V Chuťovém království, které se rozprostíralo na jazyku děvčátka jménem Ema, vládl vždy dokonalý pořádek. Toto království nebylo obyčejné. Jeho paláce, věže a domky byly ve skutečnosti chuťové pohárky a jeho obyvatelé byli ti nejlepší experti na světě – pět slavných chuťových detektivů.
První byla detektivka Sladká. Bývala v překrásném Cukrovém zámku z růžové vaty a vždy měla veselou náladu. Všechno, co bylo sladké jako med, ovoce nebo koláček, poznala na první dotek.
Druhým byl Kyslík, bystrý a energický detektiv s věčně přimhouřenýma očima, jako by právě zakousl do citrónu. Jeho domovem byla vysoká Citrónová věž a jeho specialitou bylo všechno kyselé.
Potom tu byl Slaňák, klidný a rozvážný detektiv, který sídlil v Solném majáku u moře slin. Poznal chuť slaných tyčinek, polévky i slaného vánku.
Čtvrtým byl Horkáč. Byl to opatrný detektiv, který býval v Hořké pevnosti z kakaových bobů. Vždy varoval před příliš hořkou čokoládou nebo léky, a jeho práce byla velmi důležitá pro bezpečnost celého království.
A nakonec, v Hluboké jeskyni v zadní části království, přebýval záhadný a moudrý pan Umami. Nemluvil mnoho, ale cítil to, co ostatní ne – plnou, bohatou a uspokojivou chuť masa, sýra nebo rajčat.
Jejich systém byl jednoduchý a dokonalý. Vždy, když Ema něco vložila do úst, všech pět vyběhlo ze svých příbytků, ochutnalo a okamžitě podalo hlášení. „Je to sladký jahodový jogurt!" zvolali téměř najednou a případ byl vyřešen.
Jednoho dne, přesně v poledne, se však stalo něco nečekaného. Z oblohy se na stříbrném mostě (který Ema nazývala vidlička) snesl zvláštní zelený objekt. Vypadal jako malý, hustý stromeček. Přistál uprostřed království a po celé krajině se rozezněl poplach. „Neznámá chuť! Případ pro detektivy!" ozývalo se všude.
Jako první přiběhla veselá Sladká, celá nedočkavá. Opatrně se dotkla hrubšího stonku zeleného stromečku. „Aha! Cítím jemnou sladkost, skoro jako v mladé mrkvi," usmála se spokojeně. „Případ je vyřešen! Je to nějaký druh sladké zeleniny."
Vtom se však objevil Horkáč, kráčel pomalu a podezřívavě. Naklonil se a jazykem se dotkl drobných zelených korunek na vrchu. Okamžitě se otřásl. „V žádném případě, Sladká!" prohlásil přísně. „Je to hořké! Varuji vás, toto je určitě něco nepříjemného. Možná nějaká léčivá bylinka, kterou musíme sníst, abychom byli zdraví."
Zatímco se Sladká a Horkáč hádali, přisvištěl Kyslík. Rychle otestoval kousek z každé části. Zůstal stát zmateně. „Zvláštní," zamračil se. „Necítím téměř žádnou kyselost. Sladká i Horkáč se musí mýlit. Toto je... neutrální?"
Jako poslední z první skupiny přišel klidný Slaňák. Důkladně si neznámý objekt prohlédl a ochutnal. Pokrčil rameny. „Nenašel jsem ani jedinou štipku soli. Pro mě je to bez chuti. Možná to jen čeká na dochucení."
Detektivové stáli kolem záhadného zeleného stromečku a hádali se. „Je to sladké!" trvala na svém Sladká. „Ne, je to odpudivě hořké!" oponoval jí Horkáč. „Je to bez chuti a bez kyselosti!" přidali se Kyslík a Slaňák. Chaos byl dokonalý. Poprvé v historii Chuťového království nevěděli, s čím mají do činění.
Tehdy se ze stínu své Hluboké jeskyně pomalu vynořil moudrý pan Umami. Přešel k hádající se skupince a tiše je pozoroval. Když si ho všimli, ztichli. „Přátelé," promluvil hlubokým, uklidňujícím hlasem. „Hádky nám nepomohou. Myslím si, že každý z vás mluví pravdu. Ale každý má pouze malý kousek celé pravdy."
Detektivové na něj zvědavě pohlíželi. „Navrhuji něco nového," pokračoval pan Umami. „Uděláme společnou ochutnávku. Ale tentokrát nebudeme křičet, co si myslíme. Místo toho každý přesně popíše, co cítí a kde to cítí. Já si to všechno zapíšu a spojíme to dohromady."
Byl to tak překvapivý nápad, že všichni okamžitě souhlasili. Postavili se do řady a šli na to znovu, tentokrát jako tým.
První šla Sladká. „Ta hrubší část, ten kmen," ukázala, „je opravdu jemně sladkastá. Ne moc, ale je." Pan Umami si to zapsal do svého zápisníku.
Potom přistoupil Horkáč. „A ty malé zelené korunky nahoře," řekl již méně naštvaně, „mají takovou zvláštní, ale zajímavou hořkost." Pan Umami přikývl a psal dál.
Kyslík a Slaňák to zkusili znovu a potvrdili svá zjištění. „Stále žádná sůl a žádná kyselost," řekli téměř najednou. I to se ocitlo v zápisníku.
Nakonec ochutnal pan Umami. Zavřel oči a chvíli jen tak stál. „Ano," zašeptal. „Cítím to. Tu jemnou sladkost ze stonku. Tu stopu hořkosti z korunek. A pod tím vším... je něco hlubokého. Něco plného a uspokojivého. Je to chuť, která říká, že toto jídlo je výživné a dobré pro tělo. To je moje parketa!"
Otevřel oči a podíval se do svých poznámek. Přečetl si všechno nahlas: „Sladký kmen, hořkastá koruna, bez soli a kyselosti, s hlubokou, plnou chutí..." Usmál se. „Detektivové, vyřešili jsme to! Společně! Toto je přece brokolice!"
Všichni ztichli a dívali se na zelený stromeček, potom na sebe. Brokolice! Samozřejmě! Nebyla jen sladká, ani jen hořká. Byla vším najednou. Byla složitá, zajímavá a vlastně celkem chutná.
„Sláva!" zakřičeli všichni najednou a začali se radovat. Nezvítězil jeden z nich, ale zvítězili všichni společně. Pochopili, že ty největší záhady se nedají vyřešit samy.
Od toho dne se detektivové z Chuťového království už nikdy nehádali. Naopak, těšili se na složité a neznámé chutě. Věděli, že spolupráce je ta nejlepší přísada k vyřešení jakékoli záhady.
A co vy? Také máte rádi, když objevujete nové chutě? Možná i na vašem jazyku čekají malí detektivové na další chutné dobrodružství...