Obloha za oknem se začala mračit. Zbarvila se do odstínu staré modřiny a slunce se schovalo za těžké, šedé polštáře mraků. Pětiletá Mája přestala kreslit a s malou dušičkou sledovala, jak se větve stromů v zahradě začínají ohýbat pod náporem větru.
„Už to jde,“ zašeptala si a srdíčko jí začalo bít rychleji. Bouřky neměla ráda. Ten hluk, ty záblesky... Vždy se jí zdálo, jako by se na ni celý svět hněval. Nejraději by zalezla pod postel a počkala, až to všechno přejde.
Právě když se chtěla rozběhnout do své skrýše, zaslechla ze zahrady zvláštní zvuk. Nebylo to šustění listí ani pískání větru. Znělo to jako... bzučení a cvakání. A bylo to docela blízko, hned pod oknem jejího pokoje.
Zvědavost byla silnější než strach. Mája se potichoučku přikradla k oknu a přimhouřila oči do malé škvíry. V trávě, kousek od jejího oblíbeného keře s malinami, se točil dokola malý, stříbrný robůtek. Byl velký asi jako lahev s malinovkou, měl dvě malá kolečka, krátké anténky, které směšně kmitaly, a na hrudi mu blikalo červené světýlko. Vypadal zmateně a trochu smutně. Kroutil se na místě a potichu pískal: „Chyba... chyba... měření selhalo.“
Vtom oblohu proťal jasný, tichý blesk. Mája se strhla. Hned po něm se ozval další zvuk. Ne hrom, ale zoufalé pípnutí od robůtka. „Nezměřeno! Znovu nezměřeno! Bouřkoměr je rozbitý!“
Máje bylo robůtka líto. Vypadal tak ztraceně a sám. Zapomněla na svůj strach z hromů a blesků a opatrně pootevřela okno.
„Ahoj,“ zašeptala, aby ho nevylekala. „Ty jsi se ztratil?“
Robůtek přestal kroužit a jeho anténky se natočily k jejímu hlasu. Červené světýlko zablikalo rychleji. „Neztratil. Mise. Musím změřit bouřku. Ale... bouřkoměr je rozbitý.“
„A k čemu to potřebuješ měřit?“ zeptala se Mája.
„Abych věděl, jak moc se svět zlobí,“ pípnul robůtek smutně. „Můj konstruktér říká, že bouřka je hněv světa.“
Mája se zamyslela. To si myslela taky. Ale když teď viděla toho malého, zmateného robůtka, najednou jí to tak nepřišlo. „Ale to není pravda,“ řekla najednou odvážně. „Bouřka se nezlobí. To jen mraky pláčou, protože jsou moc těžké. A blesky jsou jejich jiskřičky radosti, že bude zase lehčeji. A hrom? To si jen povídají, aby jim nebylo smutno.“
Robůtek chvíli tiše stál. Jeho světýlko změnilo barvu na zelenou. „Logická chyba v mém programu,“ zacvakal. „Pláč... radost... povídání. To dává větší smysl. Děkuji, malá analytičko. Měření dokončeno.“
A s veselým pípnutím se robůtek rozjel po trávě, zamával jí jednou svou anténkou a zmizel za keřem s malinami. Venku se spustil déšť, ale Mája už se nebála. Jen se usmívala. Od toho dne věděla, že bouřka není zlá. Jen si prostě povídá.