Jirka si přitiskl oko ke svému dalekohledu. Byl to jeho nejlepší kamarád, lesklý modrý dalekohled se třemi nožičkami, který mu stál u okna jako věrný strážce noční oblohy. Každý večer se spolu vydávali na dobrodružnou cestu mezi hvězdy. Dnes měl Jirka důležitý úkol. Chtěl mámě ukázat Velký vůz.
„Už ho skoro mám,“ zašeptal a prsty jemně pootočil kolečkem na zaostření. Obloha byla jasná, posetá tisíci třpytivých teček. Zhluboka se nadechl a podíval se tam, kde měl být Velký vůz vždy. Ale... nebyl tam.
Jirka zamrkal. Znovu se podíval. Nic. Na místě, kde měl být slavný vozík se sedmi hvězdami, se povalovala jen jakási podivná, pokroucená hromada světýlek. Vypadalo to spíš jako… děravá pánev.
„To je zvláštní,“ zamumlal si pod nos. Vzal si hadřík a opatrně přeleštil sklíčko na dalekohledu. Možná je jen zaprášené. Znovu se podíval. Ne, chyba nebyla v dalekohledu. Děravá pánev tam stále svítila.
Vysoko nahoře, v chladném tichu vesmíru, se zatím děly věci. Sedm hvězd, které tvořily Velký vůz, se rozhodlo, že je to už nebaví.
„Už miliony let stojíme na tom samém místě,“ postěžovala si hvězda jménem Feki, která byla součástí oje. „Pořád jen vůz, vůz a vůz. Já chci být něco jiného! Třeba špička hvězdného hada!“
„Dobrý nápad!“ zajásala hvězda Ali, její sousedka. „Já bych mohla být jeho bříško! Mohli bychom se klikatit po celé obloze.“
Nejstarší a nejmoudřejší hvězda Dubi, která tvořila zadní kolo vozu, se zamračila. Tedy, kdyby měla obočí, určitě by se zamračila. Takhle jen o trošku silněji zazářila. „Ale my máme svou práci. Ukazujeme cestu k Polárce. To je důležité.“
„Ale notak, Dubi, jen na jednu noc,“ přesvědčovala ji veselá hvězda Mizi. „Bude to zábava! Děti na Zemi uvidí nový, veselý obrázek.“
A tak se hvězdy dohodly. Na tři, čtyři se odrazily ze svých míst a začaly poletovat sem a tam jako rozdováděné světlušky. Nejdřív se pospojovaly do dlouhého hada, který se vlnil tmou. Chvíli si hrály, že jsou usměvavá tvář, potom zkoušely vytvořit trojúhelníkový klobouk. Byla to velká zábava. Smály se a zářily ještě jasněji než obvykle.
Dole na Zemi však tak veselo nebylo. Jirka si vzal svůj sešit s názvem „Moje vesmírné objevy“ a snažil se nakreslit ten nový, podivný tvar. Přepočítal hvězdy. „Jeden, dva, tři… sedm. Počet sedí. Jsou to ony! Ale proč jsou takhle pomíchané?“
Najednou uslyšel z přístavu houkat lodní sirénu. Houkala zmateně a opakovaně. Kapitán malé rybářské loďky, která se vracela domů, stál na palubě a mračil se na oblohu. „Kde je ten Velký vůz? Vždycky mi ukazuje, kterým směrem je sever. Teď jsem úplně ztracený!“ kroutil hlavou a jeho loďka se pomalu točila v kruhu.
I v nedalekém lese nastal zmatek. Rodinka sov, která se v noci řídila podle hvězd, zabloudila. Mamka sova seděla na větvi a nechápavě koukala nahoru. „Tudy jsme přece nikdy neletěli. Podle hvězd by měl být náš domov támhle, ale… hvězdy jsou nějaké popletené.“
Dokonce i poštovní holub, který nesl důležitý dopis, musel přistát na střeše a čekat. Vždy létal podle Velkého vozu a teď nevěděl, jestli má letět doprava, nebo doleva.
Hvězdy si ve své veselé hře nejprve ničeho nevšimly. Ale potom si hvězda Beny, která byla obvykle na samém konci oje, všimla malé, ztracené loďky. „Podívejte,“ šeptla ostatním. „Ta loďka neví, kam má jet.“
„A ty sovy vypadají velmi zmateně,“ přidala se Mer, další hvězda z vozu.
Všechny ztichly a pozorně sledovaly, co se děje dole na Zemi. Viděly ztracené cestovatele, zmatená zvířátka a malého chlapce v okně, který si do sešitu kreslil otazníky.
Tehdy jim to došlo.
„Dubi měla pravdu,“ řekla smutně Feki. „My nejsme na obloze jen tak na ozdobu. My jsme jako mapa.“
„Velká, svítící mapa pro všechny, kteří potřebují najít cestu,“ doplnila ji Ali. Pochopily, že jejich uspořádání není jen takový obyčejný obrázek. Je to důležitý znak, na který se mnozí spoléhají.
„Musíme se vrátit na svá místa. A to hned!“ zavelela Dubi.
Tentokrát neprotestovala ani jedna. S pocitem zodpovědnosti se každá hvězda vrátila přesně tam, kam patří. Dubi a Mer vytvořily zadní část vozu. Feki a Megi přední. A Ali, Mizi a Beny se hezky seřadily za sebou a vytvořily oj. V okamžiku se na noční obloze znovu objevil známý a spolehlivý Velký vůz.
Jirka právě skláněl hlavu, že to už vzdá, když se podíval do dalekohledu naposledy. A tehdy to uviděl! Děravá pánev byla pryč. Na jejím místě zářil jeho milovaný Velký vůz, přesně takový, jakého ho znal.
„Aha! Už je tady!“ vyhrkl radostí. Rychle si do sešitu přeškrtl otazníky a vedle nakreslil krásný, přesný obrázek Velkého vozu. Šipkou od něj naznačil směr k Polárce, nejdůležitější hvězdě na severu.
Vběhl do obýváku za tatínkem. „Tati, tati! Stala se úžasná věc! Hvězdy si na chvíli hrály na schovávanou, ale už se vrátily!“
Tatínek se usmál a pohladil ho po vlasech. „Vidíš? Někdy se věci zdají být pomíchané, ale nakonec si všechno najde své správné místo. A víš, proč je to místo Velkého vozu tak důležité?“
Jirka zakroutil hlavou.
„Protože ukazuje cestu nejen námořníkům, ale všem, kteří se potřebují zorientovat. Je to takový velký nebeský kompas. Bez něj by byl na světě pořádný zmatek.“
Hvězdy nahoře na obloze poslouchaly a spokojeně zářily. Už nikdy se jim nechtělo hrát na hada ani na klobouk. Pochopily, že být spolehlivým ukazatelem cesty je to nejlepší a nejdůležitější dobrodružství ze všech.
A co vy, děti? Až se dnes večer setmí, zkuste se s rodiči podívat ven z okna. Možná se vám podaří najít na obloze sedm statečných hvězd Velkého vozu. Kdo ví, možná vám jedna z nich vesele zabliká na pozdrav.