Malý modrý batůžek Zipsík si zhluboka oddechl. Stál na chladném kovovém pultu v obrovské, hlučné letištní hale. Všude kolem něj se ozývalo cinkání, pískání a hlášení z reproduktorů. Nejvíc ze všeho se však bál toho, co ho čekalo. Přímo před ním se začínal dlouhý černý pás, který se vinul jako nekonečný had a ztrácel se v tmavé díře ve stěně.
„Tak, a teď ty, drobeček," řekla milá paní a jemně ho postrčila. Zipsík sjel na pás. Cítil, jak se pod ním pohnul. Srdíčko mu bušilo jako zvonek na poplach.
„Pomoc! Unášejí mě!" pípnul potichu a pevně sevřel své zipy. Pás se pohyboval stále rychleji. Zipsík zavřel oči a čekal, co se stane.
Náhle vedle něj něco s buchnutím přistálo. Byl to obrovský, tmavě zelený kufr, celý oblepený nálepkami z míst, o jakých Zipsík ani nesnil. Měl pevná kolečka a vypadal velmi moudře a zkušeně.
„Ale, ale, koho to tu máme? První let, co?" zahřměl hluboký, přátelský hlas.
Zipsík opatrně pootevřel jedno oko. „Á-ano," vyjekl. „A bojím se. Kam nás tento pás veze? Ztratím se!"
Velký kufr se zasmál tak, že se mu zatřásla rukojeť. „Nic se neboj, maličký. Jmenuji se Kolečko a tohle je moje stopatnáctá cesta. Zavazadlové pásy znám jako své vlastní kapsy. Drž se při mně a všechno ti ukážu."
Zipsíkovi se trochu ulevilo. „Opravdu? A vy víte, kam jdeme?"
„Samozřejmě!" hrdě prohlásil Kolečko. „Tohle je začátek největšího dobrodružství! Je to jako obrovské bludiště, ale s pravidly. Podívej!"
Pás je nesl do prvního tunelu. Kolem nich se mihala světla a slyšeli tiché bzučení. Zipsík se tulil ke Kolečku. Když vyšli ven, ocitli se v gigantickém sále, kde se křížily desítky dalších pásů. Vypadalo to jako dálnice pro zavazadla. Kufry, tašky a batohy všech barev a velikostí se přesouvaly různými směry.
„Jéje, to je chaos!" vyhrkl Zipsík. „Jak vědí, kam má kdo jít?"
Kolečko se usmálo. „To není chaos, to je systém. A klíčem je tohle," řekl a jemně postrčil Zipsíkovu rukojeť, na které byla přilepena bílá nálepka s černými proužky a písmenky.
„Tato nálepka?" divil se Zipsík. „Vždyť je to jen papírek."
„To je ten nejdůležitější papírek na světě!" vysvětlil Kolečko. „Říká se tomu čárový kód. Je to jako tvoje tajné jméno. Když projdeme pod speciálním světlem, přečte si ho a hned ví, do kterého letadla patříš. Každý z těchto proužků znamená něco jiného. Je v tom zapsáno město, kam letíš, i číslo letu."
Právě v té chvíli se blížili k velkému oblouku, z něhož vycházelo červené světlo. Z oblouku se ozývalo tiché bzučení.
„C-co je tohle? Nějaký strašák?" zašeptal Zipsík.
„Ale kdepak. Tomuhle říkám Velké oko," zasmál se Kolečko. „Je to skener. Vidí nám až do břicha, aby se přesvědčil, že v sobě neneseme nic nebezpečného. Například láhev s vodou nebo nůžky. Je to proto, abychom všichni bezpečně doletěli. Podívej, nic to nedělá."
Prošli pod obloukem a opravdu se nic nestalo. Zipsík si oddechl. Už se tak nebál. Začínalo se mu to líbit. Pozoroval, jak se některé kufry oddělují na jiné pásy.
„Aha! Tamten růžový kufřík odbočil!" zvolal.
„Přesně tak," přikývl Kolečko. „Jeho čárový kód mu řekl, že jeho letadlo čeká na druhé straně. Každý máme svou vlastní cestu."
Přiblížili se k další křižovatce pásů. Náhle se vedle Kolečka vysunula malá mechanická páka a jemně ho postrčila na vedlejší pás, který směřoval doprava.
„Jaj! Oddělují nás!" vykřikl Zipsík.
„Nic se neděje! To je správně!" zakřičel na něj Kolečko, zatímco se vzdaloval. „Můj kód řekl, že letím do Paříže! Tvůj tě zavede přesně tam, kam máš! Uvidíme se v letadle, kamaráde!"
Zipsík mu zamával svou rukojetí a s novou odvahou pokračoval sám. Už věděl, že není ztracený. Pás ho jistě a bezpečně nesl dál. Prošel ještě jedním krátkým tunelem a náhle se jeho cesta skončila. Sjel po malé skluzavce a měkce přistál na vozíku, kde už čekalo několik dalších tašek a batohů.
Rozhlédl se a s radostí zjistil, že na vedlejším vozíku, který směřoval ke stejnému letadlu, stál jeho nový kamarád Kolečko a vesele na něj mrkal.
Zipsík pochopil. To, čeho se tak bál, nebyl strašidelný chaos, ale úžasný, promyšlený systém, kde měl každý své místo a svůj cíl. Usmál se. Už se nemohl dočkat, kdy vzlétnou.
A kdoví? Možná až příště poletíte na prázdniny, vzpomenete si na Zipsíka a jeho cestu. A podíváte se na nálepku na svém kufru s vědomím, že držíte v ruce tajnou mapu k velkému dobrodružství.