V jednom koutě slunečné zahrady, hned za keřem plným červených rybízů, stálo veselé dřevěné kompostoviště. Nebylo to jen tak ledajaké místo. Byl to domov pro zvědavou žížalu Elku a její tisíce neviditelných, ale nesmírně pilných kamarádů, kterým nikdo neřekl jinak než Bakterie Pomocnice.
Jednoho dne se s bouchnutím otevřelo víko kompostoviště a dovnitř dopadl malý, smutný ohryzek z jablka. Sesunul se na hromadu vlhkých listů a potichu vzlykal.
Elka, která si právě razila novou chodbičku, zaslechla tiché fňukání. Zvědavě vystrčila svůj růžový nosánek.
„Haló? Kdo pláče v našem království proměn?" zeptala se mile.
Ohryzek se polekal. „Kdo to mluví? Vždyť toto je jen hromada smetí! Brzy ze mě bude jen ošklivé bláto a já navždy zmizím!"
Elka se usmála. „Ale kdepak, kamaráde! Nic tu nezmizí. Jen se to změní na něco úžasného. Jmenuji se Elka a tohle není hromada smetí, ale naše dílna zázraků."
„Dílna zázraků?" odfrkl si ohryzek.
„Ukážu ti," řekla Elka. „Cítíš to teplo? To jsou moji kamarádi, Bakterie Pomocnice. Jsou tak maličké, že je nevidíš, ale je jich tu víc než hvězd na nebi. Právě teď pilně pracují. Jsou jako malí kuchaři, kteří rozebírají všechno staré na ty nejmenší kousky. A z těch kousků pak vznikne něco nového."
„A co děláš ty?" zeptal se ohryzek.
„Já jsem hlavní míchačka a provzdušňovačka!" zasmála se Elka. „Tvořím všude chodbičky, aby měli moji kamarádi dostatek vzduchu na práci."
Uběhlo několik dní. Ohryzek si všiml, že už není tak pevný. Jeho bílá dužina změkla a ztmavla. Elka ho uklidnila: „To je v pořádku! To znamená, že se začínáš měnit. Dáváš sílu našim Pomocnicím pracovat rychleji."
Jednoho dne vidlice zahradníka všechno přeházela. Ohryzek se najednou ocitl hluboko na dně, kde byla tma a ještě větší teplo. Kolem něj už nebyly žádné rozeznatelné slupky ani listy. Všechno se spojilo do tmavé, voňavé hmoty, která voněla jako čerstvá zemina po dešti.
„Kde jsem?" zeptal se překvapeně.
„Vítej v cíli našeho dobrodružství!" zašeptala Elka. „Tohle je ten zázrak. Tohle je kompost! Nejvýživnější a nejlepší zemina pro celou zahradu."
Ohryzek, z kterého už byl jen malý, tmavý kousek plný živin, se rozhlédl. Pochopil. Nezmizel. Stal se součástí něčeho většího.
O pár dní později přišla paní zahradnice s malou dcerkou. Nabraly plnou lopatku tmavé, bohaté zeminy a odnesly ji k malému květináči, ve kterém rostla jediná, trochu smutná slunečnice. Opatrně přisypaly kompost ke kořínkům.
„Co se bude dít teď?" zeptal se ohryzek, jehož hlas byl už jen tichým šepotem země.
„Teď začíná druhé dějství našeho zázraku," řekla Elka. „Teď odevzdáš všechnu svou sílu této květině. Pomůžeš jí růst."
A opravdu. O týden později slunečnice natáhla svůj stonek, její listy byly sytě zelené a uprostřed se začal tvořit velký, zářivý květ.
„Vidíš?" řekla Elka pyšně. „Nezmizel jsi. Jsi tady. Jsi v té žluté barvě, v síle stonku, v kráse květu. Díky tobě se na ni usmívají děti a přiletí na ni včely. Jen ses změnil na něco nového a ještě krásnějšího."
A tak se v malém kompostovišti každý den dějí velké zázraky. A možná i ve vaší zahradě právě teď čeká nějaký osamělý ohryzek na své největší dobrodružství, aby zjistil, že konec něčeho je často jen začátkem něčeho mnohem, mnohem krásnějšího.