Malý zajíček Ouško seděl na měkkém mechu u břehu průzračného potoka. Sluníčko mu hřálo kožíšek a včelky bzučely kolem pampelišek. Ouško si však ničeho z toho nevšímal. S velkýma očima a nakrčeným nosem hleděl do vody. Plavala tam jeho kamarádka, malá rybka Ploutvička, a vesele se proháněla mezi kamínky.
Ouško se zhluboka nadechl, zadržel dech a počítal. Jeden, dva, tři... a u čtyř musel hlasitě vydechnout. Zkusil to znovu. Zadržel dech tak silně, až mu zčervenaly uši. Jeden, dva, tři, čtyři, pět... a prsk! Vydechl ještě rychleji než předtím.
Ploutvička si všimla jeho zvláštního chování, vyplula k hladině a její malá ústa udělala tichou bublinku. „Co to děláš, Ouško? Vypadáš jako balónek, který se chystá prasknout.“
„Snažím se dýchat jako ty,“ postěžoval si zajíček. „Ale nejde mi to. Jak to, že ty můžeš být pod vodou pořád a já vydržím jen chviličku? Nebojíš se, že se utopíš?“
Ploutvička se zasmála, až se její třpytivé šupinky zaleskly. „Ale já se přece neutopím. Já pod vodou dýchám.“
Ouško nechápavě zakroutil hlavou. „Ale jak? Vždyť nemáš nos jako já. A kdybych se já pokusil nadechnout pod vodou, nabral bych si plná ústa vody a začal bych kašlat.“
„To je pravda,“ přikývla Ploutvička. „Ty máš nos a plíce na dýchání vzduchu. Ale já mám něco jiného. Něco speciálního. Chceš to vidět?“
„Ano, prosím!“ vyhrkl zvědavý Ouško a naklonil se ještě blíž k vodě.
Ploutvička připlula zcela ke kraji. „Podívej se mi na tváře. Vidíš ta malá, pohyblivá víčka? Vypadají trochu jako dvířka.“
Ouško zamžoural. „Vidím! Hýbou se! Otevírají se a zavírají.“
„Přesně tak,“ řekla Ploutvička pyšně. „A pod těmi dvířky mám schované své tajemství. Jmenuje se to žábry.“ Opatrně nadzvedla jedno víčko a Ouško spatřil něco úžasného. Pod ním byly uložené jemné, červené vějířky, které vypadaly jako maličká pírka uspořádaná v řadě za sebou.
„Jé! To je hezké!“ zašeptal Ouško. „Vypadá to jako červený hřebínek.“
„A tyhle moje žábry jsou velice šikovné,“ pokračovala rybka. „Víš, Ouško, i ve vodě je vzduch, který potřebujeme k dýchání. Jmenuje se kyslík. Není ho vidět, protože je rozpuštěný, jako když tvoje maminka rozpustí cukr v čaji. Nevidíš ho, ale víš, že tam je.“
Ouško vážně přikývl. To dávalo smysl.
„Když otevřu ústa, naberu do nich vodu,“ vysvětlovala Ploutvička a názorně to předvedla. „Potom tu vodu protlačím přes tyhle moje červené vějířky. A ty jsou jako malá, hustá sítka. Voda přes ně proteče ven, ale všechny drobné, neviditelné kuličky kyslíku se na nich zachytí.“
„Jako sítko na těstoviny?“ zeptal se Ouško. „Když maminka vaří, voda odteče a těstoviny zůstanou v sítku!“
„Přesně tak!“ potěšila se Ploutvička. „Moje žábry si z vody vyloví kyslík. A potom je tu ještě jedna věc. Když dýcháme, naše tělo vytváří plyn, který už nepotřebuje. Ty ho vydechneš nosem ven. Já ho zase předám vodě, která protéká přes žábry, a ta ho odnese pryč.“
Ouško potichu sledoval, jak Ploutvička pomalu otevírá a zavírá ústa a jak se její malá „dvířka“ na tvářích rytmicky pohybují. Už tomu rozuměl! Ploutvička vlastně neustále „prosívá“ vodu, aby si z ní vzala to, co potřebuje k životu.
„Takže ty máš žábry a já mám plíce,“ shrnul si to Ouško. „A oba potřebujeme kyslík, jen si ho bereme z jiného místa. Ty z vody a já ze vzduchu.“
„Jsi velice moudrý zajíček,“ pochválila ho Ploutvička. „Každý z nás je přizpůsobený tomu, kde žije. Já bych nepřežila na tvojí louce a ty bys nepřežil v mém potoce.“
Ouško se usmál. „Už se nebudu pokoušet zadržovat dech. Raději budu skákat po louce a dýchat z plných plic. A ty si plav a dýchej svými úžasnými vějířky.“
„Co říkáte, děti? Zkusíme si s rodiči udělat malý pokus?“ zašeptal Ouško směrem k vám. „Vezměte si papírový filtr na kávu, to bude jako naše sítko. Nasypte do něj trochu písku nebo zeminy a potom ho pomalu přelijte vodou. Uvidíte, jak voda proteče, ale písek zůstane uvnitř. Přesně tak nějak fungují i žábry rybky Ploutvičky, jen neloví písek, ale neviditelný kyslík.“
Zajíček Ouško zamával Ploutvičce tlapkou a odhopkal k lesu. Byl moc rád, že se naučil něco nového. Odteď se už nikdy nebude divit, proč se rybky neutopí. Ví, že mají své vlastní, malé podvodní kouzlo.
A co vy? Zkusíte se příště u jezírka nebo potoka pozorně podívat, jestli uvidíte rybce na tvářích ta její malá, šikovná dvířka, která se stále hýbou?