V bedýnce s nářadím, tam kde to vonělo dřevem a kovem, bydlel Hřebíček jménem Železník. Nebyl to ledajaký hřebíček. Byl nový, rovný a leskl se jako malé zrcátko. Když na něj dopadlo světlo z okna dílny, házel na všechny strany třpytivé odlesky. Železník byl na svůj vzhled nesmírně pyšný.
„Podívejte se na mě!“ volal často na ostatní nářadí. „Jsem nejhladší a nejstříbrnější ze všech. Žádná špína, žádný škrábanec.“
Staré kleště si jen unaveně povzdechly a kladivo se tvářilo, že ho neslyší. Jen moudrá Šroubička Vrtilka, která na sobě měla už pár drobných rýh od šroubováku, se na něj usmála. „Lesk je pěkná věc, Železníku, ale důležitější je, k čemu sloužíš.“
Železník však o službě nechtěl ani slyšet. Jemu stačilo, že je krásný.
Jednoho dne se otevřely dveře dílny a vešly dovnitř Velké Ruce. Zvedly Železníka a odnesly ho ven na zahradu. Položily ho na dřevěný stůl vedle rozkvetlé bedýnky s muškáty. Železník se zaradoval. „Konečně mě všichni uvidí! Sluníčko mě bude leštit a včelky budou obdivovat mou krásu!“
Celé dopoledne se pyšnil a nastavoval slunečním paprskům svou lesklou hlavičku. Pozoroval barevné motýly a poslouchal bzukot pilných včel. Byl to zatím nejkrásnější den v jeho životě.
Odpoledne se však obloha zamračila. Slunce se schovalo za šedé mraky, které vypadaly jako velké chomáče mokré vaty. Zvedl se vítr a zatřásl listím na stromech.
„Brrr, to je zima,“ zamračil se Železník. „A kde je moje sluníčko?“
Najednou ucítil na hlavičce něco studeného. Kap! Pak další. Kap, kap! Začalo pršet. Nejdřív jen pár nesmělých kapek, které se na jeho lesklém povrchu hezky kutálely. Železníkovi se to dokonce líbilo. Vypadalo to jako malá skluzavka pro vodní perličky.
Jenže déšť sílil. Kapky se změnily v husté proudy vody, které ho celého zalévaly. Schoulil se na studeném dřevě a čekal, kdy to přestane. Velké Ruce se však nevracely. Zapomněly na něj. Pršelo celou noc.
Ráno se Železník probudil do slunečného dne. Všude bylo svěže a čisto. Zhluboka se nadechl voňavého vzduchu po dešti. Chtěl se znovu zalesknout jako předtím, ale něco bylo jinak. Cítil se zvláštně, jako by měl na sobě drsný svetr.
Zkusil se pohnout. Na stole po něm zůstala nahnědlá šmouha. Vylekal se. Hned vedle ležela velká kapka rosy, čirá jako sklíčko. Naklonil se nad ni, aby se v ní viděl.
„Ne! To... to nemůžu být já!“ vykřikl zděšeně.
Místo svého krásného, stříbrného těla uviděl v odrazu cosi flekatého. Na jeho povrchu se objevily ošklivé, rezavě hnědé skvrny. Vypadaly jako vyrážka. Snažil se je setřít, dřel se o drsné dřevo stolu, ale skvrny nezmizely. Byly jeho součástí. Byl zoufalý. Schoval se pod list muškátu a plakal rezavé slzy.
Vtom vedle něj něco bouchlo. Byly to opět Velké Ruce, které na stůl položily starou známou Šroubičku Vrtilku. Přišly opravit uvolněnou nohu na dřevěném zahradním skřítkovi.
Vrtilka se rozhlédla a hned si všimla smutného hřebíčku schovaného ve stínu.
„Železníku? Co se ti stalo? Vypadáš, jako by tě bolelo celé tělo,“ promluvila k němu laskavě.
„Jsem nemocný! Podívej se na mě!“ vzlykal Železník a ukázal jí své skvrny. „Včera jsem byl nejkrásnější hřebíček na světě a dnes jsem ošklivý a flekatý. Ten zlý déšť mě zkazil!“
Vrtilka se na něj pozorně podívala. Jemně se ho dotkla svým závitem. „Ale ty nejsi nemocný, Železníku. Ani zkažený. Jen ses skamarádil.“
„Skamarádil? S kým? S těmi hnusnými fleky?“ divil se hřebíček.
„Ne tak docela,“ usmála se Vrtilka. „Když jsi včera zůstal venku, nebyl jsi sám. Byla tu s tebou voda z deště a všude kolem byl vzduch, že?“
Železník přikývl. „Voda byla mokrá a vzduch studený.“
„Přesně tak. A ty jsi ze železa. A železo velmi rádo spolupracuje s kyslíkem, který je ve vzduchu. Zvláště tehdy, když mu pomáhá voda. Když se všichni tři spojíte – ty, voda a kyslík ze vzduchu – vytvoříte spolu něco nového. A to nové je tenhle rezavě hnědý povlak. Jmenuje se rez.“
Železník přestal plakat a poslouchal. Rez? To slovo znělo zvláštně.
„Celý tenhle proces, to velké kamarádství železa s kyslíkem, se odborně nazývá oxidace,“ pokračovala Vrtilka. „Je to úplně přirozená změna. Není to nemoc. Podívej se kolem sebe.“
Ukázala na starou kovovou konev u plotu. I ona na sobě měla rezavé mapy. Panty na zahradní brance byly také celé hnědé.
„Vidíš? I ony se skamarádily s deštěm a vzduchem. Nejsi v tom sám. Všechno, co je ze železa a není chráněné, venku časem zreziví. Právě proto nás nářadí vždy ukládají do suché bedýnky. Abychom se s vodou a vzduchem nekamarádili až příliš často.“
Železník se díval na své skvrny novýma očima. Takže to nebyla nemoc. Byla to... chemie. Výsledek spolupráce. Pořád se mu nelíbilo, že už není dokonale lesklý, ale aspoň rozuměl, co se stalo. Nebyl ošklivý, byl jen... změněný.
Vtom se k nim opět sklonily Velké Ruce. Hledaly něco, čím by připevnily uvolněnou nohu dřevěnému skřítkovi. Nejdřív chtěly vzít nový, lesklý hřebíček z kapsy, ale pak si všimly Železníka.
„Aha, podívej,“ řekly si Ruce. „Tenhle se sem hodí mnohem víc. Jeho barva ladí se starým dřevem.“
Zvedly Železníka, přiložily ho k noze skřítka a několika přesnými údery kladiva ho zatloukly na místo. Seděl tam dokonale. Skřítek stál znovu pevně a Železníkova rezavá hlavička téměř splývala s povrchem dřeva.
Železník najednou pocítil novou hrdost. Už nebyl jen hezký na pohled. Byl užitečný! Držel skřítka, aby nespadl. Jeho nová, rezavá barva mu dala smysl.
Od toho dne se už Železník nechlubil svým leskem. Chlubil se tím, že je pevnou oporou pro zahradního skřítka. A když někdy nějaký mladý, lesklý hřebíček naříkal nad první skvrnkou rzi, Železník se jen moudře usmál a řekl: „Nic si z toho nedělej. To se jen kamarádíš se vzduchem a vodou.“
A co vy, děti? Všimly jste si už někdy rzi na kole, plotě nebo staré houpačce? Zkuste se při nejbližší procházce rozhlédnout, kde všude najdete výsledek tohoto velkého kamarádství železa, vody a vzduchu.