V Muzeu Přírody zavládlo ticho. Poslední návštěvník zavřel za sebou těžké dveře a ostražitý pan strážník pozhasínal všechna světla. Do velké síně pronikal jen tenký proužek měsíčního svitu, který se klouzal po skleněných vitrínách a leštil staré kosti do stříbra.
A právě tehdy se to začalo.
„Haaach," zívl si mohutný mamutí kel jménem Klement a natáhl se, až mu to zapraskalo v jeho slonovinové struktuře. Vedle něho se zamrkal slavný trilobit Tobiáš. Opatrně rozhýbal všechny své články, jeden po druhém, jako malou harmoniku. „Dobrý večer, Klemente," pozdravil Tobiáš. „Krásná noc na přemýšlení, že?" „Ovšem ano," zahřměl Klement. Pyšně se podíval na tabulku pod sebou, kde stálo: MAMUT VLÁKNITÝ. Tobiáš měl svou také: TRILOBIT PARADOXIDES. Každý v muzeu měl své jméno a svůj příběh.
Tedy, skoro každý.
V malé, nenápadné vitrínce v koutě ležel drobný, zapomenutý kousek kamene. Říkali mu Fosílka. Neměl žádnou jmenovku. Nikdo nevěděl, čím kdysi byl. Fosílka smutně hleděla na svůj odraz ve skle. Byla tak malá a bezvýznamná oproti obrovskému Klementovi nebo zajímavě tvarovanému Tobiášovi. „Kdo vlastně jsem?" zašeptala si pro sebe a po její kamenné tváři se téměř skutálela maličká slza z prachu.
Její tichý vzlykot však zaslechl Klement. „Slyšel jsi to, Tobiáši? Někdo je tu smutný." Oba se opatrně přesunuli k malé vitrínce. „Co se ti stalo, maličká?" zeptal se Klement svým hlubokým, ale přátelským hlasem. „Já... já nevím, kam patřím," přiznala Fosílka. „Vy máte svá jména. Víte, že jste byli mamut a trilobit. Ale já? Já jsem jen obyčejný kamínek bez příběhu."
Tobiáš si ji chvíli prohlížel svýma prastrarými očima. Potom se usmál. „Ale kdepak! Žádná zkamenělina není obyčejná! Každá je kousek skládačky z minulosti. A my ti pomůžeme objevit tvůj příběh. Použijeme na to vědu!" „Vědu?" podivila se Fosílka. „Přesně tak! Začneme pozorováním!" vyhlásil Tobiáš a zamířil k zásuvce, kde vědci někdy zapomínali své pomůcky. S Klementovou pomocí vytáhli velkou lupu.
„Tak, krok první: prošetříme tvůj tvar," řekl Tobiáš a přiložil lupu ke sklu vitríny. Fosílka se najednou cítila obrovská. „Zajímavé," mumlal si Tobiáš. „Nejsi dlouhá a zahnutá jako Klementův kel. A nemáš ani články jako já. Jsi téměř kulatá, ale... podívej, Klemente, má drobné výběžky! Vypadá jako maličká hvězdička nebo ježek." „Opravdu!" přisvědčil Klement. „Jsi velmi pěkná, maličká. Ale co by to mohlo být? Zub to nebude, ten vypadá jinak. A rybí šupina je plochá."
Fosílka se poprvé za dlouhou dobu usmála. Možná přece jen nebyla tak obyčejná.
„Pokračujeme! Krok druhý: jaký je tvůj materiál?" zeptal se Tobiáš odborně. „A v jakém kameni ležíš?" Klement se naklonil blíže. „Její kámen je velmi jemný. Připomíná mi to bahno, jaké bývalo na dně prastarých jezer. Je tmavý a hladký." „Správný postřeh," pochválil ho Tobiáš. „A ona sama... nevypadá jako kost. Ani jako schránka. Její struktura je jiná, taková... křehká a složitá."
Přemýšleli. Všechny zvířecí zkameněliny, které znali, byly z kostí, zubů nebo pevných schránek. Fosílka byla jiná. Jejich pátrání se dostalo do slepé uličky. Klement si povzdechl a Fosílka opět zesmutněla. „Možná opravdu nejsem ničím," šeptala. „Nesmysl!" ozval se Tobiáš, kterému v hlavě něco zajiskřilo. „Jen jsme hledali na nesprávném místě! Co když... co když vůbec nepatříš k žádnému zvířátku?"
Tato myšlenka byla tak překvapivá, že Klement od údivu téměř shodil stojan s informacemi. „Nejsi zvíře? Ale co jiného by se mohlo proměnit ve zkamenělinu?"
Tobiáš se tajemně usmál. „Pojďte za mnou!" Vedl je k druhé straně síně, do oddělení, kterému se zvířecí fosílie obvykle vyhýbaly. Bylo tam ticho a ve vitrínách ležely jen tmavé otisky listů a kusy zkamenělého dřeva. „Podívejte," ukázal Tobiáš na krásný otisk listu kapradiny. „I rostliny zanechávají stopy. Celé lesy se mohou proměnit v kámen. A některé jejich části jsou velmi, velmi malé."
Všichni tři se znovu podívali na Fosílku. Na její hvězdičkový tvar, na jemný kámen, ve kterém odpočívala. Tobiášovi se zaleskly oči, jako by právě vyřešil největší záhadu všech věků. „Už vím!" zvolal tak hlasitě, až se prach na policích zatřásl. „Ty nejsi kousek zvířátka. Ty jsi pylové zrnko!" Fosílka zůstala bez slova. Pylové zrnko? Taková drobnost? „Z obrovského, prastarého stromu, který tu kvetl před miliony let!" pokračoval Tobiáš nadšeně. „Spadlo do jezera, kleslo na dno a proměnilo se v kámen, aby nám dnes mohlo vyprávět svůj příběh!"
Klement pochopil. „A bez pylu by nebyly stromy! A bez stromů by nebylo listí, kterým se živily moje mamutí prastaré tety!" Fosílka se rozzářila. Najednou se necítila malá a bezvýznamná. Cítila se důležitá. Byla malým poslem z dávných časů, který přinesl zprávu o ztracených lesích. Byla důkazem života.
V tu noc už nikdo nebyl smutný. Tobiáš našel kousek křídy a spolu s Klementem napsali na malou tabulku velkými písmeny: VZÁCNÉ PYLOVÉ ZRNKO – DŮKAZ PRADÁVNÉHO LESA. Opatrně ji položili do vitríny k Fosílce.
Konečně měla své jméno a svůj příběh. A byl to příběh o tom, že i ten nejmenší kousek skládačky je nesmírně důležitý.
A co myslíte vy? Jaká další tajemství asi ukrývají kameny, které nacházíte na procházkách?