Byl jednou jeden krásný, třpytivý červený balónek a jmenoval se Vzdušík. Právě skončila velká oslava a on se spokojeně vznášel pod stropem dětského pokoje. Všude kolem něj ještě voněl dort a na zemi ležely barevné papírky z konfet. Vzdušík byl šťastný. Plul si vzduchem sem a tam, jemně se dotýkal stěn a snil o tom, jaká dobrodružství ho ještě čekají.
Najednou se dveře pokoje otevřely a vešla do nich Alice. Na sobě měla svůj oblíbený vlněný svetr, měkký a huňatý jako ovečka. „Vzdušíku, můj milý balónku!“ zvolala vesele a natáhla ruce, aby ho chytila. Přivinula si ho k sobě a pořádně ho zmáčkla. Vzdušík cítil, jak se jeho hladký povrch tře o drsnější vlnu. Šust-šust, šust-šust! Znělo to jako tajemné šeptání.
Když ho Alice pustila, Vzdušík se opět vznášel ke stropu. Ale něco bylo jinak. Cítil se zvláštně. Jako kdyby byl… těžší. Podíval se na sebe a zděsil se. Na jeho krásném červeném bříšku se přichytil malý kousek papíru z konfety. A tam vedle něj chomáček prachu! A ještě jeden!
„Pomoc!“ vykřikl Vzdušík potichu, aby Alici nevyděsil. „Co se mi to stalo? Jsem celý lepkavý! Určitě jsem nemocný!“
Zmateně poletoval po pokoji a snažil se smítka setřást. Třásl se, kroutil se, dělal ve vzduchu kotrmelce, ale ty malé věci se ho držely jako klíšťata. Čím víc se hýbal, tím víc se na něj lepilo. Cítil se nešťastně a ulepeně. Usedl na poličku a smutně si povzdechl.
V koutku za skříní se pohnula jedna dlouhá, barevná věc s rukojetí. Byla to moudrá prachovka Fifi, která už viděla ledacos. Každý den pomáhala udržovat pořádek a znala všechna tajemství prachu a malých smítek.
„Ale, ale, Vzdušíku, copak tak naříkáš?“ zeptala se Fifi laskavým, šustivým hlasem. Její barevná pírka se zvědavě zavlnila.
„Jsem nemocný, Fifi,“ zašeptal balónek. „Jsem lepkavý. Podívej, všechno se na mě chytá. Asi mě Alice bude muset vyhodit.“
Fifi se jemně zasmála. „Ale kdepak, Vzdušíku. Nejsi nemocný. Ani lepkavý. Právě jsi objevil jedno velké kouzlo!“
„Kouzlo?“ podivil se Vzdušík a na chvíli zapomněl na svůj smutek. „Jaké kouzlo?“
„Pověz mi, co se stalo těsně předtím, než se na tebe ty věci nalepily?“ zeptala se Fifi.
Vzdušík se zamyslel. „No… Alice mě objala. Měla na sobě ten svůj vlněný svetr. A pořádně mě jím třela.“
„Přesně tak!“ zvolala Fifi vítězoslavně. „Tím třením jsi v sobě probudil neviditelnou sílu. Jmenuje se statická elektřina.“
„Statická… co?“ Vzdušík to slovo nikdy neslyšel. Znělo velmi složitě.
„Představ si, že všechno na světě, i ty, i já, i ty papírky, se skládá z maličkých, neviditelných částeček. Některé jsou jako plus a některé jako mínus, přesně jako při počítání. Když ses třel o ten svetr, některé tvoje částečky přeskočily na něj. A najednou jsi měl na sobě víc jednoho druhu. Tato nerovnováha vytvořila sílu, která teď přitahuje lehoučké věci, jako magnet.“
Vzdušík na ni hleděl s otevřenou pusou. „Takže já jsem teď jako magnet?“
„Přesně tak! Dočasný, neviditelný magnet,“ potvrdila Fifi. „Není to nemoc, je to fyzika! A je to velká zábava. Pojď, něco ti ukážu.“
Fifi svým koncem shrnula na hromádku pár malých papírků, které zůstaly na podlaze po oslavě. „Teď,“ řekla, „uděláme malý experiment. S pomocí rodičů si to mohou vyzkoušet i děti. Potřebujeme, abys ses znovu nabil tou silou.“
Vzdušík se trochu bál, ale zvědavost byla silnější. Přiletěl k Alicinu svetru, který ležel přehozený přes židli, a opatrně se o něj několikrát otřel. Znovu uslyšel to známé šust-šust. Cítil zvláštní mravenčení.
„Výborně,“ pochválila ho Fifi. „A teď se pomaličku, ale opravdu pomaličku, přibliž k těm papírkům. Nedotýkej se jich, jen buď blízko.“
Vzdušík zadržel dech a poslechl. Plul těsně nad hromádkou papírků. Když byl asi na dva prsty od nich, stalo se něco úžasného. Jeden papírek se zatřásl, potom druhý, a najednou – hop! – vyskočily do vzduchu a přilepily se Vzdušíkovi na bříško.
„Jééé!“ vyhrkl Vzdušík radostí. „Já létám a ony létají za mnou! Já jsem kouzelník!“
„Vidíš?“ usmála se Fifi. „Žádná nemoc. Jen čistá věda a zábava.“
Vzdušík byl nadšený. Celé odpoledne si hrál na kouzelníka. Potřel se o svetr a potom létal po pokoji a sbíral malá smítka prachu jako pilná včelka pyl. Dokonce se mu podařilo zvednout i jedno maličké, lehoučké pírko, které Fifi vypadlo. Pírko se k němu vznášelo a tančilo pod ním, jako by ho držela neviditelná ruka.
„Tohle je nejlepší kouzlo na světě!“ smál se. „Už se nikdy nebudu bát, když se na mě něco nalepí. Teď vím, že to není lepkavost, ale moje tajná supersíla!“
Když se večer Alice vrátila do pokoje, našla Vzdušíka, jak se spokojeně vznáší u stropu. Byl sice obalený drobnými papírky, ale vypadal šťastně.
„Jé, Vzdušíku, ty jsi ale legrační,“ zasmála se a jemně ho pohladila.
Vzdušík se jen usmál. Nevěděla, že není legrační, ale že je kouzelník Vzdušík, objevitel statické elektřiny. A pochopil důležitou věc. Ne všechno, co na první pohled vypadá strašidelně, je doopravdy zlé. Někdy je to jen začátek nového, úžasného dobrodružství.
A co vy, děti? Všimly jste si někdy, jak vám po česání létají vlasy nebo jak svetr praská, když si ho ve tmě svlékáte? To všechno je tatáž tajemná síla, kterou objevil Vzdušík. Zkuste si s pomocí rodičů nabít balónek o vlasy nebo vlněnou látku a uvidíte, jaká kouzla dokáže dělat s malými kousky papíru. Je to skvělá zábava