Vláček Potenciál stál na samém vrchu velké duhové skluzavky. Jeho červené, modré a žluté vagónky se leskly ve slunečním světle, které pronikalo oknem dětského pokoje. Stál úplně nehybně, ale uvnitř cítil zvláštní lechtání. Bylo to, jako by měl v sobě ukrytou velkou sílu, která jen čekala na správnou chvíli.
„Tak co, Potenciále? Kdy se spustíš?“ zavolala zdola Hopka, veselá gumová kulička. Poskakovala netrpělivě z místa na místo. Každý její skok byl malé, veselé buch-buch na dřevěné podlaze.
„Já… já nevím,“ odpověděl Potenciál tichým cinknutím svého zvonku. „Cítím se takový… plný. Jako by mě něco drželo a zároveň chtělo postrčit. Je to zvláštní pocit.“
Vedle Hopky stál Kostko, moudrý dřevěný kvádr s namalovanými čísly. Zvedl svůj hladký roh, jako by si hladil bradu. „Hm, plný? To je zajímavé. Pověz nám o tom víc. Jak se cítíš plný?“
Potenciál se zamyslel. „Je to jako… pamatujete si, když malá Lucka napínala gumičku na praku, předtím než vystřelila papírovou kuličku? Gumička byla napnutá, tichá, ale všichni jsme věděli, že je v ní připravená rychlost. Tak se cítím já.“
„Přesně tak!“ zvolal Kostko nadšeně. „Ty máš v sobě nahromaděnou, připravenou energii. Protože jsi tak vysoko. Čím jsi výš, tím víc jí máš. Mohli bychom jí říkat… čekající energie!“
„Nebo připravená energie!“ přidala se Hopka. „Nebo energie ‚Už-už-se-spustím‘!“
Kostko se zasmál. „To jsou všechno pěkná jména. V moudrých knihách se takové energii říká potenciální energie. Je to síla, kterou má věc připravenou díky své poloze. Jako ty, Potenciále, na vrchu skluzavky.“
Vláček se podíval dolů. Skluzavka byla opravdu vysoká a strmá. Trochu se bál, ale teď byl i velmi zvědavý. „Takže já mám v sobě… potenciální energii? A co se stane, když se pohnu?“
„Ha! To je ta nejlepší část!“ vyhrkla Hopka a odrazila se tak vysoko, až skoro narazila do poličky s knížkami. „Když se pohneš, ta tvoje čekající energie se začne měnit na jinou! Na energii pohybu!“
„Na kinetickou energii,“ doplnil ji Kostko s úsměvem. „Kinetická znamená pohybová. Je to energie, kterou mají všechny věci, když se hýbou. Čím rychleji se hýbou, tím víc jí mají.“
Potenciál stále váhal. Teorie byla zajímavá, ale praxe vypadala strašidelně. „Ale jak se ta moje čekající energie změní na pohybovou? Musím něco udělat? Stisknout nějaký knoflík?“
„Vůbec ne,“ vysvětlil Kostko trpělivě. „Stačí, když se jen trošičku pohneš dopředu. O zbytek se postará síla, která všechno táhne směrem dolů. Jmenuje se gravitace. Trochu jí pomůžeš a ona tě potáhne. A jak budeš sjíždět dolů po skluzavce, tvoje potenciální energie bude ubývat a přeměňovat se na kinetickou. Budeš stále rychlejší a rychlejší!“
„Rychlejší a rychlejší!“ zopakovala Hopka a zatleskala imaginárními rukama. „To je jako já! Když ležím na poličce, mám potenciální energii. Když mě Lucka shodí, gravitace mě potáhne a já letím a skáču! Mám kinetickou energii! Juchúúú!“ A Hopka se rozskákala po celém pokoji.
Potenciál se díval na poskakující kuličku. Potom se podíval na Kostka, který povzbudivě přikyvoval. Myšlenka, že jeho strach je vlastně jen nahromaděná energie čekající na proměnu, byla fascinující.
„Ukážeme ti to,“ řekl Kostko a podal Hopce malou dřevěnou kuličku. „Hopko, vynes ji nahoru na tu menší skluzavku pro autíčka.“
Hopka kuličku opatrně vykutálela až na vrch. „Tak, malá kulička má teď svou vlastní… jak se to řekne?“
„Potenciální energii,“ řekl Potenciál a cítil se moudře.
„Přesně tak! A teď… pozor!“ Hopka do kuličky jemně drcla.
Kulička se nejprve pomalu převalila přes okraj a potom se spustila. Svišť! Prolétla dolů a narazila do plyšového medvídka, který spal na konci skluzavky. Medvídek se od nárazu legračně zakýval.
„Vidíš?“ zvolal Kostko. „Energie se proměnila! Z klidné polohy nahoře na rychlý pohyb dole!“
Potenciál se zhluboka nadechl, až se mu nadzvedl malý komín. Už se nebál. Byl zvědavý. Chtěl cítit tu proměnu. Chtěl vědět, jaké to je, když se jeho potenciální energie změní na tu veselou, kinetickou.
„Děti, co myslíte, co se stane teď?“ zeptal se sám sebe nahlas a podíval se směrem k oknu, jako by se ptal celého světa. „Jdu to zjistit!“
S malým, odhodlaným cinknutím zvonku se Potenciál pomaličku pohnul o centimetr dopředu. Jen jemně posunul svá přední kolečka přes okraj. Na sekundu se nic nedělo. Cítil jen to známé napětí. Pak ho však gravitace jemně potáhla. Nejprve pomalu, pak rychleji.
Svišť!
Jeho vagónky se rozjely. Barevné kostky a hračky po stranách se slévaly do duhových pásů. Vítr mu svištěl kolem komína. Už to nebylo lechtání, byl to uragán radosti! Cítil, jak se ta plnost v něm mění na rychlost. Čím byl níž, tím byl rychlejší. Potenciální energie mizela a kinetická rostla!
„Jupííí!“ zakřičel vláček z plných plic, i když žádné neměl.
Se závěrečným veselým žuch přistál na měkkém koberci na konci skluzavky. Chvíli mu trvalo, než se zastavil. Byl plný dojmů a nového, vzrušujícího pocitu. Měkký koberec ho pomalu zbrzdil až do úplného klidu.
„To bylo… to bylo… fantastické!“ vydechl Potenciál, když jeho kolečka konečně utichla.
Hopka přiskákala k němu. „To byla jízda, co? Říkala jsem ti, že kinetická energie je ta největší zábava!“
„Bylo to přesně, jak jste říkali,“ přitakal vláček a otočil se na Kostka, který k němu pomalu přišel. „Nahoře jsem byl plný čekání a slibů. A pak se všechna ta síla proměnila v rychlost! Už vím, co znamená mít potenciál. Není to jen o stání na kopci. Je to o tom úžasném dobrodružství, které se stane, když se člověk odváží pohnout.“
Kostko se usmál svým moudrým úsměvem. „Přesně tak, příteli. A teď, když jsi dole, tvoje kinetická energie se vyčerpala a potenciální je také pryč.“
Potenciál se rozhlédl. „To je pravda. Takže teď nemám žádnou energii?“
„Ale kdepak,“ zasmála se Hopka. „Teď máš energii na to, abys nás poprosil, ať tě zase vyneseme nahoru! A pak to celé může začít znovu!“
Vláček Potenciál se radostně zacinkal. Naučil se nejen o dvou druzích energie, ale také o tom, že největší síla se skrývá v odvaze zkusit něco nového. A s kamarády, kteří mu vždy pomohou zpátky na vrchol, mohl zažívat to dobrodružství znovu a znovu.