Větřík jménem Světoběžník byl ten nejlepší vypravěč na světě. Každý den se vracel ze svých cest a sedal si na okenní parapet v pokojíčku Mařenky a Samíka. Šeptal jim příběhy o místech tak vzdálených, že se jim až točila hlava.
„Dnes jsem byl tam, kde slunce svítí tak silně, že se písek mění ve zlaté moře,“ zašustil Větřík a zněl při tom jako suché listí. „Všude samé obrovské kopce písku, říkají jim duny. A po nich kráčelo zvíře se dvěma velkými hrby na zádech. Prý nemusí pít vodu i několik dní.“
„Jé, to je velbloud!“ vykřikl Samík. „A kde to je, Větříku? Ukaž nám to na mapě!“
Větřík se zatočil na místě a zahanbeně zašeptal: „Ach... hm... já nevím. Bylo tam velmi, velmi teplo. Ale kde přesně... to jsem si nezapamatoval.“
Mařenka se zamyslela. Vzala ze stolu velký papír a pastelky. „To nevadí, Větříku. My ti pomůžeme. Vytvoříme si mapový deník! Ty nám povíš příběh a my nakreslíme mapu místa, kde se to stalo.“
Byl to skvělý nápad. Větřík nadšeně souhlasil.
První mapu nakreslili celou žlutou a hnědou. Byly na ní nekonečné písečné duny a malý velbloud se dvěma hrby. Pod ni napsali: MÍSTO, KDE JE VELMI TEPLO A ŽIJÍ VELBLOUDI.
Druhý den přilétl Větřík celý studený. Drkotal tak, že cinkal o sklo na okně. „Brrr, dnes jsem byl na místě, kde je jen sníh a led. Všude bílo a modro! Viděl jsem tam legrační ptáky, kteří neumějí létat, ale plavou v ledové vodě jako ryby. Měli na sobě jakoby černý kabát a bílé bříško.“
„Tučňáci!“ zajásala Mařenka. Hned vzala další papír a nakreslila obrovské bílé kry plovoucí v modrém moři. Na jednu kru posadila rodinku veselých tučňáků. Pod mapu napsali: MÍSTO, KDE JE JEN SNÍH A LED A ŽIJÍ TUČŇÁCI.
Třetí den Větřík voněl jako květiny a vlhká zem. „Dnes jsem se proháněl pralesem,“ vyprávěl nadšeně. „Stromy byly tak vysoké, že jsem neviděl na jejich vrcholky. Z větví visely dlouhé zelené liány a všude létali ptáci s peřím barevným jako duha. A ten křik! Všechno tam zpívalo, pískalo a bzučelo.“
Samík se hned pustil do práce. Nakreslil mapu plnou sytě zelené barvy. Byly na ní vysokánské stromy, barevní papoušci a dokonce i malá opička, která se houpala na liáně. Pod mapu napsali: MÍSTO, KDE JSOU VYSOKÉ STROMY A BAREVNÍ PTÁCI.
Mapový deník se jim krásně plnil. Měli už tři nádherné mapy a byli na ně velmi hrdí. Uložili si je na stůl, aby je měli na očích.
Jenže v noci se stalo něco nečekaného. Venku se strhla silná bouře. Okno v dětském pokoji nebylo dobře zavřené. Dovnitř vtrhl Větříkův starší bratr, silný a neposlušný Vítr Bouřlivák. Zadul tak mocně, že se všechno v pokoji rozlétlo. Papíry se zvedly do vzduchu, zatančily si divoký tanec a popadaly na zem jeden přes druhý. Smíchaly se s příběhy, které si děti k mapám zapsaly na malé lístečky.
Když se Mařenka a Samík ráno probudili, našli na zemi hotovou spoušť. „Ach ne! Naše mapy!“ zvolala smutně Mařenka. Všechny tři mapy ležely na hromadě a vedle nich byly rozházené lístečky s popisy.
„Jak teď zjistíme, který příběh patří ke které mapě?“ zeptal se Samík a díval se na tu spoušť. V tu chvíli přilétl Větřík Světoběžník. Když viděl, co se stalo, svěsil svá neviditelná ramena. „To je moje chyba. Kdybych si pamatoval jména těch míst, hned bychom to věděli.“
Mařenka se však nevzdávala. „Počkejte! My na to přijdeme! Jsme přece detektivové!“ Zvedla první lísteček. „Tady se píše: Zvíře, které má hrb a kráčí po horkém písku.“
„To je velbloud!“ řekl Samík. „A velbloud potřebuje teplo.“ „Přesně!“ souhlasila Mařenka. „Která z našich map vypadá jako horké místo?“
Děti si rozložily mapy na koberec. Jedna byla bílá, druhá zelená a třetí žlutá. „No přece ta žlutá! Je na ní jen písek!“ ukázal Samík. „Správně!“ pochválil je Větřík. „A to místo se jmenuje Sahara. Je to největší poušť na světě.“ Děti hned přiložily lísteček o velbloudovi ke žluté mapě a Mařenka na ni opatrně napsala velkými písmeny: SAHARA.
„Výborně, jedna záhada je vyřešena!“ radoval se Samík a zvedl další lísteček. „Na tomhle je napsáno: Ptáci v černých kabátcích, kteří se kloužou po ledu do studené vody.“ „To jsou naši kamarádi tučňáci,“ usmál se Větřík. „A těm je pořádná zima.“ „Takže musí patřit k mapě, kde je samý sníh a led,“ řekla Mařenka a bez váhání ukázala na bílou mapu s modrým mořem. „Tohle musí být ono.“ „Přesně tak! A jmenuje se to Antarktida. Je to nejchladnější kontinent na Zemi,“ dodal Větřík. Samík s hrdostí napsal na bílou mapu: ANTARKTIDA.
Zbyla jim už jen poslední mapa a poslední lísteček. „Tady se píše o vysokých stromech, liánách a barevných papoušcích,“ přečetla Mařenka. Podívala se na zelenou mapu. „To sedí! Všechno je tu nakresleno.“ „To je Amazonský prales,“ zašeptal Větřík. „Místo, kde prší skoro každý den a roste tam víc rostlin, než si umíte představit.“ Děti přiložily poslední lísteček k zelené mapě a napsaly na ni: AMAZONSKÝ PRALES.
Všechny tři mapy byly opět správně seřazené. Mařenka a Samík je opatrně přilepili na velký karton a pověsili na zeď. Jejich mapový deník byl hotový a ještě krásnější než předtím.
„Děkuji vám, kamarádi,“ řekl Větřík a vesele se zatočil kolem lampy. „Nejenže jste mi pomohli srovnat příběhy, ale naučili jste mě, že i když se něco pomíchá, dá se to vyřešit. Stačí jen dobře přemýšlet a spolupracovat.“
Mařenka a Samík se usmívali. Teď už věděli, že Sahara je horká poušť, Antarktida je ledová a Amazonský prales je plný života. A co je nejlepší, věděli, že další den jim Větřík přinese nový příběh a novou mapovou hádanku.
„A co vy, děti?“ zašeptal Větřík směrem k vám. „Zkuste si najít tato tři místa na skutečné mapě nebo na glóbusu. Uvidíte, jak je náš svět velký a rozmanitý. A možná při tom ucítíte jemný vánek. To budu já, Větřík Světoběžník, který vám letí naproti s novým dobrodružstvím.“