Na nekonečné nebeské peřině, která se rozprostírala od jednoho konce světa na druhý, se vesele povaloval malý obláček Vánek. Nebyl jako ostatní oblaka. Kolem něj důstojně a rozvážně plula starší, mohutná mračna, která připomínala zaoceánské lodě plující po blankytném moři, nebo se po obloze proháněly menší obláčky jako roztroušené bílé ovečky na nebeské pastvě. Vánek byl však jiný – byl lehoučký jako pápěří, bílý jako čerstvě napadaný sníh a jeho nitro překypovalo nespoutanou energií a odvážnými sny. Neustále si hrál s poryvy větru, závodil s ptáky a snil o velkých dobrodružstvích.
Dnešní den byl však výjimečný, jiný než všechny ostatní. Ve vzduchu viselo očekávání a Vánkovo malé obláčkové srdce bilo vzrušením. Byl to jeho velký den! Starý a moudrý oblak, Děda Mrak, který viděl už tisíce východů a západů slunce a znal všechna tajemství oblohy, si ho zavolal k sobě. Jeho obrovská postava zastínila polovinu oblohy a jeho vousy z jemné mlhy se vlnily ve větru.
„Vánku, jsi už dost velký a šikovný,“ zahřměl Děda Mrak laskavým hlasem, který zněl jako vzdálené, jemné bubnování blížící se letní bouřky. „Pozoroval jsem tě dlouho. Vidím, jak se honíš s větrem, tančíš se sněhovými vločkami a s jakou radostí se díváš na svět. Je čas, abys ses naučil jedno z nejkrásnějších umění a vytvořil svou úplně první duhu. Je to velká čest, ale i obrovská zodpovědnost. Tady máš tajný recept, který se v naší rodině dědí z generace na generaci. Dobře si ho přečti a drž se ho do puntíku.“
S těmito slovy podal Vánkovi starý pergamenový svitek, převázaný zlatavým slunečním paprskem, který hřál na dotek. Vánek ho dychtivě a se srdcem bušícím až v krku rozbalil. Písmenka na pergamenu, napsaná tmavomodrým inkoustem z borůvkové šťávy, jako by tančila před jeho očima jako malé, veselé mušky.
Recept na Nejkrásnější Duhu
- Krok první: Sleť nízko, nejníže jak to jen půjde, a naber si plné bříško čisté, chladné vody z horského jezera. Musíš být pěkně kulatý a těžký, jako zralé, šťavnaté jablíčko.
- Krok druhý: Vystup pomalu a trpělivě vysoko na oblohu, přesně tam, kde se setkáváš s vlaštovkami, které se vracejí domů do svých hnízd.
- Krok třetí: Najdi si takové místo, kde ti Slunce svítí přímo na záda. Musí být naproti tobě, jako zvědavý divák v divadle, který s napětím sleduje tvé představení.
- Krok čtvrtý: Spusť jemný, drobný déšť z milionu malých třpytivých kapek a s úžasem sleduj to kouzlo, které se odehraje přímo před tebou!
Vánek si recept jen tak zběžně přelétl očima, přeskakuje z řádku na řádek. „Pch! To vypadá úplně jednoduše,“ zamumlal si pyšně a s pocitem neomylnosti svinul pergamen zpátky. Byl tak nedočkavý a plný sebedůvěry, že si ani nevšiml, jak Děda Mrak pečlivě zdůraznil slova „pomalu“ a „trpělivě“. V hlavě si kroky úplně popletl a rozhodl se, že on to zvládne po svém, lépe a rychleji.
„Takže, nejprve kouzlo!“ rozhodl se a soustředil se ze všech sil. Zavřel oči a představoval si, jak září všemi barvami, jak se mění v zářivý klenot oblohy. Snažil se zazářit jako žárovka, napínal každý svůj chomáček, ale ať se snažil sebevíc, zůstal jen obyčejným bílým obláčkem. Ostatní oblaka se na něj zvědavě dívala a šeptala si, co to ten mladík vyvádí.
„Hm, tak asi nejdřív ten déšť,“ zkusil to znovu, trochu zahanbeně. Zatlačil, co mu síly stačily, ale jelikož byl lehký a suchý jako vata, vypadlo z něj jen pár drobných, suchých chomáčků. Ty zafoukl vítr přímo do peří prolétající sýkorce, která se jen udiveně otřásla a pohoršeně zapípala: „Dávej pozor, ty chomáči!“
„Ach, jasně! Musím být vysoko!“ vzpomněl si na další útržek z receptu a začal stoupat. Stoupal a stoupal, až se mu z té výšky točila hlava. Byl vysoko nad lesy, které vypadaly jako hustý zelený koberec, a loukami posetými květinami jako barevnými tečkami na malířském plátně. Ale stále byl suchý jako houba před mytím nádobí.
Teprve pak mu to docvaklo. Voda! Jak jsem mohl zapomenout na vodu!
Rychlostí blesku se spustil dolů k třpytivému jezeru, které se v údolí lesklo jako modré oko Země. Hltal a hltal studenou vodu, chtěl nabrat co nejvíc, aby byl největší a nejlepší. Byl tak plný a těžký, že se sotva udržel ve vzduchu. Cítil se jako přezrálá švestka. „Konečně!“ vydechl spokojeně. Ale když se chtěl znovu vznést vysoko vzhůru, jak kázal recept, zjistil, že je příliš unavený a přeplněný. Nemohl. Zůstal viset těsně nad hladinou jako šedá, bezvládná masa a místo krásného deště z něj začala unikat jen hustá, studená a šedá mlha. Zakryla celé jezero a přilehlé údolí jako neprůhledná peřina. Slunce se mrzutě schovalo za jiný velký oblak, protože nemělo na co svítit.
Vánek byl z toho celý nešťastný. Seděl nad jezerem jako šedá, mokrá hromádka neštěstí. Cítil se ponížený, zahanbený a neschopný. „Ten recept je špatný! Nefunguje to!“ plakal a z jeho obláčkových očí kapaly velké, smutné kapky přímo do jezera, kde vytvářely nekonečné kruhy na hladině.
Vtom se zpoza sousedního oblaku vykoulelo zvědavé Slunce. Jeho teplé, zlatavé paprsky jemně pronikly studenou mlhou a pohladily Vánka po jeho uplakané šedé tváři.
„Copak se ti stalo, malý obláčku?“ zeptalo se Slunce přívětivým, hřejivým hlasem, který zněl jako praskání dřeva v krbu. „Proč jsi tak smutný a zamračený? Celé údolí jsi zahalil do svého smutku.“
Vánek si těžce povzdechl a s hanbou v hlase všechno vyprávěl. O velkém úkolu od Dědy Mraka, o tajemném receptu, který určitě nefunguje, o svých popletených krocích a o té ošklivé, studené mlze místo nádherné, barevné duhy.
Slunce se mile a chápavě usmálo. „Ale Vánku, recept je určitě správný. Děda Mrak tvoří ty nejlepší duhy na celé obloze už stovky let. Problém nebude v receptu, ale možná v tom, jak jsi ho četl a jak moc jsi spěchal. U některých věcí, zejména těch kouzelných, je pořadí nesmírně důležité. Je to jako při stavění věže z kostek. Nemůžeš dát střechu jako první, viď? Nebo když ptáček staví hnízdo, nemůže nejdřív přinést vajíčka a teprve potom stavět základy ze stébel. Všechno má svůj čas a posloupnost.“
Vánek zavrtěl hlavou. Pomalu začínal chápat.
„Tak vidíš,“ pokračovalo Slunce. „Trochu tě teď zahřeju a osuším, abys ses zbavil přebytečné vody a nebyl tak těžký. Odpočiň si a potom to zkus ještě jednou. Pěkně pomalu, krok za krokem. Důvěřuj receptu a důvěřuj sobě. Já ti pomůžu.“
Vánkovy uplakané oči se rozzářily nadějí. Cítil, jak ho sluneční paprsky příjemně hřejí a jak se stává opět lehčím a načechranějším. Zhluboka se nadechl čerstvého horského vzduchu a rozhodl se, že to nevzdá. Rozvinul si recept znovu a tentokrát četl každé slovo pomalu, pozorně a nahlas, aby mu nic neuniklo.
„Dobře. Krok první: Naber si plné bříško čisté, chladné vody z jezera,“ přečetl a opatrně ponořil svůj okraj do průzračné vody. Pořádně se napil, přesně tak, aby nebyl ani příliš plný, ani příliš prázdný. Cítil, jak se v něm voda příjemně a lehce převaluje.
„Výborně,“ pochválilo ho Slunce. „Cítíš ten rozdíl? Jsi tak akorát. A co je další?“
„Krok druhý: Vystoupej pomalu a trpělivě vysoko na oblohu,“ četl Vánek dál. Tentokrát nespěchal. Pomaličku, metr po metru, stoupal k nebi. Bylo to namáhavé, ale nevzdával se a soustředil se na každý pohyb. Ostatní mraky, které předtím viděly jeho neúspěch, ho teď přátelsky zdravily a povzbuzovaly tichým šumem. Když byl dost vysoko, s úlevou si vydechl. Měl pod sebou celý svět jako na dlani.
„Perfektní! A teď přichází můj čas,“ zazářilo Slunce ještě jasněji. „Čti třetí krok!“
Vánek se usmál. „Krok třetí: Najdi si místo, kde ti Slunce svítí přímo na záda.“ Rychle se rozhlédl a posunul se tak, aby bylo Slunce přesně za ním. Jeho paprsky ho hřály na zádech jako teplá deka a Vánek věděl, že je na správném místě pro to největší kouzlo.
„Jsme připraveni!“ zvolalo Slunce vesele. „Uvolni ty kapičky, mistře!“
„Krok čtvrtý: Spusť jemný, drobný déšť a sleduj to kouzlo!“ dočetl Vánek s rozbušeným srdíčkem. Zavřel oči, soustředil se a potom jemně uvolnil tisíce drobných, třpytivých kapek deště, které se ve slunečním světle leskly jako rozsypané diamanty.
A tehdy se to stalo.
Jak sluneční paprsky procházely každou jednou kapkou, na obloze se začal kreslit ten nejkrásnější, nejzářivější oblouk. Nejdřív se objevil jasný červený pás, sytý jako barva zralých třešní a lesních jahod. Hned pod ním se rozlil veselý oranžový, teplý jako zapadající slunce či sladký pomeranč. Potom zazářil žlutý jako lán pampelišek na jarní louce, jasný a plný optimismu. Následoval svěží zelený, barva trávy a listí po osvěžujícím dešti. Pod ním se ukázal klidný modrý, hluboký jako hladina horského plesa a barva chrpy. Přešel do indigového, tajemného jako obloha těsně před setměním, a všechno zakončil něžný fialový pás, voňavý jako levandulové pole ve Francii.
Vánek vytvořil svou první, dokonalou duhu. Byla ještě krásnější, než si kdy představoval. Zářila nad krajinou a spojovala dva vzdálené kopce jako barevný most pro anděly.
Byl tak šťastný a hrdý, že se samou radostí celý roztančil. Ostatní mraky mu nadšeně tleskaly jemným hřměním a zvířátka na zemi pod ním zvedla hlavy. Srnky v lese, zajíci na poli i děti hrající si ve vesnici s úžasem a otevřenými ústy obdivovali tu pestrobarevnou parádu na obloze. Vánek konečně pochopil, že tajemství úspěchu a skutečného kouzla není v rychlosti ani v síle, ale v trpělivosti, pozornosti a ve správném pořadí.
A kdoví, možná příště, až po letním dešti uvidíte na obloze nádhernou duhu, vytvořil ji právě obláček Vánek, který se už přesně naučil, jak se s pomocí Slunce a trpělivosti maluje ten nejkrásnější úsměv na tvář oblohy.