Na hladině malého jezírka se odehrávalo představení. Slunce se odráželo od vody jako od tisíců drobných zrcátek a přímo uprostřed té záře tančila bruslařka Klára. Její tenké, dlouhé nohy klouzaly po hladině tak ladně, jako by byla z pírka. Pohybovala se rychle dopředu, pak udělala elegantní otočku a zastavila, jako by stála na pevné zemi.
Ze břehu, ukrytý mezi stébly vysoké trávy, ji sledoval malý žabák Ferda. Zamračil se, nafoukl své zelené tváře a zamumlal si pod nos: „To není spravedlivé.“ Pak se odrazil a s velkým žbluňknutím skočil do vody. Vlny se rozběhly až ke Kláře, která se na nich jen jemně zhoupla.
„Kláro!“ zakvákal Ferda, když se vynořil a setřásl si vodu z očí. „Jak je to možné? Já se celý ponořím a ty si po vodě běháš, jako by to byla louka!“
Klára se k němu přiblížila s veselým úsměvem. „Ahoj, Ferdo. To není kouzlo, ale velké tajemství vody.“
Právě tehdy se na listu leknínu vedle břehu pohnula malá beruška Tečka. „Tajemství? Já miluji tajemství! Jaké?“ zeptala se zvědavě a protřela si tykadla. Hned vedle ní se pomaloučku posouval šnek Eliška, která zvědavě vystrčila své růžky.
„Je to tajemství o síle a přátelství,“ řekla Klára a zastavila tak blízko, že se všichni mohli dobře dívat. „Představte si, že celá tato vodní hladina je složená z malinkých, neviditelných kapek vody. A každá ta kapka se velmi, velmi pevně drží za ruku svých sousedek.“
Ferda se poškrábal na hlavě. „Voda má ruce? To jsem ještě neslyšel.“
„Nemá opravdové ruce,“ zasmála se Klára. „Ale ty drobné kapky se k sobě tak silně tisknou, že spolu na povrchu vytvoří něco jako tenkou, pružnou kůži. Říká se tomu povrchové napětí. Je to taková neviditelná blána.“
„Blána?“ zeptala se Tečka. „Jako pavučina?“
„Trochu ano, ale je z vody,“ vysvětlila Klára. „Je dost pevná na to, aby mě unesla, protože jsem velmi lehká a moje váha se rozloží na mé dlouhé nohy. Ale když ty, Ferdo, skočíš do vody, jsi těžší a tvůj skok tu blánu snadno protrhne.“
Ferda stále vypadal pochybovačně. „Takže kdybych byl lehčí, také bych se nepotopil?“
„Zkusme to zjistit!“ navrhla Klára. „Tohle bude náš první pokus. Tečko, mohla bys najít jeden suchý list ze stromu? Ale takový, co je opravdu tenký a lehoučký.“
Tečka zabzučela, roztáhla svá červená křidélka a za chviličku se vrátila s malým, žlutým lístkem z břízy. Opatrně ho podala Ferdovi.
„A teď,“ řekla Klára, „ho zkus velmi pomalu a jemně položit na hladinu. Netlač na něj, jen ho pusť z malé výšky.“
Ferda zadržel dech. Jazykem si přidržoval lístek a pak ho opatrně pustil na vodu. Lístek se zlehka dotkl hladiny a… zůstal na ní ležet! Houpal se na vlnkách, ale nepotopil se.
„Funguje to!“ vykřikl Ferda radostí. „Ta vodní kůže ho opravdu drží!“
„Výborně!“ pochválila ho Klára. „A teď zkusíme něco pro pokročilé. Eliško, ty se pohybuješ pomalu a jsi velmi trpělivá. Najdeš nám, prosím, jednu tenkou a suchou jehličku z borovice?“
Šnek Eliška se rozhlédla a po chvíli našla u kořenů stromu přesně takovou, jakou Klára popsala. Pomalu ji přinesla až na kraj vody.
„Jehlička je těžší než list,“ upozornila Klára. „Pokud ji jen tak hodíme, určitě protrhne vodní blánu a potopí se. Musíme být velmi, velmi opatrní.“
Vzala dvě tenká stébla trávy a s jejich pomocí chytila jehličku naplocho. „Teď ji spolu položíme na vodu. Úplně vodorovně.“
První pokus nevyšel. Jeden konec jehličky se dotkl vody dřív a ihned klesl ke dnu. „Nevadí!“ řekla vesele Klára. „Teď víme, jak to nedělat. Musíme ji položit najednou. Zkusme to znovu!“
Našli další jehličku. Tentokrát se všichni soustředili. Klára a Ferda drželi stébla a pomalu, pomaloučku spouštěli jehličku k hladině. Dotkla se jí… a zůstala na ní ležet! Plavala na vodě jako malá loďka.
„Jéé!“ zapištěla Tečka. „Dokázali jsme to! Vidím, jak se pod ní ta vodní kůže trošičku prohnula, ale neprotrhla se!“
„Přesně tak,“ přikývla Klára. „A přesně to samé se děje pod mýma nohama. Rozložím svou váhu a jemně stojím na této úžasné, neviditelné vodní trampolíně.“
Ferda, Tečka a Eliška byli nadšení. Celé odpoledne strávili novou hrou. Opatrně pokládali na hladinu okvětní lístky, malá pírka, která ztratil ptáček, a suchá semínka pampelišky. Zapisovali si do písku na břehu, co se potopilo a co zůstalo na hladině. Zjistili, že i těžší věc se udrží, pokud se její váha dobře rozloží, ale i lehká věcička klesne ke dnu, pokud ji hodí příliš rychle.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru a zbarvilo oblohu do oranžova, Ferda se usmíval od ucha k uchu. „Dnes jsem se naučil něco úžasného. Voda není jen mokrá, je i silná a drží pohromadě!“
Klára se na něj podívala a mrkla. „Vidíš? Na každém kroku čeká nějaké dobrodružství nebo záhada. Stačí se jen dobře dívat a ptát se: proč?“
A co vy, děti? Zkuste si doma s pomocí rodičů napustit do misky nebo hlubokého talíře vodu. Pak zkuste velmi opatrně, například pomocí kousku papíru, položit na hladinu malou kovovou sponku nebo tenkou jehlu na šití. Myslíte, že se vám podaří objevit tuto neviditelnou a silnou kůži vody?