Vysoko v horách, tam, kde se mraky dotýkají skalnatých štítů, bydlel svišť Filip. Měl svůj oblíbený sluneční kámen. Byl hladký, teplý a měl přesně takový tvar, aby se na něm dalo pohodlně ležet a vyhřívat si kožíšek. Jednoho rána však Filip přiběhl na své místo a nevěřil vlastním očím. Jeho kámen byl pryč! Místo něj tam ležela hromada štěrku a malých kamínků.
„Kdo mi to udělal?“ pískal rozzlobeně a dupal malou tlapkou. „Kde je můj kámen?“
Právě tehdy kolem něj prohopsala jeho nejlepší kamarádka, kamzičí slečna Eliška. Měla dlouhé, šikovné nohy a nebála se ani těch nejstrmějších skal.
„Co se ti stalo, Filipe? Vypadáš, jako by ti někdo snědl všechny zásoby oříšků,“ zasmála se.
„Horší! Někdo mi ukradl můj nejlepší kámen na světě a nechal tu tenhle nepořádek,“ žaloval Filip a ukázal na hromadu ostrých kamínků.
Eliška zvědavě naklonila hlavu. „To je zvláštní. A slyšíš to? Ten zvláštní zvuk?“
Filip ztichl a naslouchal. Z výšin nad nimi se ozývalo hluboké, pomalé dunění. Nebyl to hrom a nebyl to ani vítr. Znělo to, jako by se celá hora potichu a pomaloučku hýbala. Chvílemi se jim dokonce zatřásla země pod kopýtky a tlapkami.
„Pojďme se podívat, co to je!“ navrhla odvážná Eliška. „Vylezu nahoru a zjistím, co se děje.“
„Počkej, jdu s tebou!“ rozhodl se Filip. Zvědavost byla silnější než strach.
Společně stoupali výš a výš. Cesta, kterou znali, byla najednou jiná. Na místech, kde byly dříve hladké skály, se teď nacházely hluboké rýhy, jako by je něco obrovského poškrábalo. Dunění bylo stále silnější. Nakonec dorazili na okraj širokého údolí, které se táhlo mezi nejvyššími vrcholy. Pohled, který se jim naskytl, jim vyrazil dech.
Celé údolí vyplňovala obrovská řeka z modravého a bílého ledu. Na slunci se jiskřila, jako by byla poseta miliony diamantů. Pohybovala se neuvěřitelně pomalu, ale její síla byla zjevná. Na svém povrchu nesla obrovské balvany, velké jako domy, a tlačila před sebou hromady skal a zeminy. Právě toto pomalé drcení a posouvání kamenů vytvářelo ten hluboký, dunivý zvuk.
„Co je to?“ zašeptal ohromeně Filip. „Je to zamrzlá řeka, která teče?“
„Nikdy jsem nic takového neviděla,“ přiznala Eliška a její odvážný hlas zněl trochu nejistě. „Je to obrovské a silné.“
Nevěděli si to vysvětlit, a tak se rozhodli zajít za nejmoudřejší bytostí v okolí – za starou sovou Hedou, která hnízdila ve vysoké jedli. Heda si je vyslechla s přivřenýma očima a pak moudře zahoukala.
„Hú-hú! To, co jste viděli, je Dědeček Ledovec. Je starší než všechny stromy v tomto lese a silnější než sto medvědů. Není to řeka, i když se tak hýbe.“
„Dědeček Ledovec?“ zeptali se oba naráz.
„Ano,“ přikývla Heda. „Je to obrovská masa sněhu, který se za dlouhá, dlouhá léta tak stlačil, až se z něj stal led. Je tak těžký, že se díky gravitaci, tedy zemské přitažlivosti, velmi pomalu posouvá dolů údolím. Je to tak pomalý pohyb, že si ho ani nevšimnete, když se na něj díváte.“
„Ale jak potom víme, že se hýbe?“ divil se Filip. „A proč bere kameny?“
„To je výborná otázka!“ pochválila ho Heda. „Zkuste na to přijít sami. Jak byste mohli dokázat, že se něco pohnulo, i když to nevidíte?“
Filip a Eliška se zamysleli. „Co když… co když si označíme místo, kde je teď?“ navrhl Filip. „Mohli bychom položit něco barevného přesně na okraj ledu. A když se vrátíme později, uvidíme, jestli je to pořád na stejném místě!“
„Geniální!“ vykřikla Eliška. „Já najdu ten nejlepší kámen na označení!“ Odběhla pryč a za chvíli se vrátila s krásným červeným kamenem, který svítil už z dálky.
Společně se vrátili k ledovci. Opatrně položili červený kámen přesně na místo, kde končil led a začínala skála. Filip si dokonce nakreslil klacíkem do hlíny malou mapku. Značku „X“ udělal tam, kde položili kámen.
„Tak,“ řekl spokojeně. „Teď musíme čekat. Pojďme zatím prozkoumat ty škrábance na skalách.“
Zjistili, že Dědeček Ledovec funguje jako obrovský brusný papír. Kameny, které v sobě nesl zamrzlé, brousily a hladily skály pod sebou. Vytvářely tak hladké plochy a hluboké rýhy. Ta obrovská hromada kamenů a hlíny, kterou ledovec tlačil před sebou, se jmenuje moréna. Filip si to hned zapsal do své mapky.
Uplynuly tři dny a tři noci. Filip a Eliška se netrpělivě vrátili na své pozorovací místo. Už z dálky viděli svůj červený kámen. Ale něco bylo jinak.
„Podívej!“ vykřikl Filip. „Ten kámen je tam, kde jsme ho nechali, ale led už není u něj! Posunul se!“
Byla to pravda. Okraj Dědečka Ledovce byl teď o pár kroků dál v údolí. Zanechal za sebou vyhlazenou skálu a jejich červený kámen ležel osamoceně několik metrů za ním.
„On se opravdu hýbe!“ jásala Eliška. „Sova Heda měla pravdu! Je to nejpomalejší a nejsilnější silák na světě!“
Najednou si Filip všiml ještě něčeho. V místě, kde se ledovec posunul, zanechal za sebou jámu, vyhloubenou prohlubeň v zemi. A ta hromada skal, ta moréna, kterou tlačil před sebou, vytvořila jakousi přírodní hráz.
„Eliško, podívej! Tady je jáma a tam hráz. Co myslíš, že se stane, když na jaře roztaje sníh a naprší?“ zeptal se přemýšlivě.
Eliška se podívala na jámu a pak na hráz před ní. „No… voda se v té jámě nasbírá a hráz ji nepustí dál. Vznikne tu… jezírko!“
V tu chvíli se nad nimi ozvalo známé zahoukání. Byla to sova Heda. Slétla na blízkou skálu.
„Hú-hú, přesně tak! Právě jste objevili, jak vznikají ty nejkrásnější ozdoby našich hor. Ta průzračná horská jezera, kterým říkáme plesa. Dědeček Ledovec je velký stavitel. Bere staré a tvoří nové. Brousí skály, přenáší balvany a hloubí jámy pro budoucí plesa.“
Filip se podíval na hromadu štěrku, která mu tak vadila. Najednou ji viděl jinak. Nebyl to nepořádek. Byl to stavební materiál pro novou podobu hory.
„Takže můj kámen nezmizel jen tak,“ pochopil. „Vzal si ho Dědeček Ledovec na svou dlouhou cestu. Možná z něj jednou bude součást břehu nového plesa.“
Už se na ledovec nezlobil. Obdivoval jeho tichou a trpělivou sílu. Spolu s Eliškou se posadili na okraj skály a sledovali, jak se obrovský ledový sochař pomalu, ale jistě posouvá, aby pokračoval ve své tisícileté práci.
A co vy, děti? Až budete příště na procházce v horách, všimněte si, jestli některé skály nevypadají, jako by je něco obrovského a těžkého vyhladilo nebo poškrábalo. Možná právě tam kdysi dávno procházel takový Dědeček Ledovec. A s pomocí rodičů si můžete doma udělat malý pokus. Vezměte si kostku ledu a zkuste s ní posouvat zrnka písku nebo cukru po talíři. Uvidíte, jakou sílu má i malý kousek ledu při přesouvání věcí.