Na Sluneční louce, kde i pampelišky kvetly radostí, se setkali tři nejlepší kamarádi. Medvídek Míša, který měl tlapky vždycky trochu lepkavé od medu, veverka Filipka, rychlá jako myšlenka, a ježeček Sameček, který měl bodliny vždy úhledně sčesané.
„Blíží se velká lesní slavnost,“ povzdechl si Míša a v bříšku mu z toho pomyšlení zakručelo. „Chtěl bych přinést něco úplně, ale úplně úžasného!“
„Jako například největší šišku na světě?“ navrhla Filipka a už si očima přeměřovala nejvyšší smrky.
„Nebo nejchutnější jablíčko, červené jako zapadající slunce?“ přidal se Sameček a opatrně si očichal jednu ze svých bodlin.
„Ne, ne,“ zamyslel se Míša. „Slyšel jsem o kouzelných hůlkách. Celé jsou ze sladkých, třpytivých kamínků. Jmenují se… krystaly!“
Filipka a Sameček na něj hleděli s otevřenýma očima. Sladké, třpytivé kamínky? To znělo lépe než všechny šišky a jablka dohromady.
„A víme, jak je vyrobit?“ zeptala se praktická Filipka.
Míša zakroutil hlavou. „Jenom vím, že jsou z cukru.“
To jim stačilo. Hned se pustili do práce. Z nedalekého potoka si v listu přinesli vodu, z mravenčí komůrky si půjčili misku a Míša přinesl pytlík cukru, který si šetřil na palačinky.
„Takže, první pokus!“ zavelel Sameček a vytáhl si malý zápisník z listů. „Hypotéza číslo jedna: Když obalíme hůlku v cukru, vznikne krystalová hůlka.“
Filipka našla hezkou hladkou větvičku. Namočila ji do vody a potom ji vyválela v cukru. Cukr se na hůlku krásně nalepil.
„Jupí! Podařilo se!“ vykřikla Filipka a vítězoslavně zamávala hůlkou. Jenže… puf! Polovina cukru opadala. A druhá polovina se vlivem vody začala tát a lepit. Výsledkem byla jen ulepená, smutná hůlka.
„Nevadí!“ řekl povzbudivě Míša. „Teď víme, jak to nedělat. To je přece skvělý objev!“
Sameček si do zápisníku poznamenal: „Pokus neúspěšný. Cukr sám nedrží.“
„A co kdybychom udělali z cukru a vody husté lepidlo?“ navrhla Filipka. Nasypali do misky hodně cukru a přilili trošku vody. Vznikla hustá, bílá kaše. Obalili v ní novou hůlku a nechali ji na sluníčku sušit.
Po chvilce kaše ztvrdla. Ale nevypadala jako třpytivé kamínky. Vypadala spíš jako bílý, hrbolatý krunýř. Když Filipka hůlkou jemně klepla o kámen, celý cukrový krunýř popraskal a opadal.
„Zase nic,“ povzdechl si Míša. „Už nám skoro žádný cukr nezbyl.“
Seděli smutně kolem misky s popraskanými kousky cukru. Právě tehdy kolem nich tiše proletěla moudrá sova Hanka. Přistála na větvi nad nimi.
„Vidím, vidím mladé vynálezce při práci,“ zahoukala přívětivě. „Co dobrého tu zkoumáte?“
„Snažíme se vyrobit cukrové krystaly,“ vysvětlil Sameček a ukázal jí své poznámky. „Ale nedaří se nám. Cukr se buď odlepí, nebo jen ztvrdne na ošklivou hroudu.“
Sova Hanka si prohlédla jejich pokusy. „Zajímavé hypotézy,“ pochválila je. „Položím vám otázku. Kam zmizí cukr, když ho zamícháte do čaje?“
„No… nikam. Jen není vidět. Rozpustí se!“ vyhrkla Filipka.
„Přesně tak,“ přikývla Hanka. „Stane se součástí vody. Vznikne tak to, čemu se odborně říká roztok. A co kdybyste zkusili cukru ve vodě pomoci, aby se ho rozpustilo opravdu, opravdu hodně?“
Kamarádi se na sebe podívali. Jak by mu mohli pomoci?
„Když je mně zima, zahřeju se u ohýnku,“ zamumlal Míša.
„Geniální!“ vykřikla sova Hanka tak nadšeně, až jí z hlavy spadlo pírko. „Teplá voda je jako teplé objetí pro cukr. Dokáže v sobě udržet mnohem víc cukrových zrníček než studená.“
S tím jim ale musela pomoci. Zapálila svůj bezpečný lesní vařič, který nefoukal jiskry a měl nad sebou kamenný komín. S pomocí sovy Hanky ohřáli vodu v malém kotlíku. Opatrně, aby se nepopálili, přisypávali poslední zbytek cukru. Míchali a míchali a cukr mizel. Přidali další a další, dokud se už ani poslední zrnko nechtělo rozpustit.
„Tomu se říká nasycený roztok,“ vysvětlila Hanka. „Voda je už tak plná cukru, že víc nezvládne. Teď ho opatrně přelijeme do vysoké sklenice.“
Zatímco roztok chladl, Filipka připravila novou hůlku. Na radu Hanky ji jemně namočila a obalila v pár zrníčkách cukru, která se rozsypala kolem. „Tohle budou vaše semínka,“ zašeptala Hanka. „Ostatní cukrová zrníčka z roztoku je budou hledat, aby se k nim mohla přidat.“
Hůlku přivázali na nitku, přeložili ji přes okraj sklenice a ponořili ji do sladké, teplé tekutiny. Nesměla se dotýkat ani dna, ani stěn.
„A teď to nejtěžší,“ řekla Hanka. „Musíme čekat. A být velmi trpěliví. Krystalizace, tedy proces, kdy se krystaly tvoří, potřebuje čas a klid.“
Sklenici odnesli na tiché místo a přikryli ji listem, aby do ní nepadala smítka. První den se nedělo nic. Ani druhý. Míša už byl netrpělivý a chtěl do sklenice nahlédnout.
„Ne, Míšo, pamatuj, klid,“ brzdil ho Sameček.
Třetí den ráno je probudilo nadšené pískání. Byla to Filipka.
„Podívejte! Podívejte!“
Přiběhli ke sklenici. Na hůlce se třpytily desítky malých, průhledných krystalků! Vypadaly jako diamanty. Opatrně hůlku vytáhli. Byla těžší a celá pokrytá sladkým pokladem. „Povedlo se!“ zajásali všichni tři. Na lesní slavnost tak přinesli tu nejkrásnější a nejchutnější cukrovou hůlku, jakou kdy les viděl, a všichni jejich kamarádi obdivovali nejen ten sladký zázrak, ale i jejich trpělivost a chytrost.