Ve staré kamenné výhni, kde vonělo uhlí a horké železo, pracoval kovář Jiří. Byl to veselý chlapík s rukama silnýma jako medvědí tlapy a s úsměvem, který hřál víc než oheň ve výhni. Jiří měl jedno tajemství. Nebyla to kouzelná hůlka ani létající koberec, ale obyčejná železná podkova, kterou měl zavěšenou nad dveřmi. Tato podkova nebyla jen tak ledajaká. Uměla přitahovat ztracené hřebíky! Když Jiřímu spadl na zem hřebík, jen k němu přiložil podkovu a – CINK! – hřebík na ni hned skočil.
Děti, vy však musíte vědět, že to největší kouzlo se ukrývalo uvnitř podkovy. Byl to neviditelný svět, který by nikdo pouhým okem nezahlédl. Uvnitř žily miliony drobných, uspořádaných stvoření. Byly to magnetické bytosti a bydlely v malých uspořádaných čtvrtích, kterým říkaly domény. V každé doméně žili dva kamarádi, usměvavý panáček Severín a veselá dívenka Jížinka.
Všechny domény v Jiřího podkově byly seřazené v dokonalém pořádku, jako vojáci na slavnostní přehlídce. Všichni Severíni se dívali jedním směrem a všechny Jížinky přesně opačným. Díky tomuto dokonalému pořádku byla celá podkova silná. Spolu vytvářeli neviditelnou sílu, kterou nazýváme magnetismus.
„Podívejte se na nás!“ chlubil se jeden Severín. „Když se všichni díváme stejným směrem, dokážeme společně pohnout i hřebíkem!“ „To je pravda,“ přikyvovala jeho kamarádka Jížinka. „Naše společná síla je naše největší kouzlo.“
Život v podkově byl šťastný a uspořádaný. Každý den cítili, jak pomáhají kováři Jiřímu.
Jednoho dne však Jiří potřeboval vyrobit velmi pevnou bránu. Vzal svou oblíbenou podkovu, položil ji na kovadlinu a chtěl ji trošku narovnat. Zdvihl své těžké kladivo a...
BUM!
Silný úder otřásl celou podkovou. Pro malinké domény to bylo, jako by do jejich městečka udeřilo obrovské zemětřesení. Všude nastal chaos a zmatek. Severíni a Jížinky se rozkutáleli na všechny strany. Někteří se točili jako vrtulky, jiní spadli a nevěděli, kde je sever a kde jih.
Když otřesy skončily, v podkově zavládlo hrobové ticho přerušované zmateným šepotem. Dokonalý pořádek byl pryč. Každá doména byla teď otočená jiným směrem. Jedna se dívala doprava, druhá doleva, třetí nahoru a čtvrtá dolů. Jejich společná síla zmizela.
Krátce nato Jiří dokončil práci. Když uklízel, všiml si hřebíku ležícího na dlažbě. Usmál se a sáhl po své podkově. „Pojď sem, kamaráde,“ řekl a přiložil ji k hřebíku. Ale nic se nestalo. Hřebík se ani nepohnul. Jiří to zkusil znovu. Zatřásl podkovou, přiložil ji z druhé strany, ale marně. Jeho zázračná podkova ztratila svou sílu. Smutně ji pověsil zpátky na hřebík nad dveřmi a nechápal, co se stalo.
Uvnitř podkovy se Severín a Jížinka z jedné domény konečně posbírali. „Co se to stalo?“ zeptala se Jížinka a třepala si z hlavy neviditelný prach. „Vůbec necítím naši společnou sílu.“ Severín se rozhlédl. Viděl jen nepořádek a zmatek. „Ten úder nás úplně rozházel! Podívej, nikdo neví, kam se má dívat. Proto jsme slabí. Slyšela jsi? Jiřího podkova už nefunguje!“
Museli něco udělat. „Hej, všichni!“ zakřičel Severín z plných plic. „Otočte se směrem ke mně! Musíme se opět seřadit!“ Ale nikdo ho neposlouchal. Všichni byli příliš vystrašení a zmatení. Někteří se schoulili do klubíčka, jiní se hádali se sousedy, kterým směrem je správné se otočit. Křik nepomáhal.
„Tohle nikam nevede,“ řekla Jížinka a chytila Severína za ruku. „Musíme na to jinak. Co kdybychom jim to ukázali? Začněme my dva a naše doména. A zkusíme přesvědčit naše nejbližší sousedy.“ Byl to dobrý nápad. Severín a Jížinka se hezky seřadili a potom přešli k sousední doméně. „Ahojte,“ řekla Jížinka mile. „Jsme zmatení jako vy, ale pamatujete si, jaké to bylo skvělé, když jsme pracovali spolu? Zkuste se přidat k nám. Jen se otočte tak jako my.“
Sousední doména chvíli váhala, ale pak se pomaličku otočila a zařadila se k nim. Najednou jich byli čtyři, potom šest... Vytvořili malý, uspořádaný ostrůvek v moři chaosu. „Skvělé!“ zaradoval se Severín. „Teď zkusme naši sílu!“ Soustředili se a vyslali své spojené síly ven z podkovy. Jejich síla byla slabá, ale přece jen tam byla! Dokázali pohnout drobným smítkem železného prachu na povrchu podkovy. „Funguje to!“ zajásala Jížinka. „Nepovedlo se to hned, ale teď víme, jak na to! Neúspěch je jen krok k úspěchu.“
Povzbuzeni tímto malým vítězstvím se rozhodli pokračovat. Neběhali a nekřičeli, ale klidně chodili od jedné skupinky k druhé. „Naše síla není v křiku, ale ve spolupráci,“ vysvětloval Severín. „Představte si, že všichni veslujeme na jedné lodi. Pokud každý vesluje jiným směrem, budeme se jen točit na místě. Ale když zabereme najednou a jedním směrem, loď poletí po vodě!“
Jížinka si kreslila do neviditelného písku plánek. „Tady jsme my. A když se přidáte vy a vy, naše společná orientace bude silnější. Společně vytvoříme opět jeden velký a mocný magnet.“
Pomalu, ale jistě se k nim přidávali další. Domény viděly, že malá uspořádaná skupinka je klidnější a silnější. Začala se šířit řetězová reakce. Jedna doména se otočila správně, a to inspirovalo další tři. Ty zase dalších deset. Chaos se postupně měnil v pořádek. Z tichého šepotu se stávalo silné, harmonické bzučení.
Kovář Jiří seděl na lavičce a smutně se díval na svou obyčejnou podkovu. Najednou mu u nohou přistál malý ptáček a vesele zaštěbetal. Jiří se usmál a vstal. Když vstal, nechtěně zavadil o kbelík s hřebíky. S rachotem se vysypaly po celé dlažbě. „Ach, to mi ještě chybělo,“ povzdechl si a sehnul se, aby je posbíral. Najednou mu pohled padl na podkovu. „No co, stará kamarádko, poslední pokus?“
Vzal ji ze zdi a jen tak ze zvyku ji přiblížil k rozsypaným hřebíkům. A vtom... CINK! CINK! PRÁSK! Jeden, dva, deset hřebíků vyskočilo z dlažby a pevně se přichytilo na podkovu. Držely tam jako přilepené! Jiřímu se oči rozzářily radostí. „Funguješ! Ty zase funguješ!“ smál se a točil se s podkovou plnou hřebíků. Netušil, že v tu chvíli se uvnitř podkovy slavilo ještě víc.
Všechny domény byly opět dokonale seřazené. Severíni a Jížinky stáli v hezkých řadách a cítili tu úžasnou společnou sílu. „Dokázali jsme to!“ křičeli všichni najednou a jejich hlasy zněly jako jedna píseň.
Severín se podíval na Jížinku a usmál se. „Každý z nás je jen neviditelné smítko, ale když držíme pohromadě, dokážeme věci, o kterých se jiným ani nesní.“ Jížinka přikývla. „A naučili jsme se, že největší síla se neskrývá v jedinci, ale v přátelství a spolupráci.“
A tak Jiřího podkova opět visela nad dveřmi, silná a zázračná.
Co myslíte, děti? Až příště uvidíte magnet, zkuste si představit ty tisíce malinkých kamarádů uvnitř. Možná se právě teď radí, jak společnými silami udržet vaši kresbu na ledničce.