V obrovské, tiché a voňavé místnosti, která se nazývala Archiv semínek, vládl dokonalý pořádek. Představte si tisíce a tisíce maličkých dřevěných zásuvek, které sahaly od dlažby až po vysoký strop. Každá měla lesklou mosaznou úchytku a malý nápis: „Kulaté a hladké", „Drobné a tmavé", „Ploché s proužky" nebo „Špičaté a lehké". V tomto světě ticha a vůně suchého dřeva žili dva nejlepší kamarádi.
Jeden z nich byl Fazolka. Byl to velký, hladký a lesklý chlapík, zrnko fazole bílé jako obláček. Když se kutálel, bylo ho slyšet jako jemné klepání. Byl rozvážný a silný.
Jeho kamarádka byla Makovička, droboučké zrnko máku. Byla tak malá, že by se vešla na špičku jehly, a tak lehounká, že ji i nejmenší vánek dokázal rozhoupat. Byla nesmírně zvědavá a všímavá.
„Dnes je ale krásně ticho, že, Fazolko?" zašeptala Makovička ze své zásuvky s nápisem „Drobné a tmavé".
„Vskutku, Makovičko," odpověděl Fazolka svým hlubokým, klidným hlasem z přihrádky „Velké a oválné". „Všechno je na svém místě."
No právě v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Vysoko pod stropem se pootevřelo malé okénko a dovnitř zavál hravý letní vánek. Nepřiletěl sám. Na jednom ze svých neviditelných proudů nesl malého pasažéra. S jemným „ťuk" dopadlo na dřevěnou dlažbu nové, neznámé semínko.
Fazolka s Makovičkou zvědavě vykukli.
To semínko bylo úplně jiné než všechna, která kdy viděli. Nebylo ani kulaté, ani oválné. Mělo tvar malé pěticípé hvězdičky. Jeho povrch nebyl hladký, ale drsný, s malými výstupky, a jeho barva byla zvláštní, měnila se ze světlohnědé na měděnou, když na něj dopadalo světlo z okénka.
„Co je to?" zašeptala Makovička.
„Nevím," přiznal Fazolka a opatrně se skutálel blíže. „Pojďme ho prozkoumat."
Makovička se s jeho pomocí dostala na dlažbu a společně si záhadné semínko prohlíželi.
„Určitě patří do nějaké zásuvky," řekl Fazolka rozhodně. „Všechno tu má své místo. To je pravidlo Archivu."
A tak se začalo velké pátrání. Nejprve zamířili k zásuvkám s kulatými semínky. Zkusili ho přiložit k hráškům a čočce.
„Ne, ne," pokroutila hlavou Makovička, která měla nejlepší zrak. „Určitě není kulaté. Podívej na ty cípy!"
Měla pravdu. Hvězdičkové semínko se tam vůbec nehodilo.
„Tak zkusme ty ploché," navrhl Fazolka a postrčil semínko směrem k zásuvkám s dýňovými a slunečnicovými jadérky. Ale ani tam nesedělo. Bylo mnohem tlustší a mělo úplně jiný tvar.
„A co moje zásuvka? „Drobné a tmavé“?" zeptala se Makovička s nadějí.
Fazolka se s úsměvem podíval nejprve na drobounkou Makovičku a potom na záhadné semínko. „Je nejméně desetkrát větší než ty, kamarádko. A vůbec není tmavé."
Makovička si povzdychla. Fazolka měl pravdu. Prošli spolu desítky zásuvek: „S proužky", „Se skvrnami", „Lehké jako papír", „Tvrdé jako kámen". Nikam nepatřilo. Posadili se na okraj jedné z polic, unavení a trochu smutní.
„Takže pro něj neexistuje místo?" šeptala Makovička a dívala se na osamělé semínko ležící na dlažbě. „To je hrozné. Bude tu úplně samo."
Fazolka mlčel a přemýšlel. Pozoroval nekonečné řady zásuvek. Všechny byly vytvořeny podle toho, jaká semínka už znali. Ale co když...
„Makovičko!" zvolal najednou tak nahlas, že se jeho hlas odrazil od stěn archivu. „Co jestli to není problém semínka, ale problém zásuvek?"
Makovička na něj nepochopivě pohlédla. „Jak to myslíš?"
„No, všechny tyto přihrádky vymyslel někdo dávno. Vytvořil je podle semínek, která tehdy znal," vysvětloval Fazolka a pomalu se kutálel sem a tam. „Ale to semínko je nové! Nikdy předtím tu nebylo. Proto pro něj zásuvka neexistuje."
V Makovičkiných drobných očkách se zablesklo. „Takže..."
„Takže mu musíme vytvořit novou!" dokončil Fazolka s nadšením.
Byl to úžasný nápad! Ještě nikdy nikdo v archivu nevytvořil novou kategorii. Vždy se jen všechno ukládalo do těch starých.
„A jak ji nazveme?" zeptala se Makovička.
„Musíme ho přesně popsat," řekl Fazolka vážně, jako malý vědec. „Podívejme se na něj ještě jednou. Jaký má tvar?"
„Tvar hvězdy," odpověděla Makovička pohotově.
„Správně. A jaký má povrch?"
„Drsný. S malými výčnělky."
„Výborně! A barvu?"
„Měděnou, když se leskne," dodala Makovička.
Společnými silami našli jednu prázdnou zásuvku úplně na konci řady. Byla bez nápisu, jako by čekala právě na ně. Fazolka našel kousek uhlíku, kterým se psaly jmenovky, a Makovička mu svým tenkým hlasem diktovala. Spolu vymysleli ten nejlepší možný název. Fazolka svou váhou zatlačil na uhlík a na zásuvku napsal krásnými, i když trochu neohrabanými písmeny:
HVĚZDICOVÉ A DRSNÉ
S velkou slávou a opatrností potom uložili záhadné semínko do jeho nového domova. Dokonale tam pasovalo. Leželo v měkké výstelce a vypadalo spokojeně.
Fazolka a Makovička stáli před novou zásuvkou a cítili se velmi pyšní. Nejen že našli pro cizince domov, ale dokázali něco mnohem většího. Zjistili, že pořádek není něco, co je dané navždy. Že když přijde něco nového a neznámého, není třeba se bát. Stačí jen otevřít oči, přemýšlet a vytvořit pro to nové místo.
„Archiv je teď ještě dokonalejší," řekl Fazolka a šťouchl do Makovičky.
„Ano," souhlasila Makovička. „Je bohatší o jednu novou myšlenku."
Od toho dne se už nikdy nedívali na zásuvky stejně. Věděli, že svět je plný dalších neobjevených semínek a že možná jednou budou muset vytvořit další a další přihrádky.
A co myslíte vy? Kdybyste našli něco úplně nového, jaké jméno byste dali zásuvce, do které byste to uložili?