Na samém okraji louky, tam, kde se tráva dotýkala kamenné zídky staré zahrady, seděla na stéblu mateřídoušky malá světluška Jiskřička. Vůně květin a chladnoucí země se mísila s tichým šumem křídel nočních motýlů. Byl to pro ostatní dokonalý večer, ale Jiskřičce bylo smutno. Každý večer, když se setmělo, se ostatní světlušky vesele rozlétly po louce a jejich malá, blikající světélka vypadala jako rozsypané hvězdy, které spadly na zem. Ale Jiskřička se necítila jako hvězda. Dívala se na velkou elektrickou lucernu, která visela na terase domu za zídkou. Její světlo bylo silné, žluté a teplé. Vypadalo tak důležitě, jako malý, osobní měsíc.
Kolem lucerny s hlasitým bzukotem poletoval noční motýl Plamínek. Byl to velký frajer, měl křídla s nádherným vzorem a rád se předváděl. Dělal odvážné piruety a střemhlavé lety těsně kolem horkého skla. „Podívejte se na mě!“ volal na celou louku. „Já se nebojím ani tak velkého světla! Je silné a horké, tohle je opravdové světlo! Světlo pro hrdiny!“
Jiskřička si povzdechla a podívala se na své vlastní světélko na zadečku. Bylo jemné, nazelenalé a… studené. Když se jím dotkla okvětního lístku, nic se nestalo. Květ se ani trochu neohřál. Soustředila se, napínala všechny drobné svaly v zadečku, ale světlo bylo stále jen jemně zelené a chladné. Cítila se tak obyčejná a její světlo tak slabé. K čemu je komu dobré světlo, které ani nehřeje?
„Ach, kéž bych jen uměla svítit tak pořádně,“ zašeptala si pro sebe. „Tak silně a teple jako ta velká lucerna.“ Sklopila tykadélka a její světélko smutkem téměř docela zhaslo.
Najednou se pod ní zatřásla země a ozvalo se funění a škrábání. Zpod kořínků mateřídoušky se vynořil zablácený čumák. Patřil panu Hroudovi, starému a moudrému krtkovi, který měl malinké brýle posazené na samém konci nosu, aby lépe viděl na věci, které ho zblízka zajímaly.
„Hm, hm, copak se tu děje?“ zamumlal pan Hrouda a oprášil si z tlapek hlínu. „Proč taková mladá světluška sedí potmě, když má od přírody dáno, aby svítila?“
„Moje světlo je k ničemu,“ pípala Jiskřička. „Je slabé a studené. Není jako támhleto velké světlo,“ ukázala na lucernu. „To je skutečné světlo. Je silné a určitě i velmi horké.“
Pan Hrouda si sundal brýle, očistil si je o vestičku a znovu si je nasadil. „Horké, říkáš? Zajímavé. A proč by dobré světlo mělo být nutně horké?“
Jiskřička se zarazila. Nad tím nikdy nepřemýšlela. „No… protože… protože silné věci jsou horké. Oheň je silný a hoří. Slunce je silné a hřeje. Tak i silné světlo musí být horké.“
„Aha! To je hypotéza!“ potěšil se pan Hrouda a nadšeně se poplácal po bříšku. „Hypotéza je vlastně takový chytrý předpoklad, odhad. A víš, co se dělá s hypotézami, mladá dámo? Musíme je ověřit experimentem! Pojďme se na to podívat zblízka.“
Jiskřička nejistě přikývla. Trochu se bála, ale zvědavost, kterou v ní starý krtek probudil, byla silnější. Spolu se opatrně přiblížili ke kamenné zídce. Plamínek se právě vrhal v odvážných smyčkách kolem lucerny.
„Já jsem král noci!“ vykřikoval. „Tančím s ohněm a nebojím se!“
Pak se ale ve své odvaze přiblížil až příliš. „Au! Pálí! Moje tykadlo!“ vykřikl a rychle odletěl stranou. Sedl si na list a foukal si na konec jednoho tykadélka, které měl trošku připálené a vonělo jako spálený brouček.
„Vidíš?“ zašeptal pan Hrouda. „Hypotéza potvrzena. To světlo opravdu pálí. Plamínek se ho nemůže ani dotknout.“ Ukázal tlapkou na suchý list, který byl blízko skla lucerny. Okraj listu byl hnědý a scvrklý od tepla. „To světlo plýtvá svou silou. Nejenže svítí, ale i zbytečně vyrábí teplo. To teplo vlastně nikdo nechce. Je to odpad.“
„Odpad?“ divila se Jiskřička.
„Přesně. Představ si, že máš kbelík plný vody na zalévání květin. Ale kbelík má díru a polovina vody ti vyteče na cestu, kde není potřeba a jen se vypaří. To je plýtvání. A ta lucerna dělá přesně to samé. Spoustu své energie přemění na teplo, které jen tak uniká do vzduchu, nikoho nepotěší a může být i nebezpečné.“
Pan Hrouda se otočil na Jiskřičku. „A teď experiment číslo dvě. Zkus to ty. Dotkni se svým světlem něčeho.“
Jiskřička sebrala odvahu. Přistála na jemném, téměř průsvitném okvětním lístku noční fialy. Rozžala své světélko tak silně, jak jen uměla. Nazelenalá záře zalila celý květ. Okvětní lístek se nádherně rozsvítil, jako by byl z magického skla, ale zůstal naprosto chladný a svěží.
„Aha!“ zvolala potichu. „Nic se mu nestalo!“
„Samozřejmě, že ne,“ usmál se pan Hrouda. „Tvé světlo je totiž velmi, velmi chytré. Je to takzvané studené světlo neboli bioluminiscence. To znamená, že všechnu svou energii, celou svou sílu, použiješ pouze na svícení. Ani kousek, ani jedna jiskřička energie, nevyjde nazmar jako zbytečné teplo. Nejsi slabá, Jiskřičko. Jsi neuvěřitelně účinná!“
Účinná? To slovo Jiskřička ještě neslyšela, ale znělo velmi důležitě a moudře. Najednou se jí vlastní světlo nezdálo tak špatné. Nebylo horké a nebezpečné. Bylo jemné a bezpečné.
„Takže… moje světlo není slabé, jen je… jiné?“ zeptala se.
„Je lepší!“ ozval se najednou Plamínek, který je potichu poslouchal a foukal si na tykadélko. „Já si tu hraju na hrdinu, a přitom si skoro podpálím vousky. Tvé světlo je bezpečné. Mohla bys svítit i na pavučině plné ranní rosy a nespálila bys ji.“
Vtom se z trávy ozvalo tiché fňukání. „Mami? Kde jsi? Maminko?“
Trojice kamarádů ztichla a zaposlouchala se. Pod velkým lopuchovým listem se krčila malá, ztracená larva berušky. Byla celá zmatená a plakala.
„Ztratila jsem se,“ vzlykala. „Bydlím tam nahoře, na tom vysokém stonku pampelišky, ale spadla jsem a teď nemůžu najít cestu zpátky. A je tu taková tma a všechno je tak veliké.“
Cesta nahoru vedla přes spleť stébel a tenkých nitek staré pavučiny. Bylo to jako prolézačka v bludišti.
„Já jí posvítím!“ nabídl se hned Plamínek a chtěl se rozletět.
„Stůj!“ vykřikl pan Hrouda. „Ta pavučina je stará a suchá jako papír. Kdyby ses přiblížil s teplem od lucerny, které jsi nasbíral na křídlech, nebo kdybys zavadil o suché stéblo, mohlo by to začít doutnat a hořet! Bylo by to velmi nebezpečné!“
Plamínek zklamaně couvl. Uvědomil si, že má pravdu. Jeho způsob svícení by tu víc uškodil než pomohl.
Jiskřička se podívala na uplakanou larvu, potom na pana Hroudu a na Plamínka. Zhluboka se nadechla a její světélko se rozzářilo sebevědomím. Už nebylo malé a smutné. Bylo to světlo zachránce.
„Já jí posvítím,“ řekla pevným hlasem. „Moje světlo nepálí.“
Pomalu a opatrně vletěla do spleti stébel. Její nazelenalá záře osvětlovala cestu jako malý, přesný reflektor. Přistála na jedné nitce pavučiny, pak na druhé. Osvětlovala každý krok malé larvy.
„Tudy,“ navigovala ji. „Teď opatrně přejdi po tomto stéblu. Drž se, je trošku kluzké od rosy. Zvládneš to.“
Pan Hrouda a Plamínek ji zdola napjatě sledovali. Plamínek ani nedýchal. Nikdy si neuvědomil, jaký úžasný dar Jiskřička má. Její světlo bylo jako jemné pohlazení, které přinášelo jistotu a bezpečí do tmy. Dokázala se dostat na místa, kam by se žádné horké světlo nikdy nedostalo.
Trvalo to několik minut, ale nakonec se malá larva s pomocí Jiskřičky vyšplhala až na vrchol stonku, kde už ji v panice hledala její maminka beruška.
„Děkuji ti, světluško! Zachránila jsi moji malou!“ zavolala vděčně beruška shora.
Jiskřička se vrátila na zem a její srdíčko překypovalo radostí. Už se vůbec necítila obyčejná.
„Promiň, Jiskřičko,“ řekl Plamínek a stydlivě si mnul nožičky. „Vysmíval jsem se tvému světlu, protože jsem mu nerozuměl. Ale je úžasné. Je jako kouzlo.“
„Není to kouzlo,“ usmál se pan Hrouda a sundal si brýle. „Je to věda. A hlavně je to tvoje jedinečná schopnost. Každý máme nějakou. Někdo umí létat blízko ohně, někdo umí hrabat chodby pod zemí a někdo umí vytvořit to nejúčinnější a nejbezpečnější světlo na světě.“
Jiskřička se podívala na své nazelenalé světýlko, které teď zářilo jasněji než kdykoli předtím. Už se nikdy nebude srovnávat s velkou a hlučnou lucernou. Pochopila, že její síla není v tom, jak je velká nebo horká, ale v tom, jak je šikovná a užitečná.
Od toho dne se Jiskřička, Plamínek a pan Hrouda stali nejlepšími kamarády. Založili si „Pátračský tým Luční záhady“ a spolu objevovali, proč se slimáci lesknou, jak včely vědí, který květ má nejvíc nektaru, a proč je rosa ráno mokrá. A Jiskřička se svým studeným, ale nesmírně šikovným světlem byla vždy v centru každého objevu. Už věděla, že i to nejmenší světýlko může zazářit nejjasněji, když najde své správné místo.