Ve staré dílně, kde vonělo dřevo a kov, bydlel v malé krabičce neobyčejný párek. Byl to Šroubek, lesklý a pyšný na svůj ostrý závit, a Matička, šestihranná a rozvážná, která si zakládala na své síle. Ačkoli byli stále spolu, neuběhl téměř den, aby se nepohádali.
„Já jsem důležitější!“ prohlásil Šroubek a zatočil se tak, až se zaleskl v paprsku slunce, který pronikal zaprášeným oknem. „Já se umím zavrtat hluboko do dřeva. Já držím věci pohromadě!“
Matička si jen tiše odfrkla. „Beze mě bys byl k ničemu, ty špičatý mudrlante. Jen by ses v díře kymácel ze strany na stranu. To já dávám všemu skutečnou pevnost! Já věci stahuji a nepustím!“
„Ale já jsem první! Vždycky jdu první!“ nedal se Šroubek.
„První, ale sám úplně zbytečný,“ uzavřela Matička a otočila se k němu svou nejhladší stranou.
Jejich hašteření přerušila obrovská, vrásčitá ruka. Patřila dědečkovi, který si tiše prozpěvoval a hledal něco v dílně. Jeho prsty jemně prohrábly krabičku plnou lesklých kamarádů a vytáhly právě Šroubka a Matičku.
„Aha, tady jste, vy dva. Dnes budete mít důležitou práci,“ řekl dědeček laskavě a položil si je do dlaně.
Šroubek a Matička na chvíli zapomněli na hádku. Práce! To vždy znamenalo dobrodružství. Dědeček je odnesl k malé dřevěné židličce, která stála v koutě. Byla to pěkná židlička, ale jedna její noha se nebezpečně vikala.
„Podíváme se na to,“ zamumlal si dědeček a židličku otočil vzhůru nohama. „Tuhle nohu je potřeba utáhnout.“
Šroubek se hrdě nadechl. „Teď uvidíš, Matičko! Ukážu ti, jak se to dělá.“
Dědeček přiložil Šroubka k dírce, která spojovala nohu se sedátkem. Otáčivým pohybem ho začal vkrucovat do dřeva. Šroubek se s radostí zavrtal dovnitř. Prošel celou cestu a jeho špička vykoukla na druhé straně.
„Hotovo! Vidíš? Jsem tam!“ zvolal vítězoslavně.
Ale radost netrvala dlouho. Dědeček zkusil pohnout nohou a ta se stále vikala. Šroubek se v dírce volně pohyboval a nedokázal ji pořádně přitáhnout. Cítil se najednou velmi neužitečně.
Matička se tiše chichotala. „Říkala jsem ti to. Sám jsi jen taková ozdoba.“
Dědeček zakroutil hlavou a Šroubka jemně vyšrouboval ven. Potom vzal do ruky Matičku. „Tak zkusíme tebe,“ řekl a přiložil ji k dírce z druhé strany.
Matička se hrdě napjala. Teď přijde její chvíle! Ale… nic se nestalo. Jen tam tak ležela na dřevě. Neměla se o co zachytit, nemohla se pohnout ani o kousek. Byla jen malým kovovým kroužkem na dřevěné ploše.
Teď se tiše zasmál Šroubek. „A kdo je tady teď zbytečný, paní Pevná?“
Matička studem málem celá zčervenala, kdyby jen mohla. Oba mlčeli. Poprvé si uvědomili, že jeden bez druhého doopravdy nic nedokážou.
Dědeček se usmál, jako by přesně věděl, na co myslí. Znovu vzal Šroubka a provlékl ho dírkou tak, aby jeho špička s jemným závitem trčela na druhé straně. A potom… potom vzal Matičku.
Pomalu ji přiložil k vyčnívajícímu konci Šroubka. Jejich kovová těla se dotkla.
„Připravená?“ zašeptal Šroubek, tentokrát bez jakékoli pýchy v hlase.
„Připravená,“ odvětila tiše Matička.
Dědeček začal pomalu otáčet Šroubkem. Jeho závit se jemně dotkl vnitřního závitu Matičky. Cvak! První dotyk byl dokonalý. Jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Dědeček pokračoval v otáčení a Matička cítila, jak ji Šroubkův závit vtahuje blíž a blíž. S každým otočením se jejich spojení stávalo pevnějším.
Už nebyli dva hádající se sousedé. Stali se jedním celkem.
Společně stahovali dřevěné části židličky k sobě, dokud mezi nimi nebyla ani nejmenší mezírka. Viklání přestalo. Noha držela pevně jako skála.
Když dědeček skončil, s úsměvem pohladil jejich spojená těla. „Výborná práce, kamarádi. Spolu jste nejsilnější.“
Otočil židličku zpátky na nohy a zkusil se na ni posadit. Ani se nehnula.
Šroubek a Matička zůstali na svém místě, pevně spojeni. Cítili teplo a sílu, která pramenila z jejich spolupráce.
„Víš,“ ozval se po chvíli ticha Šroubek, „ten tvůj šestihranný tvar je vlastně docela praktický. Dědeček tě může dobře chytit klíčem.“
Matička se pousmála. „A ten tvůj závit… je přesně takový, jaký má být. Ani o kousek jiný.“
Už se nehádali. Našli své místo a pochopili to nejdůležitější tajemství celé dílny. Největší síla není v tom, kdo je lepší nebo důležitější, ale v tom, jak dokonale do sebe umějí zapadnout a držet pohromadě.
A možná, až budete příště s rodiči něco skládat nebo opravovat, všimnete si malého Šroubka a Matičky a vzpomenete si, že spolu dokážou i ty největší zázraky.