Ve starém městském divadle se právě zatáhla těžká opona. Poslední diváci odešli, v sále zhasla všechna světla a ozvalo se jen tiché cvaknutí zámku na dveřích. Ticho.
Ale ne úplné.
Na velkém dřevěném jevišti, kde ještě před chvílí tančily loutky prince a princezny, zůstala svítit jediná, zapomenutá lampa. Její teplý, žlutý paprsek dopadal na zadní stěnu a právě tam začínalo skutečné dobrodružství.
Jako první se pohnula dlouhá, štíhlá silueta. Byl to Stín starého stromu, který stál v koutě jeviště jako kulisa. Jeho větve se moudře a pomalu natáhly. Hned vedle něj se prohnul ohebný hřbet a elegantně se zjevil Stín kočky, která se právě probudila ze spánku v plyšovém křesle. Protáhla se, až její stínový ocas vesele kmital ze strany na stranu.
„Konečně klid,“ zamumlal hlubokým, šustivým hlasem Stín stromu. „Klid? Ale kdepak, teď začíná zábava!“ zamňoukal tenkým hláskem Stín kočky a poskočil.
Vtom si oba všimli něco zvláštního. V kruhu světla ležela malá, tmavá skvrna. Nehýbala se. Nebyl to ani kruh, ani čtverec, ani žádný známý tvar. Byla to jen rozmazaná, nejistá šmouha, která se jakoby chvěla strachy.
„Ahoj,“ ozval se opatrně Stín kočky. „Ty jsi tu nový? Ještě jsem tě neviděla.“
Ze šmouhy se ozval tichounký, třaslavý hlásek. „Já… já nevím. Asi jsem… Stínka.“
„Stínka?“ zopakoval Stín stromu. „Každý stín musí k někomu patřit. K jaké loutce nebo věci patříš ty?“
Malá šmouha se zachvěla ještě víc. „Já nevím! Ještě před chvílí jsem byla krásná, měla jsem tvar… možná princezny? Nebo to byla květina? Najednou se všechno pohnulo a já jsem zůstala tady. Sama. Nevím, kdo jsem.“
Stín kočky a Stín stromu ztichli. Ztratit svou „osobu“, tedy předmět, který vás vytváří, bylo to nejhorší, co se stínu mohlo stát. Znamenalo to ztratit svou podobu. Svou identitu.
„Neboj se, Stínko,“ uklidňoval ji Stín stromu. „Nenecháme tě tu takhle. Společně přijdeme na to, kdo jsi. Co kdybychom začali pátrat?“
Stínka se o trošičku přestala třást. Mít kamarády bylo hned lepší. „Pátrat? A jak?“
„Jednoduše!“ zvolal Stín kočky. „Vyzkoušíme, co bys mohla být! Co takhle myš? Jsi malá a rychlá!“ Stín kočky se skrčil a zmenšil, až vypadal jako malý hlodavec. Stínka to zkusila napodobit, ale stále byla jen neforemná šmouha.
„Tak možná… míč?“ navrhl Stín kočky a skočil, přičemž se na stěně mihnul jako kutálející se stínový kruh. Stínka se pokusila zakulatit, ale nešlo to. Zůstala jen smutnou skvrnou na jevišti. „Nepovedlo se to,“ zašeptala zklamaně.
„Nevadí!“ ozval se klidně Stín stromu. „Teď aspoň víme, že to není o hádání. Musíme na to jít jinak. Stínko, podívej se nahoru.“
Stínka zvedla svůj pohled k zapomenuté lampě. Byl to jediný zdroj světla v celém divadle.
„Co myslíš, že se stane, když se pohneš blíž k tomu světlu?“ zeptal se moudrý strom.
To Stínka nevěděla. Opatrně, krůček po krůčku, se posunula směrem k lampě. A tehdy se stalo něco úžasného! Její šmouha na stěně začala růst. Byla větší a větší, až byla obrovská, ale její okraje byly velmi rozmazané a nejasné.
„Jé!“ vyhrkla překvapeně.
„A teď zkus couvat, co nejdál od světla,“ poradil jí strom.
Stínka poslechla. Čím dál byla od lampy, tím byla menší, ale její kontura – tedy její okraj – byla ostřejší a jasnější. Najednou to nebyla jen šmouha, ale malý, tmavý, přesně ohraničený stín.
„Vidíš?“ usmál se Stín stromu. „Tvůj tvar se mění podle toho, jak daleko jsi od zdroje světla. To je první záhada, kterou jsme vyřešili.“
Stínka byla nadšená. Už nebyla jen bezmocná skvrna. Dokázala se měnit!
„A teď se podívej na mě!“ zavolal Stín kočky. Postavil se přímo pod lampu a jeho stín byl jen malá, krátká skvrna pod ním. Potom odběhl na okraj světelného kruhu. Paprsek na něj dopadal z boku a jeho stín se najednou natáhl přes celou stěnu. Byl dlouhý, tenký a vypadal jako legrační nudle.
„Haha, vypadáš jako žížala!“ zasmála se Stínka poprvé.
„Přesně tak!“ přikývl Stín stromu. „Záleží i na tom, z jakého úhlu na tebe světlo svítí. Když je přímo nad tebou, tvůj stín je krátký. Když svítí z boku, je dlouhý.“
Aby to Stínce ukázali ještě lépe, posunuli zapomenutý klobouk, který nechal na jevišti jeden z herců. Když byl klobouk přímo pod lampou, jeho stín byl jen malý kruh s hrbolkem navrchu. Když ho posunuli na kraj, kde na něj světlo svítilo šikmo, stín vypadal jako dlouhá loďka s komínem.
Stínka sledovala tuto stínohru s otevřenou pusou. Pochopila. Nemusí mít jen jeden jediný tvar! Její podoba se mění s každým pohybem, s každou změnou světla.
„Takže já… já se nemusím podobat princezně ani květině?“ zeptala se opatrně.
„Nemusíš,“ odpověděl laskavě Stín stromu. „Můžeš být čímkoliv chceš.“
A tehdy to Stínka zkusila. Postavila se, natáhla jednu svou část do výšky a druhou nechala u země. Najednou vypadala jako ptáček, který pije vodu z kaluže. Potom se zkroutila a připomínala veselého šneka. Postavila se na špičku a natáhla se, až byla vysoká jako věž.
Stín kočky radostí zamňoukal a začal se se Stínkou honit. Jejich stíny tančily po stěně v neuvěřitelných tvarech. Jednou byly obrovské, jednou maličké, jednou dlouhé, jednou kraťoučké. Stínka už nebyla smutná šmouha. Byla proměnlivá, hravá a plná nápadů. Našla svou identitu ne v jednom pevném tvaru, ale v nekonečné možnosti měnit se. Zjistila, že být stínem je to nejlepší dobrodružství na světě.
Od té noci si Stínka, Stín stromu a Stín kočky hráli v divadle každou noc. A Stínka byla nejšťastnější, protože věděla, že i když nemá svou vlastní loutku, má něco mnohem lepšího – svobodu být čímkoliv, co si jen její fantazie a světlo lampy dokážou představit.
A co váš stín, děti? Zkuste si s ním hrát před lampou s pomocí rodičů. Postavte se blízko, daleko, mávejte rukama. Uvidíte, jaké úžasné tvary a tajemství se ve vašem vlastním stínu skrývají.