V dávno-nedávné zemi, která nebyla ani za sedmero horami, ani za sedmero údolími, ale přesně tady, kde jsi právě teď, leželo malé, leč nesmírně rušné městečko Tělo. Nebylo to ledajaké městečko. Místo domů mělo orgány, místo ulic cévy a místo aut v něm svištěly miliony drobných červených pošťáků.
V samém středu tohoto městečka, v nejdůležitější budově, bydlelo srdíčko Pumpík. Pumpík byl nejpilnější pracovník ze všech. Nikdy nespal, nikdy si nedal pauzu. Jeho práce byla velmi důležitá. Rytmicky, bez přestávky, dělal „buch-buch, buch-buch“ a tím poháněl všechno v městečku. Každým jedním bouchnutím poslal na cestu houf malých, kulatých a vždy veselých pošťáků. Jmenovali se Kyslíkovci a byly to vlastně červené krvinky. V batůžcích nosili ten nejvzácnější náklad – čerstvý, životodárný kyslík.
„Vzhůru, kamarádi!“ zvolal Pumpík a mocně bouchnul. „Domeček Mozek čeká na zásilku, aby mohl vymýšlet nové nápady! A domečky Svaly v nohách potřebují energii na běhání!“
Kyslíkovci se s veselým pokřikem rozběhli do širokých a úzkých cestiček-cév. Někteří běželi nahoru do hlavy, jiní zase dolů až k prstům u nohou. Když přišli na místo, odevzdali svůj balíček kyslíku a domečky se hned rozzářily. Mozek začal jiskřit nápady, Oči zaostřily a Svaly se s radostí napnuly. Všechno fungovalo jako dobře namazaný stroj.
Jednoho dne však Pumpík pocítil, že něco není v pořádku. Jeho „buch-buch“ bylo jaksi pomalejší, unavenější. „Buch... buch...“ ozývalo se městečkem Tělo líně. Podíval se na Kyslíkovce, kteří se vraceli z cest. Byli bledší a vlekli se, jako by měli na nohou přilepené žvýkačky.
„Co se děje?“ zeptal se Pumpík jednoho z nich, malého pošťáka jménem Jiskřička. „Proč jste tak zpomalení? Domeček Žaludek si stěžuje, že nemá sílu trávit a domečky Svaly jsou úplně ochablé.“
Jiskřička si zhluboka povzdechl. „Nemůžeme, šéfe. Naše batůžky s kyslíkem jsou jaksi malé a je jich málo. Když přijdeme do továrny na kyslík, do domečků Plíce Plňka a Dýchalka, dostaneme jen maličké balíčky. Sotva nám stačí na cestu tam, natož abychom donesli dost energie ostatním.“
Pumpík se zamyslel. To byla vážná věc. Pokud nebudou mít domečky dost kyslíku, celé městečko Tělo přestane fungovat. „Musíme zjistit, proč Plíce vyrábějí tak málo kyslíku,“ rozhodl. „Jiskřičko, vezmi pár kamarádů a běžte se podívat přímo do továrny!“
Jiskřička přikývl a s námahou posbíral malou skupinku nejstatečnějších Kyslíkovců. Jejich cesta k Plicím byla mnohem delší než obvykle. Cestičky-cévy byly jaksi stažené a líné. Konečně dorazili ke dvěma obrovským, růžovým budovám, které připomínaly balony. Byly to Plíce Plňka a Dýchalka. Ale nevypadaly dobře. Obvykle se rytmicky nafukovaly a vyfukovaly, plné svěžího vzduchu. Teď se jen líně a mělce pohupovaly.
„Plňko! Dýchalko! Co se s vámi děje?“ zavolal Jiskřička.
Zevnitř se ozvalo tiché zašustění. „Fííí... Nemáme... dost... vzduchu,“ zašeptala Dýchalka. „Přichází k nám jen takový malý, krátký dech. Neumíme z něj vyrobit velké a silné balíčky kyslíku. Jsme jako mlýn, který nemá zrní k mletí.“
Kyslíkovci se podívali na sebe. Záhada byla ještě větší. Proč do městečka Tělo neproudil čerstvý vzduch?
Vrátili se k Pumpíkovi a všechno mu vypověděli. Pumpík znovu silně přemýšlel. Jeho bouchnutí byla stále slabší. „Buch... buch...“
„To znamená, že problém není v nás,“ řekl Pumpík pomalu. „Problém je venku! Náš majitel, velká bytost, ve které všichni bydlíme, asi sedí a nic nedělá. Proto dýchá tak mělce!“
„A co teď?“ zeptal se Jiskřička zoufale. „Jak mu řekneme, že se má začít hýbat?“
Pumpík dostal nápad. Nebyl to sice veselý nápad, ale mohl by fungovat. „Musíme mu poslat zprávu. Když všechny domečky dostanou ještě méně energie, celé městečko bude velmi unavené. Tato velká únava bude náš signál. Bude to signál, že Tělu něco chybí!“
A tak se i stalo. Pumpík zpomalil ještě víc. Kyslíkovci téměř přestali roznášet své malé balíčky. Celé městečko Tělo zívalo. Mozek přestal vymýšlet, Svaly byly jako z těsta a Oči se samy zavíraly.
Najednou se stalo něco úžasného. Velká bytost, jejich majitel, si zívl a řekl: „Ach, jsem celý rozlámaný z toho sezení. Potřebuji se rozhýbat!“ Vstal a začal se procházet. Potom přidal do kroku a nakonec se venku na trávě rozběhl.
V tom okamžiku se do městečka Tělo vrátil život! Do Plic Plňky a Dýchalky se nahrnul obrovský proud čerstvého vzduchu. „FÚÚÚÚ!“ zahlučely a začaly se nafukovat jako největší balony na světě. Okamžitě začaly balit obrovské, zářivé balíčky kyslíku.
„Jupí!“ křičeli Kyslíkovci a brali si plné batůžky. Cítili, jak do nich proudí nová síla.
Pumpík to okamžitě ucítil. S radostí a novou energií začal pracovat v plném tempu. „BUCH-BUCH! BUCH-BUCH!“ ozývalo se radostně celým městečkem.
Kyslíkovci svištěli cestičkami-cévami jako červené blesky. Roznášeli energii do každého koutu. Mozek se rozjiskřil, Svaly se napnuly a celé tělo se cítilo svěží a silné.
Když se večer všechno uklidnilo a majitel si po vydatné večeři z ovoce a zeleniny lehl spát, Pumpík si spokojeně bušil. Věděl, že jeho práce má smysl. A Kyslíkovci věděli, že jsou důležití pošťáci. Naučili se, že aby celé městečko Tělo fungovalo, nestačí jen pilný Pumpík. Potřebují i pohyb, aby měly Plíce dostatek vzduchu, a dobré jídlo, aby měly z čeho stavět a opravovat.
„Dobrá práce, týme!“ řekl Pumpík do ticha. „Zítra nás čeká nový den plný dobrodružství.“
A co vy, děti? Zkuste si přiložit ruku na levou stranu hrudníku. Cítíte to jemné klepání? To je vaše malé srdíčko Pumpík, které se právě teď těší, že jste se dnes hýbaly a dýchaly čerstvý vzduch. A když si zaběháte nebo zaskáčete, zkuste to znovu. Uvidíte, jak radostně a rychle bude bušit! To vám děkuje, že mu pomáháte udržovat vaše městečko Tělo zdravé a veselé.