V průzračné skleněné sklenici, která stála na slunném okně, se vesele proháněl Vláďa. Byl kapkou vody, čirý a plný energie. Rád dělal kotrmelce a závodil od jedné skleněné stěny ke druhé.
Najednou se ozvalo tiché „šplouch!“ a vedle něj přistála zlatavá a třpytivá kapka. Byla to Olinka, kapka oleje. Zářila jako malé sluníčko a zvědavě se rozhlížela kolem sebe. „Ahoj!“ pozdravil ji Vláďa vesele. „Ty jsi tu nová? Pojď si hrát na honěnou! Chytej mě!“ A už vyrazil směrem ke dnu sklenice. „Jasně! Už běžím!“ zasmála se Olinka a pokusila se za ním ponořit. Zamávala svými kulatými boky, zapřela se, ale něco bylo zvláštní. Místo aby klesla, neposlušně se vrátila zpátky na hladinu. „Počkej na mě!“ zavolala. Zkusila to znovu. Tentokrát se rozběhla a skočila pořádnou šipku. Na chvilku se ponořila, ale hned jako bublinka ji to opět vyneslo nahoru. Vláďa na ni čekal v polovině sklenice a nechápavě kroutil hlavou. „Co se děje? Proč nejdeš za mnou?“ zeptal se. „Nevím,“ přiznala Olinka a cítila se trošku zvláštně. „Snažím se, opravdu! Ale moje nohy mě nechtějí poslouchat. Pořád mě to táhne nahoru.“
Vláďa byl vynalézavý. „Víš co? Já ti pomůžu! Zkusím tě postrčit!“ Přiblížil se k hladině a jemně do Olinky strčil. Olinka se zakolísala, ale pořád plavala na povrchu. „Musíme silněji!“ rozhodli se. Vláďa nabral rychlost a pořádně do Olinky narazil. Šplíchlo to a jedna malá vodní kapička dokonce vyletěla ze sklenice ven. Olinka se sice na chvíli ponořila, ale hned byla zase nahoře, jako by na sobě měla neviditelný záchranný kruh. „Nepovedlo se to,“ povzdechl si Vláďa. „Skvělé!“ zvolala Olinka. „Teď víme, že strkání nepomáhá! Musíme vymyslet něco jiného.“
Usedli, každý do svého patra, a přemýšleli. Olinka se houpala na hladině a Vláďa plaval pod ní. „Co kdybych na tebe shora něco nalil?“ navrhl Vláďa. „To je dobrý nápad!“ souhlasila Olinka. Vláďa se tedy vyšplhal po stěně sklenice, jak nejlépe uměl, a pak se skutálel přímo na Olinku. Jenže se stalo něco nečekaného. Vláďa po Olinčině hladkém těle jen sklouzl a vrátil se zpět do vody pod ni. „Ty jsi celá kluzká!“ zasmál se Vláďa. „To je jako klouzačka!“
Vtom se ozval pomalý, hluboký zvuk. „Žbluňk!“ Do sklenice se pomaličku snesla hustá, jantarová kapka. Voněla po lučním kvítí a slunci. Nebyla rychlá jako Vláďa, ani třpytivá jako Olinka. Byla klidná a rozvážná. Pomaličku klesala, proplula kolem Olinky, zamávala Vláďovi a usadila se až na samém dně sklenice. „Dobrý den,“ ozval se její medový hlas. „Jmenuji se Meduška. Vidím, že máte nějaké trápení.“ „Ahoj, Meduško!“ řekli Olinka a Vláďa najednou. „Snažím se hrát s Vláďou na dně, ale pořád vyplavu nahoru,“ vysvětlila Olinka. Meduška se usmála. „A ty, Vláďo, ses usadil uprostřed. A já jsem úplně dole. Všimli jste si toho?“ Obě kapky přikývly. „A proč je to tak?“ zeptala se zvědavě Olinka. „Jsi od nás silnější?“ „Nebo starší?“ přidal se Vláďa. Meduška se zasmála. „Není to o síle ani o věku. Je to o tom, jací jsme... těžcí na naši velikost. Představte si, že máte v ruce pírko a stejně velký kamínek. Co je těžší?“ „Kamínek!“ vyhrkl Vláďa. „Přesně tak,“ přikývla Meduška. „A s námi je to podobné. Já, med, jsem jako ten kamínek. Jsem nejhustší, a proto také nejtěžší. Proto jsem klesla až na dno. Ty, Vláďo, voda, jsi lehčí než já, ale těžší než Olinka. Proto jsi uprostřed. A ty, Olinko, olej, jsi z nás tří nejlehčí, jako to pírko. Proto se vždy budeš vznášet úplně nahoře.“ Olinka a Vláďa poslouchali s otevřenými ústy. Najednou všechno dávalo smysl. „Takže já za to nemůžu?“ zeptala se Olinka. „Vůbec ne,“ ujistila ji Meduška. „Každý z nás má v této sklenici své místo. Je to přírodní zákon. Odborně tomu říkáme hustota. Každá kapalina má jinou hustotu.“
Olince a Vláďovi se rozzářila očka. Najednou nebyli smutní. Byli nadšení! „Takže my bydlíme v třípatrovém domě!“ zvolal Vláďa. „Ty, Meduško, bydlíš v přízemí. Já v prvním patře. A ty, Olinko, máš podkroví s nejlepším výhledem!“ „Přesně tak!“ zasmála se Olinka. „A můžeme si hrát i takhle! Já budu běhat po hladině z jedné strany na druhou a ty mě budeš zespodu honit! A Meduška bude naše rozhodčí!“ „Výborný nápad!“ souhlasila Meduška ze svého útulného místečka na dně.
A tak začala nová, ještě zábavnější hra. Olinka svištěla po hladině, Vláďa se proháněl pod ní a oba mávali Medušce, která je spokojeně pozorovala. Pochopili, že i když jsou rozdílní a nemohou být na stejném místě, stále mohou být nejlepší kamarádi a zažívat spolu spoustu zábavy. Každý ve svém vlastním, jedinečném patře.
Co myslíte, děti? Zkusíte si s pomocí rodičů postavit takový veselý patrový domeček ve sklenici i vy? Stačí vám voda, olej a troška medu. Uvidíte, jak si každá kapalina najde své vlastní místo.