Na sluncem zalitém horském svahu, hned vedle pěšiny, kde voněla mateřídouška, ležely tři sestry. Nebyly to obyčejné sestry. Byly to sestry kamenné a každá byla úplně jiná.
První se jmenovala Ohnivka. Byla tmavá, téměř černá, a její povrch byl plný drobných dírek, jako by se v ní kdysi dávno vařila bublinková polévka. Vedle ní odpočívala její sestra Zrnka. Ta byla světlá, pískové barvy, a když jste se na ni podívali zblízka, viděli jste, že se skládá z tenoučkých vrstev, jako listy v knize. Třetí sestra, Leska, byla ze všech nejelegantnější. Hladká, bílá a když na ni zasvítilo slunce, zajiskřila tisíci maličkých světýlek, jako by v sobě ukrývala hvězdy.
Jednoho dne, když se slunce opíralo do jejich kamenných tváří, proletěl kolem veselý motýl a přistál přímo na Lesce. „Jé, ale ty jsi dnes krásně hladká a teplá!“ zatřepetal křídly. Potom přeletěl k Zrnce. „A ty máš tolik skvělých pater na prolézání!“ A nakonec si sedl na Ohnivku. „Uf, tady je to jako na malém skalnatém hřišti!“
Když motýl odletěl, Zrnka se zamyslela. „Jsme tak odlišné,“ řekla tiše. „Někdy přemýšlím, jak je možné, že jsme sestry.“
„Já vím, jak jsem vznikla já!“ hrdě prohlásila Ohnivka. „Můj příběh je plný ohně a síly!“ Ostatní sestry ztichly a poslouchaly.
„Kdysi dávno,“ začala Ohnivka dramaticky, „nebyla jsem kámen. Byla jsem součástí obrovské horké, tekuté řeky hluboko, hluboko pod zemí. Říká se tomu láva. Tam dole je takové teplo, že i kameny jsou tekuté, jako med. Ale uvnitř země to vřelo a bublalo. Tlak byl stále silnější a silnější, až se najednou země na povrchu otevřela a... BUM!“
Ohnivka se nadechla. „Sopka vybuchla! A já, jako proud žhavé lávy, jsem se valila ven. Byla jsem rudá a oranžová, syčela jsem a prskala, když jsem se dotkla chladného vzduchu. Všechno, co mi stálo v cestě, se roztavilo nebo shořelo. Ale jak jsem tekla, pomalu jsem chladla. Z tekuté a horké jsem se měnila na pevnou. Ty malé dírky, co mám, to jsou bublinky plynu, které ve mně zůstaly, když jsem rychle tuhla. A tak jsem se zrodila já, silná a ohnivá vyvřelá hornina!“
Zrnka a Leska poslouchaly se zatajeným dechem. Její příběh byl opravdu vzrušující.
„To je úžasné,“ zašeptala Zrnka. „Můj příběh není tak bouřlivý. Je o trpělivosti a čase. O velmi, velmi dlouhém čase.“
Nastavila svou vrstvenou stranu slunci a začala vyprávět. „Já jsem na začátku nebyla jeden velký kámen. Byla jsem miliony a miliony drobných zrníček písku na dně pradávné řeky. Vítr a voda mě tam přinesly z dalekých hor. Každý den na mě řeka nanesla novou vrstvičku. Někdy to byl písek, jindy drobné kamínky, kousky mušlí nebo lístečky rostlin. Vrstva za vrstvou, rok za rokem.“
Zrnka se na chvíli odmlčela, jako by vzpomínala na ten pomalý tanec času. „Ty vrstvy nahoře byly stále těžší a těžší. Tlačily na spodní vrstvy obrovskou silou. Byl to tak dlouhý a silný tlak, jako kdyby mě celá země svírala v jednom velkém, pomalém objetí. A ten tlak mě spolu s vodou a minerály slepil. Všechna ta miliony zrníček se spojila do jednoho pevného celku. Proto mám tyto pásky. Každý pásek je vzpomínka na jednu dobu. Jsem jako kamenná kniha, která vypráví příběh o minulosti. Jsem usazená hornina.“
Ohnivka a Leska se s úctou podívaly na její páskovaný povrch. Uvědomily si, jaká obrovská síla se skrývá v trpělivosti.
Potom se obě sestry otočily k tiché Lesce. „A co ty, Lesko?“ zeptala se Ohnivka zvědavě. „Ty ses nenarodila z ohně ani z vody. Jak jsi získala tu svou jiskru?“
Leska se jemně zaleskla a její hlas zněl jako cinkání zvonečků. „Můj příběh je o přeměně,“ začala. „Na úplném začátku jsem byla také kámen, ale úplně jiný. Byla jsem obyčejný, měkký vápenec, podobný tomu, z něhož jsou některé bílé skály. Ale jednoho dne se stalo něco zvláštního. Obrovská síla zatlačila kus země, na kterém jsem ležela, hluboko pod povrch. Ne až tak hluboko, abych se roztavila jako ty, Ohnivko,“ podívala se na svou ohnivou sestru, „ale dostatečně hluboko, kde bylo obrovské teplo a nepředstavitelný tlak.“
„Tlak?“ zeptala se Zrnka. „Jako u mě?“
„Ano, ale ještě mnohem, mnohem silnější,“ vysvětlila Leska. „To teplo a tlak mě začaly měnit. Nebolelo to. Bylo to, jako by mě někdo předělával zevnitř. Všechny moje drobné části, z nichž jsem se skládala, se pod tou silou a teplem uspořádaly do nového, krásného řádu. Začaly se spojovat do malých krystalků. A právě ty teď tak krásně září na slunci. Z měkkého, obyčejného vápence se stala pevná a třpytivá přeměněná hornina – mramor. Nezrodila jsem se, ani jsem se neusadila. Já jsem se přeměnila.“
Když Leska dovyprávěla, všechny tři sestry zůstaly tiše. Slunce putovalo po obloze a ony přemýšlely.
„Takže ty jsi výsledek ohně a rychlosti,“ řekla Leska Ohnivce. „A ty jsi dílo vody, větru a nekonečné trpělivosti,“ řekla Ohnivka Zrnce. „A ty jsi důkaz, že i pod velkým tlakem může vzniknout něco krásného,“ řekla Zrnka Lesce.
Usmály se na sebe. Ačkoliv každá vznikla jinak – jedna jako vyvřelá, druhá jako usazená a třetí jako přeměněná – pochopily, že všechny jsou součástí jednoho velkého příběhu Země. Jsou silné, jsou staré a každá je svým způsobem nádherná. Jsou rodina. A spolu tvoří pevný horský svah, na kterém může vonět mateřídouška a tančit veselí motýli.
A co myslíte, děti? Až se příště vydáte s rodiči na procházku do přírody, zkuste si všímat kamínků na zemi. Možná mezi nimi najdete tmavou a pórovitou Ohnivku, páskovanou Zrnku nebo dokonce třpytivou a hladkou Lesku. Každý kámen, který zvednete, má svůj vlastní, jedinečný příběh. Stačí se jen dobře dívat.