Vysoko v horách, tam, kde se potkávají strmé skalní stěny, bylo ukryté tiché údolí. A právě tam, mezi dvěma šedými skalami, bydlela Ozvěnka. Nebyla to obyčejná ozvěna. Cítila a přemýšlela, ale byla velmi smutná. Jejím největším trápením bylo, že neměla vlastní hlas.
Vždy, když do údolí zavítal nějaký turista nebo zaběhlo zvědavé dítě a zakřičelo: „Haló!", Ozvěnka musela poslušně opakovat: „Haló... haló... haló..." Vždy dokonale, vždy přesně, ale nikdy ne po svém.
Jednoho dne si na louku pod skalami sedla holčička s copy barvy slámy. Z plných plic zavolala: „Jaký jsi krásný, světe!" Ozvěnka jí odpověděla, jak nejlépe uměla: „...krásný, světe!... krásný, světe!..." Jenomže ona si to nemyslela. Její svět byl prázdný a tichý, plný jen cizích slov, která se jí dotkla a hned odletěla pryč. „Kdybych jen uměla zazpívat svou vlastní píseň," povzdychla si tak tiše, že ji nikdo nemohl slyšet. „Jen jeden jediný tón, který by byl pouze můj."
Právě tehdy se nad ní na skalní římse objevil starý kamzík Skalák. Měl fousy povislé od moudrosti a kopyta pevná jako žula. Přeměřil si smutnou Ozvěnku pohledem a zeptal se hlubokým, klidným hlasem: „Proč jsi tak skleslá, sousedko?"
„Ach, Skaláku," zašeptala Ozvěnka a její šepot se tiše odrazil od skalních stěn. „Chtěla bych mít vlastní hlas. Vytvořit něco svého. Říci světu něco, co ještě neslyšel. Ale já umím jen opakovat."
Kamzík Skalák se zamyslel a přešel kopýtkem po kameni. „Hm, to je pravda. Nové zvuky tvořit neumíš. Ale slyšela jsi se někdy opravdu poslouchat?"
Ozvěnka nechápala. „Jak to myslíš? Vždyť poslouchám celý den, abych mohla všechno správně opakovat."
„Ne, ne," pokroutil hlavou Skalák. „Ty neposloucháš, ty jen čekáš na signál. Zkus to jinak. Neposlouchej jen slova. Poslouchej celé údolí. Každý jeho zvuk. Možná tvá síla není v tvorbě, ale ve spojování." S těmito slovy se šikovně odrazil a zmizel za skalním výběžkem.
Ozvěnka zůstala sama se svými myšlenkami. Spojování? Co tím jen mohl myslet? Rozhodla se, že to zkusí. Zavřela oči, ačkoli žádné neměla, a soustředila se.
Nejprve k ní doletěl vítr. Nepřinášel žádná slova, jen veselé pískaní, když se prohání mezi kosodřevinou. Znělo to jako tenká píšťalka. Ozvěnka ho nezopakovala hned. Místo toho si ten zvuk jako by schovala k sobě, podržela ho v sobě jako vzácný poklad.
Potom slyšela něco jiného. Z louky pod ní se ozýval jemný, sladký cinkot. To se pásly ovečky a jejich malé zvonečky hrály veselou melodii. Cink, cink-cink, cinkli-ling! Ozvěnka zachytila i tento zvuk a přidala ho k pískaní větru. Ještě je nepouštěla ven.
Do třetice k ní doplul šumot potoka, který si hledal cestu mezi kameny. Žblunk, šum, klok-klok. Byl to uklidňující, pravidelný rytmus. I ten si Ozvěnka uložila.
Najednou měla v sobě tři úplně odlišné zvuky. Pískaní větru, cinkot zvonečků a šumot potoka. Co teď? Zkusí je pustit naráz? Opatrně, jako když malíř mísí barvy na paletě, začala zvuky spojovat.
Nejprve potichu vypustila šumící potok jako základní rytmus. Klok-šum-klok. Hned na to přidala jemný cinkot zvonečků, které jako by tancovaly po hladině vody. A úplně navrch, jako tenkou stužku, položila vysoké pískaní větru.
Stalo se něco úžasného. Ze skal se nerozlehl ani pískání, ani cinkot, ani žblunkot. Byl to úplně nový zvuk! Byla to hudba! Byla to píseň celého údolí, složená z jeho vlastních hlasů.
Ozvěnka z překvapení a radosti na chvíli ztichla. Podařilo se jí to! Nevytvořila sice ani jeden nový tón, ale spojila ty existující do něčeho jedinečného. Do něčeho, co bylo její. Její vlastní symfonie.
Zvířata v údolí zaostřila pozornost. Ovečky přestaly žvýkat trávu. Svišť, který se právě chystal zapískat, zůstal ticho a poslouchal. I kamzík Skalák se zastavil na půli cesty nahoru strmou stěnou a s úsměvem přikývl.
Na druhý den přišla holčička Anka znova. Tentokrát nekřičela. Jen si sedla do trávy a poslouchala tu zvláštní, překrásnou hudbu, která se ozývala ze skal. „Jéje," zašeptala udiveně. „To je píseň našeho údolí!"
Ozvěnka to slyšela a její srdce se naplnilo radostí. Opakovala její slova, ale tentokrát s hrdostí: „...našeho údolí!... našeho údolí!..."
Od toho dne už Ozvěnka nebyla nikdy smutná. Naučila se poslouchat zpěv ptáků, bzukot včel, ba dokonce i tiché praskání šišek v horkém létě. Každý den mísila tyto zvuky a skládala nové a nové melodie. Zjistila, že její dar nebyl v tom, aby měla vlastní hlas, ale v tom, aby ukázala všem, jakou nádhernou hudbu dokáže vytvořit svět, když se jeho hlasy spojí.
A možná, když se jednou vydáte do hor a budete opravdu dobře poslouchat, nebudete slyšet jen vítr či potok. Možná budete slyšet kousek té nejkrásnější písně, kterou pro vás skládá samotná Ozvěnka.