V hlavě malého školáka Tomáška to žilo jako v nejrušnějším městě na světě. Tomuto městu nikdo neřekl jinak než Mozkov. Místo aut se tu po třpytivých drahách proháněly rychlé myšlenky a místo domků tu sídlily miliardy pilných obyvatel – nervových buněk. Jednou z nich byl i Synek, malý, ale velmi zvědavý neuron. Jeho úkolem bylo pomáhat Tomáškovi s čísly.
Právě dnes měl Synek před sebou velkou výzvu. Tomášek se ve škole učil násobilku a na tabuli svítil příklad: 3 x 4.
„Zpráva přichází!“ zablesklo se v Synkově centru. „Připravit k odeslání!“
Synek se zhluboka nadechl, napnul všechny své výběžky a vyslal zprávu dál. Byl to elektrický impulz, takový malý, rychlý posel. Měl proletět úzkou mezírkou, které se odborně říkalo synapse, a doručit zprávu dalšímu neuronu.
Jenže... stalo se něco divného. Impulz vyrazil, ale po cestě jakoby zeslábl. Než doletěl na druhou stranu, byl tak slabý, že mu skoro nebylo rozumět.
V Tomáškově hlavě nastal zmatek. „Tři krát čtyři je... je... sedmnáct?“ zamumlal nejistě.
„Ale ne!“ zoufal si Synek. „To je špatně! Proč mě nikdo neslyší?“ Cítil se jako pošťák, kterému se ztratily všechny dopisy.
U Synka se zjevila jeho nejlepší kamarádka Dendri. Byla to šikovná nervová buňka s mnoha tenkými ručkami, které se jmenovaly dendrity. Její prací bylo zprávy přijímat.
„Synku, ten signál byl jako šepot ve větru,“ řekla mu soucitně. „Snažila jsem se ho zachytit, ale byl velmi slabý. Cestička mezi námi je ještě taková... neprošlapaná.“
„Neprošlapaná cestička?“ divil se Synek. „Co to znamená?“
Dendri pokrčila svými výběžky. „Víš co? Pojďme za panem Proudem. On je nejstarší a nejmoudřejší axon v celém Mozkově. Jeho dlouhé rameno vede zprávy na velké vzdálenosti. Určitě nám poradí.“
Pan Proud byl opravdu dlouhý a působil velmi moudře. Když mu Synek a Dendri vypravovali své trápení, jen se usmál.
„Ach, mladí moji, to je úplně běžné,“ zabručel jeho hluboký hlas. „Představte si, že chcete přejít přes louku plnou vysoké trávy. Poprvé si musíte cestu pracně prodírat. Zůstane za vámi jen slaboučká stopa.“
Synek a Dendri pozorně poslouchali.
„Ale co se stane, když po té samé cestě projdete desetkrát? A potom stokrát?“ zeptal se pan Proud.
„Cestička bude stále viditelnější!“ vyhrkl Synek. „Tráva se ušlape a vznikne pořádný chodník!“
„Přesně tak!“ přikývl pan Proud. „A přesně tak je to i s učením. Každé opakování je jako jedno přejití po té samé cestě. Posilujete spojení mezi sebou. Tomášek se násobilku učí poprvé, takže vaše cestička je zatím jen slabá stopa v trávě. Nepomůže, když budete křičet silněji. Musíte po ní chodit častěji.“
Synek pochopil. Musejí z té stopy v trávě vybudovat dálnici!
Vtom přišel další pokus. Tomášek si doma sedl nad sešit a nahlas si opakoval: „Tři krát čtyři je dvanáct.“
„Jde to znovu!“ křikla Dendri. „Připrav se, Synku!“
Synek opět vyslal impulz. Tentokrát letěl po stejné trase. A opravdu! Cesta se mu zdála o trošičku pevnější a signál byl o kousek jasnější. Na druhé straně se však stále trochu ztrácel.
„Tři krát čtyři je... dvanáct?“ zašeptal Tomášek, stále si nebyl jistý.
„Už je to lepší, ale nestačí to,“ zhodnotil Synek. Podíval se na pana Prouda, který povzbudivě přikyvoval.
Za chvíli Tomášek vzal do ruky pero a začal si příklad psát do sešitu.
3 x 4 = 12
3 x 4 = 12
3 x 4 = 12
S každým napsaným řádkem proletěl mezi Synkem a Dendri další a další impulz. Cestička mezi nimi se měnila přímo před jejich očima. Slabá stopa v trávě se zpevňovala, rozšiřovala a nakonec z ní byl pevný, zářivý most.
„Teď!“ zvolal Synek a poslal další signál s radostí a jistotou.
Impulz proletěl po novém mostě jako blesk. Byl silný, jasný a srozumitelný.
„TŘI KRÁT ČTYŘI JE DVANÁCT!“
Ve třídě druhý den paní učitelka ukázala na Tomáška. „Tomášku, kolik je tři krát čtyři?“
Tomášek se ani na vteřinu nezamyslel. V jeho Mozkově už byla připravena nádherná, pevná dálnice. Synek vyslal signál, který dorazil k cíli okamžitě.
„Dvanáct!“ vyhrkl Tomášek sebevědomě a usmál se.
Synek, Dendri a pan Proud se dívali na své dílo. Na zářivý most, který společně vybudovali. Nebylo to o kouzlu ani o náhodě. Bylo to o trpělivosti a opakování.
„Dokázali jsme to!“ radoval se Synek. „Učení je vlastně stavění mostů!“
Pan Proud se spokojeně usmál. „Přesně tak, Synku. A každý den můžete postavit nějaký nový.“
A co vy, děti? Jakou krásnou a pevnou cestičku si dnes postavíte ve svém vlastním Mozkově vy? Možná cestičku pro nové písmenko, pro anglické slovíčko nebo pro jízdu na kole. Stačí jen trénovat a vaše moudré neurony už budou vědět, co dělat.