Na sluncem zalité louce zpívali cvrčci veselou písničku a včelky pilně bzučely od květu ke květu. Všichni se radovali z krásného dne. Tedy, skoro všichni. Na velkém listu pampelišky seděl malý motýlek Matýsek a vůbec se neusmíval. Díval se do kapky rosy, která se na listu leskla jako maličké zrcátko.
„Ach,“ povzdechl si smutně. „Proč zrovna já?“
Jeho křídla hrála všemi barvami. Byla žlutá jako sluníčko, oranžová jako zralé meruňky a měla na sobě hezké černé tečky. Jenže… jeho pravé křídlo mělo o jednu oranžovou skvrnku víc než to levé. Vypadalo to, jako by mu tam někdo omylem kápnul barvu. Ostatní motýli si vesele poletovali a honili se ve vzduchu, ale Matýsek se styděl. Cítil se… nedokonalý.
„Copak tak zamračeně, křídélko moje strakaté?“ ozval se vedle něj tenký hlásek. Matýsek sebou trhl. Na list si to zrovna namířila beruška Eliška, která byla známá svými sedmi tečkami a velkou moudrostí.
„Ale nic,“ zamumlal Matýsek a rychle složil křídla k sobě, aby nebyla vidět ta chyba.
Eliška se usmála. „Vidím, že tě něco trápí. A vsadím se o svou nejkrásnější tečku, že to bude kvůli tvým křídlům.“
Matýsek překvapeně vykulil oči. „Jak to víš?“
„Protože jsi jediný motýlek na louce, který nezkoumá květy, ale sedí a dívá se do vody. Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ řekla Eliška a vesele zamávala tykadly. „Bude to malé dobrodružství.“
Matýskovi se moc nechtělo, ale zvědavost byla silnější. Neochotně roztáhl křídla a potichu letěl za beruškou. Přistáli na širokém listu jetele.
„Podívej se pořádně na tenhle list,“ řekla Eliška. „Co vidíš?“
Matýsek si ho prohlédl. Skládal se ze tří menších, srdíčkových lístků. „Vidím tři listy spojené dohromady.“
„Přesně tak. A teď se podívej na jeden z těch malých lístků. Představ si, že bychom ho přesně uprostřed složili napůl. Co myslíš, děti, co by se stalo?“ zeptala se beruška a spiklenecky mrkla na Matýska.
Matýsek chvíli přemýšlel. „Asi… by jedna polovina přesně zakryla tu druhou.“
„Správně! Je to, jako kdyby se dívaly do zrcadla. Této vlastnosti říkáme symetrie. Znamená to, že jedna strana je přesným obrazem té druhé. Příroda to tak má velmi ráda.“
Letěli kousek dál, až k bílé sedmikrásce, která se usmívala na slunce.
„A co tato květina? Zkus spočítat její bílé lupínky,“ navrhla Eliška.
Matýsek začal počítat. Jeden, dva, tři… bylo jich hodně a byly uspořádané hezky do kruhu kolem žlutého středu. Každý lupínek byl téměř stejný jako ten vedle něj.
„Vidíš? Opět je tu pořádek a krása,“ vysvětlovala Eliška. „Všechny lupínky jsou rozložené rovnoměrně. I to je druh symetrie. Bez ní by květina nebyla tak hezká a včelky by ji možná ani nenašly.“
Najednou Matýsek spatřil mezi stébly trávy něco třpytivého. Byla to nádherná pavučina, na které se leskly stovky drobných kapek rosy jako perlový náhrdelník.
„Jé, podívej!“ zvolal a úplně zapomněl na svůj smutek.
Beruška přikývla. „Pavouk je velký umělec, viď? Vytvořil dokonalou síť. Každá nit je natažená přesně tak, aby byla pavučina pevná a symetrická. Podívej, jak se všechny nitě sbíhají do jednoho bodu uprostřed.“
Matýsek tiše obdivoval tu jemnou stavbu. Všechno do sebe dokonale zapadalo. List, květ i pavučina. Všechno bylo symetrické a krásné. Znovu si vzpomněl na své křídlo a trochu posmutněl.
„Ale já takový nejsem,“ zašeptal. „Moje křídla nejsou stejná.“
Beruška Eliška se na něj mile podívala. „Jsi si jistý? Pojď, vrátíme se k té tvé kapce vody.“
Když znovu přistáli na pampeliškovém listu, beruška řekla: „Teď se nedívej na barvy. Podívej se jen na tvar svých křídel. Roztáhni je a pak je pomalu slož k sobě.“
Matýsek udělal, co mu nakázala. Jak pomalu spojoval křídla, viděl v odrazu, že okraj jednoho křídla se dokonale setkává s okrajem druhého. Tvar byl úplně stejný. Černé linky a vzory na okrajích se překrývaly jako dvě stejné skládačky.
„Vidíš?“ usmála se Eliška. „Tvoje křídla JSOU symetrická. Mají stejný tvar, stejnou velikost. Jsou jako zrcadlový obraz.“
„Ale ta skvrnka…“ namítal Matýsek.
„Ta skvrnka je tvůj malý podpis,“ vysvětlila beruška. „Příroda má ráda symetrii, ale nemá ráda úplnou nudu. Podívej se na listy na stromě. Jsou si velmi podobné, ale najdeš dva naprosto, naprosto stejné? Asi ne. Jeden má malou dírku, druhý je trošku světlejší. A právě v tom je ta krása. Tvá malá oranžová skvrnka navíc tě dělá výjimečným. Jsi jedinečný! Nikdo jiný na celé louce nemá přesně taková křídla jako ty.“
Matýsek se znovu podíval do kapky rosy. Najednou tu skvrnku neviděl jako chybu, ale jako něco speciálního. Jako malou hvězdičku, kterou má jenom on. Usmál se. Poprvé za celý den.
„Děkuji ti, Eliško,“ řekl a radostí udělal ve vzduchu malou piruetu. „Ukázala jsi mi, že nemusím být dokonalý, abych byl krásný.“
„Přesně tak,“ přikývla beruška. „A teď leť a ukaž všem svá jedinečná křídla!“
A Matýsek letěl. Přidal se k ostatním motýlům a tančil s nimi ve větru. Už se nestyděl. Naopak, byl hrdý na svou malou nedokonalost, která z něj dělala jeho samého. A když ho nějaký motýlek pochválil za hezká křídla, Matýsek s hrdostí ukázal na svou extra skvrnku a řekl: „Tohle je můj podpis!“
A co vy, děti? Zkuste se při příští procházce venku rozhlédnout kolem sebe. Najdete nějaké symetrické listy, květy nebo kamínky? A když přijdete domů, postavte se před zrcadlo. Vidíte, jak je vaše levá a pravá strana obličeje skoro stejná? I vy jste krásně symetričtí a naprosto jedineční.