V daleké, zázračné krajině, tak blízko, že byste ji kamenem dohodili, a přesto ukryté před celým světem, leželo Město Světla. Nebylo to ledajaké město. Nacházelo se přesně za dvěma zvědavýma modrýma okénky malé Elišky a celé se rozprostíralo na Plátně Vidění.
V tomto městečku bydleli dva druhy obyvatel. Prvními byly veselé a vždy barevné Čípky. Byli tři hlavní kamarádi: Červeněk, který miloval barvu jahodových lízátek, Zelenka, která viděla svět jako louku plnou trávy, a Modrík, pokojný jako letní obloha. Přes den měli plné ruce práce. Když Eliška pohlížela na svět, oni usilovně chytali sluneční paprsky a míchali z nich všechny barvy světa.
„Mám ji! Chytil jsem barvu pampelišky!“ zvolal Červeněk a poslal Elišce do hlavy krásný žlutý obraz. „A já mám modrou barvu motýlích křídel!“ přidal se Modrík. Byla to jejich nejoblíbenější hra. Díky nim viděla Eliška červená autíčka, zelené stromy i modré nebe.
V městečku však bydleli i jiní obyvatelé. Tiší, nenápadní a téměř neviditelní. Říkali si Tyčinky. Byly celé šedé, od hlavy až po paty. Jejich hlavními zástupci byli pokojný Šedík a rozvážná Šerka. Přes den obvykle odpočívali v stinných uličkách Města Světla a jen tiše pozorovali barevný shon Čípků.
„Podívej na ně, jak se předvádějí,“ usmál se Červeněk na své kamarády. „Bez našich barev by byl svět jen nudná černobílá fotografie.“ Tyčinky se neurazily. Jen se tiše usmály. Věděly, že i jejich čas jednou přijde.
A ten den nastal právě dnes. Eliška si hrála v zahradě, kde slunce svítilo tak jasně, že Čípky sotva stíhaly malovat. Tráva byla sytě zelená, květiny hrály všemi barvami a Eliškina červená lopta létala vzduchem jako malá planeta. Město Světla žilo na plné obrátky. „Více červené!" křičel Červeněk. „Přidejte modrou!" volal Modrík.
Najednou se však stalo něco nečekaného. Eliška vběhla ze slunečné zahrady přímo do domu, do svého pokojíčku, kde zapomněla zatáhnout závěsy.
BUM!
V jediném okamžiku zhaslo celé Město Světla. Jako by někdo vypnul hlavní vypínač. Barevná nádhera zmizela a nahradila ji hustá, neproniknutelná tma. Nastala „Velká Tma“.
Čípky najednou nic neviděly. „Pomoc! Kde jste?“ vykřikla Zelenka a vrazila do někoho. „Au! To jsem já, Modrík!“ ozvalo se z tmy. „Nevidím ani na krok! Kde jsou všechny barvy? Kde je slunce?“ Červeněk panikařil nejvíc. „Moje červená! Zmizela! Ztratil jsem svou nejkrásnější barvu! Co budeme dělat?“ V městě zavládl úplný chaos. Barevní kamarádi do sebe naráželi, padali a křičeli strachy. Pro ně, mistry světla a barev, byla tma tím nejhorším nepřítelem.
Vtom se z tichých uliček ozval pokojný hlas. „Ticho, přátelé. Nic se neděje.“ Byl to Šedík, jedna z Tyčinek. Pomalu kráčel vpřed, následován Šerkou a ostatními šedými obyvateli. „Co se neděje? Vždyť je úplná tma!“ odpověděl vystrašeně Červeněk. „Vy tomu nerozumíte, vy barvy ani neznáte!“
„To je pravda,“ přikývl Šedík. „Barvy neznáme. Ale známe tmu. A umíme se v ní pohybovat. Jen nám dejte malou chvíli. Musíme se probudit.“ Čípky ztichly. Co to ty šedé postavičky povídají? Jak se chtějí pohybovat v tmě, kde není vidět absolutně nic?
Tyčinky se rozestavily po celém Městě Světla. Zavřely oči a soustředily se. Bylo to, jako by se jejich těla pomalu nabíjela nějakou tajemnou energií. Trvalo to jen chvíli, ale pro vystrašené Čípky to byla celá věčnost.
A potom se to stalo. „Už to vidím,“ zašeptala Šerka. „Také já,“ přidal se Šedík. „Podívejte, tam vpředu je něco velkého a měkkého. Musí to být postel.“ Čípky nevěřily vlastním... no, vlastně ničemu, protože nic neviděly. „Jak to můžete vidět?“ zeptala se Zelenka. „My nepotřebujeme moc světla,“ vysvětloval Šedík. „Stačí nám i ten nejmenší paprsek, který proniká oknem. Nefungujeme na barvy, ale na tvary. Na světlo a stín.“
Tyčinky začaly pomalu a jistě mapovat Eliščin pokoj. „Opatrně, napravo je stůl,“ navigovala Šerka zmátené Čípky. „A tam v rohu stojí vysoká skříň,“ dodal Šedík. Červeněk, Modrík a Zelenka se opatrně drželi za ruce a následovali hlasy svých šedých kamarádů. Byli ohromeni. Svět, který viděly Tyčinky, byl úplně jiný. Neměl barvy, byl jen v odstínech šedé, černé a bílé. Ale byl tam! Existoval!
„Vy jste opravdoví hrdinové šera,“ řekl s úctou Modrík. „Každý z nás je hrdina,“ usmál se Šedík. „Vy jste mistři barev, když svítí slunce. My jsme zase strážci tvarů, když se setmí. Jsme jeden tým a Eliška nás potřebuje oba.“ Červeněk se trochu styděl za to, jak se předtím posmíval. „Promiňte,“ zamumlal. „Myslel jsem si, že bez barev svět nemá smysl.“ „Ale má,“ řekla laskavě Šerka. „Jen je jiný. Díky nám Eliška nenarazí do stěny, když v noci jde na záchod. A díky vám se raduje z duhy po dešti. Jeden bez druhého bychom to nezvládli.“
Postupně si i Eliščiny oči zvykly na tmu. Město Světla už nebylo v panice. Čípky pochopily, že přišla chvíle na odpočinek a službu převzaly jejich šedé přítelkyně. Posadily se na okraj Plátna Vidění a s úžasem sledovaly, jak Tyčinky bezpečně vedou Eliščin pohled po pokoji.
A tak vždy, když vejdete z jasného světla do tmavé místnosti a na chvíli nic nevidíte, vzpomeňte si na obyvatele Města Světla. Dejte jim jen malou chvíli, aby si barevné Čípky odpočinuly a statečné Tyčinky mohly nastoupit do služby. Jsou to přece nejlepší kamarádi, kteří se společně starají, abyste mohli bezpečně vidět svět... ve dne i v noci.