V malém, útulném domečku žila veselá holčička Ema. A přesně uprostřed jejích usměvavých úst, na jejím jazyku, se rozprostíralo Království chutí. Bylo to místo plné života a neustálého shonu.
Úplně vpředu, na špičce jazyka, kde se nejčastěji dotýkaly jahody a čokoláda, měla svůj palác Sladká princezna. Její panství vonělo jako letní louka, po které tekly potůčky z malinového sirupu a stromy měly koruny z cukrové vaty. Všechno tu bylo růžové, měkké a příjemné. Princezna se celý den usmívala a její poslové, malí Cukříčci, byli nejrychlejší běžci v celém království.
Po stranách jazyka, tam, kde se Ema dotýkala plátků citronu nebo kyselých okurek, sídlili dva bratři. Na jedné straně bydlel Kyselý princ, jehož hrad byl postaven z ostře řezaných, zelených krystalů. Jeho poslové, Citroníčci, byli známí svou schopností přimět každého zamhouřit oči. Na druhé straně měl své území Slaný princ. Jeho království připomínalo mořskou pláž s dunami z jemné soli a jeho poslové, Slaníčci, za sebou vždy zanechávali drobnou slanou stopu.
A úplně vzadu, v nejhlubším a nejtajemnějším koutě jazyka, vládl Hořký král. Jeho hrad byl tmavý a majestátní, postavený z kamenů připomínajících kávová zrna. Kolem něj rostly bylinky a hořká čekanka. Král byl obvykle zamyšlený a málokdy se usmíval, protože na jeho území zavítalo jen málo chutí. Jeho poslové, Kakaovníci, byli rozvážní a pomalejší, ale jejich zprávy byly vždy velmi důležité.
Každý v království měl jediný úkol. Když Ema něco vložila do úst, poslové z té správné oblasti se okamžitě rozběhli dlouhou, klikatou cestičkou nahoru, až do Paláce mysli. Tam odevzdali zprávu Velkému rádci Mozku, který pak Emě řekl: „Mňam, tohle je sladká jahoda!“ nebo „Fuj, tahle bylinka je hořká!“
Jednoho dne si Ema sedla ke stolu a maminka jí položila na talíř něco nového. Byla to tmavá, lesklá kostka. Ema ji zvědavě vložila do úst a nechala ji pomalu rozpouštět.
V Království chutí nastal zmatek. Kostka přistála přesně na hranici mezi panstvím Sladké princezny a říší Hořkého krále.
„Je to sladké! Jasně cítím cukr!“ zvolala Sladká princezna a okamžitě vyslala svého nejrychlejšího Cukříčka se jménem Blesk. Blesk se rozběhl k Paláci mysli a cestou křičel: „Sladké! Sladké! Velmi sladké!“
Jenže v tom samém okamžiku se Hořký král zamračil. „Ale vůbec ne! Cítím hlubokou, zemitou chuť. Je to hořké!“ A vyslal svého nejspolehlivějšího Kakaovníka jménem Stín. Stín se sice pohyboval pomaleji, ale jeho kroky byly jisté. I on nesl zprávu: „Hořké! Jednoznačně hořké!“
V Paláci mysli nastala nevídaná situace. Velký rádce Mozek dostal dvě zprávy najednou. Jedna říkala „sladké“ a druhá „hořké“. Zmateně se podrbal na hlavě. „Jak může být něco sladké a hořké zároveň? To se ještě nikdy nestalo.“ Ema jen seděla se zvláštním výrazem a nevěděla, jestli jí to chutná, nebo ne.
Dole v království vypukl spor. Cukříčci a Kakaovníci na sebe pokřikovali. „My jsme to cítili první! Je to sladké!“ pískali Cukříčci. „My máme vždycky pravdu! Je to hořké!“ duněli Kakaovníci.
Sladká princezna se rozhodla, že to takhle nenechá. Vzala si svůj růžový slunečník a poprvé v životě se vydala na dlouhou cestu až na samý konec jazyka, do říše Hořkého krále. Byla to pro ni náročná cesta. Prošla kolem slaných dun i kyselých krystalů. Princové Kyselý a Slaný jí mávali a divili se, kam jde.
Když konečně dorazila před tmavý hrad, Hořký král už na ni čekal. Překvapeně zvedl obočí. „Princezno? Co ty děláš v mém smutném kraji?“ „Přišla jsem zjistit pravdu,“ řekla odvážně. „Moji poslové tvrdí, že ta nová chuť je sladká. Tvoji zase, že hořká. Nemohou mít pravdu oba.“
Král si povzdechl. „Moji poslové se nemýlí. Ale ani ti tvoji nebývají pomalí. Co když... co když je ta věc složená z více částí?“
Vtom je něco napadlo. Vrátili se na místo, kde se tajemná kostka stále rozpouštěla. Prohlédli si ji úplně zblízka. Sladká princezna ukázala na drobná, třpytivá zrníčka. „Podívej! Tohle je cukr! To znám! Je to moje!“
Hořký král přikývl a ukázal na tmavou hmotu kolem zrníček. „A tohle je namleté kakao. To je z mé říše. Je to hořké.“
Najednou všechno pochopili. Ta kostka nebyla jen sladká, ani jen hořká. Byla obojí! Jmenovala se hořká čokoláda.
„Co teď uděláme?“ zeptala se princezna. „Nemůžeme do Paláce mysli posílat dvě různé zprávy. Velký rádce pak neví, co si má myslet.“
Hořký král se po dlouhé době usmál. Byl to jen malý úsměv, ale změnil celou jeho tvář. „Mám nápad. Co kdybychom odteď posílali posly spolu? Když přijde taková složitá chuť, tvůj posel a můj posel poběží ruku v ruce. Tak bude Velký rádce vědět, že patří k sobě.“
Princezně se ten nápad moc líbil. „To je skvělé! Týmová práce!“ zatleskala.
A tak se i stalo. Za chvíli si Ema vzala další kostku hořké čokolády. V tu chvíli se Cukříček Blesk chytil za ruku Kakaovníka Stína a společně se rozběhli vzhůru cestičkou. Když dorazili do Paláce mysli, Velký rádce Mozek se usmál. „Aha! Sladké a hořké spolu! Už rozumím! Tohle je lahodná hořká čokoláda!“
Ema se spokojeně usmála. „Mňam, ta je zajímavá. Je sladká a zároveň není. Chutná mi!“
Od toho dne se v Království chutí všechno změnilo. Panovníci pochopili, že některé chutě jsou jednoduché a jiné složité, jako skládačka. Když Ema jedla jablečný koláč, Cukříček běžel spolu s Citroníčkem, protože byl sladký i trošku kyselý. Když si dala slané preclíky s čokoládou, Slaníček se držel za ruku s Cukříčkem. Dokonce i Hořký král byl veselejší, protože jeho poslové častěji spolupracovali s ostatními a necítil se tak osamělý.
A co ty? Zkus se příště, až budeš něco jíst, pořádně soustředit. Co myslíš, který posel zrovna běží do tvého Paláce mysli? Je jen jeden, nebo jich běží víc a drží se za ruce? Vyzkoušej si to s kouskem ovoce nebo zeleniny. Možná budeš překvapený, kolik různých chutí objevíš najednou.