Na velké slunečné louce, plné bzučících včelek a barevných motýlů, se dělo něco úžasného. Pampelišky, které ještě včera zářily jako malá sluníčka, se proměnily v křehké bílé koule. Každá koule byla plná drobných semínek a každé semínko mělo svůj vlastní malý padáček. Všechny netrpělivě čekaly na vítr.
Všechny, kromě jednoho.
Malé semínko, říkejme mu Pampelišťák, se pevně drželo své maminky pampelišky. Zatímco jeho sourozenci vesele šeptali a těšili se na velký let, Pampelišťák se třásl. Ne zimou, protože slunce příjemně hřálo, ale strachem.
„Já nikam nepoletím,“ zašeptal a přitiskl se ještě blíž. „Zůstanu tady s tebou, mami.“
Maminka pampeliška ho jemně pohladila svým zbylým lístkem. „Ale Pampelišťáku, zlatíčko moje, let je to nejdůležitější, co nás čeká. Je to naše velká mise.“
„Mise?“ nechápal Pampelišťák. „To zní jako něco pro velké a odvážné. Já jsem malý a bojím se. Co když spadnu? Co když mě vítr odnese někam, kde bude tma a zima?“ Jeho hlásek byl plný obav.
Maminka se usmála. „To jsou velmi dobré otázky. Znamená to, že přemýšlíš. Pojď, něco ti ukážu.“ Mírně se naklonila a ukázala na holé místečko kousek od nich. „Vidíš tu prázdnou zem? Je tam teplo, svítí tam sluníčko a když prší, má dostatek vody. Je to dokonalé místo pro novou pampelišku. Ale jak by se tam mohla dostat?“
Pampelišťák chvíli přemýšlel. „No... asi by se tam musela nějak dokutálet?“
„Přesně tak! Musela by se tam nějak dostat,“ souhlasila maminka. „A my, pampelišky, jsme k tomu vymyslely ten nejlepší způsob na světě. Nepotřebujeme nohy ani kola. Máme vítr a naše úžasné padáčky.“ Znovu ho jemně postrčila. „Podívej se na svůj padáček. Je lehoučký a jemný, viď? Je stvořený přesně tak, aby tě vítr zvedl a nesl jako na obláčku. Není to nebezpečné, je to jako plavání ve vzduchu.“
Právě tehdy zafoukal první jemný vánek. Někteří Pampelišťákovi sourozenci radostně vykřikli, uvolnili se a ladně se vznesli k obloze. Vypadali jako drobné tančící tečky na modrém pozadí.
„Podívej! Letí!“ zvolal Pampelišťák a s úžasem je sledoval.
„Ano, letí,“ přikývla maminka. „Letí hledat nové domovy. Každé jedno z nich si najde svoje místečko, zapustí kořínky a na jaře z něj vyroste krásná žlutá pampeliška. Díky nim bude naše louka ještě krásnější a ještě žlutější. A včelky budou mít víc květů, ze kterých mohou sbírat sladký nektar. Rozumíš? Naše mise je dělat svět krásnějším a veselejším.“
Pampelišťák sledoval jednoho ze svých bratříčků, jak se točil v proudu vzduchu a potom pomaličku přistál přímo uprostřed toho prázdného místečka, které mu maminka ukázala.
„Hele! On to dokázal!“
„Samozřejmě, že to dokázal. Byl na to připravený, přesně jako ty,“ řekla maminka povzbudivě. „Strach je jen pocit, který nám říká, abychom byli opatrní. Ale ty jsi opatrný a šikovný. Víš, že máš přistát na měkké hlíně, kde svítí slunce. Tenhle strach ti jen připomíná, aby sis dobře vybral svoje místo.“
Zafoukal další, o něco silnější vítr. Šuměl v trávě a zpíval píseň o dalekých krajích a nových loukách. Pampelišťák cítil, jak ho vítr táhne a volá. Jeho padáček se naplnil vzduchem a jemně ho nadzvedl. Stále se držel, ale už ne tak pevně.
Podíval se na maminku. V její tváři neviděl strach, jen hrdost a lásku.
„Neboj se, maličký. Já budu pořád tady. A na jaře, až se proměníš ve žlutý kvítek, budu na tebe pyšná. A možná můj další vnouček, tvoje dítě, přiletí ke mně na návštěvu.“
Ta představa se Pampelišťákovi líbila. Že on sám bude jednou velká, silná pampeliška a jeho děti poletí objevovat svět.
Zhluboka se nadechl. Vzduch voněl trávou, sluncem a dobrodružstvím.
„Tak dobře,“ zašeptal odhodlaně. „Zkusím to.“
Pustil se.
V tu chvíli ho vítr s láskou objal a zvedl vysoko, vysoko nad louku. Nejdřív se lekl, ale pak otevřel oči. Jaká to byla nádhera! Svět pod ním vypadal jako obrovská zelená deka s barevnými tečkami květů. Viděl mravenečka, který lezl po stéblu a vypadal jako drobná pohybující se čárka. Viděl potůček, který se leskl jako stříbrná stužka.
Letěl! Opravdu letěl!
Vítr ho nesl jemně a bezpečně. Pampelišťák se smál a dělal ve vzduchu malé piruety. Už se nebál. Cítil se svobodný a důležitý. Byl průzkumník na velké misi!
Po chvíli ho vítr začal snášet níž. Pampelišťák si vzpomněl na maminčina slova a pozorně se díval pod sebe. Hledal ideální místo. A tam bylo! Kousek měkké, tmavé půdy u sluncem zalitého kamene, kde se mu bude dobře růst.
S posledním jemným zafoukáním Pampelišťák měkce přistál. Jeho malý padáček se složil vedle něj jako poděkování za bezpečnou cestu. Pampelišťák se zavrtal do hlíny, která ho příjemně hřála. Cítil se unavený, ale nesmírně šťastný.
Svou první misi splnil. Teď ho čeká odpočinek a potom ta nejkrásnější část – růst. Těšil se, jak na jaře překvapí celý svět svým zářivě žlutým květem.
A možná i vy, děti, když příště uvidíte bílou pampeliškovou kouli, můžete jí pomoci. S pomocí rodičů do ní jemně foukněte a pošlete malá semínka na jejich velkou misi – dělat svět krásnějším.