V malém, lesklém magnetu, který připomínal podkovu, bydleli dva nerozluční kamarádi. Jmenovali se Severek a Jihoušek. Severek byl vždy plný energie, zvědavý a trochu netrpělivý. Nejraději klouzal z jednoho konce magnetu na druhý a vykřikoval: „Rychleji, ještě rychleji!“ Jihoušek byl jeho pravý opak. Byl klidný, přemýšlivý a všechno si rád nejprve pořádně prohlédl. Spolu tvořili dokonalý tým. Bydleli si ve svém kovovém domečku a jejich největší zábavou bylo přitahovat malé sponky a kancelářské svorky, které se povalovaly na velkém stole, kde jejich domeček ležel.
„Podívej, Jihoušku! Tamhle je nová sponka, celá se třpytí!“ zvolal jednoho dne Severek a už už se chystal natáhnout svou neviditelnou sílu, aby si ji přitáhl.
Najednou se však na stole objevilo něco nového. Byl to další magnet, podobný tomu jejich, jen byl rovný jako pravítko a měl červený a modrý konec. Z něj opatrně vykukovali dvě postavičky. Jedna stála na červeném konci a druhá na modrém.
„Ahojte!“ zamávala jim vesele postavička z modrého konce. „Já jsem Jižka a tohle je můj kamarád Severek.“
Severek radostí málem vyskočil z kůže. Noví kamarádi! To bude zábava! „Ahoj! Já jsem Severek a tohle je Jihoušek! Pojďte si hrát!“ vyhrkl a bez rozmýšlení se rozběhl směrem k novému magnetu. Jeho cíl byl jasný – chtěl se seznámit se Severkem, který mu byl tak podobný. Vždyť měli stejné jméno, určitě si budou rozumět.
Přibližoval se k červenému konci, kde stál Severek. Usmíval se od ucha k uchu a mával. Ale stalo se něco zvláštního. Čím byl blíž, tím víc cítil jakousi neviditelnou stěnu. Tlačila ho pryč. Zkusil zabrat ze všech sil, zapřel se nohama o svůj magnetový domeček, ale nešlo to. Jako by ho nějaká tajemná síla odtlačovala.
„Proč mě od sebe odháníš?“ zeptal se zmateně Severka.
Severek vypadal stejně překvapeně. „Já nic nedělám! Taky se snažím přiblížit, ale nejde to!“
Severek to zkusil znovu. Rozběhl se, co mu síly stačily, ale těsně před druhým magnetem ho to odhodilo dozadu, až se skoulel k Jihouškovi. Bum!
„Au,“ zamumlal a promnul si hlavu. „Tohle je divné. Vůbec se s ním nemůžu spojit.“
Jihoušek, který všechno pozorně sledoval, se zamyslel. Pohladil si bradu, ačkoli žádnou neměl. „Hm, tohle je zajímavá záhada. Nepovedlo se to? Skvělé, teď víme, jak to nedělat! Zkusme něco jiného.“
„Ale co?“ zeptal se nešťastně Severek. „Asi se se mnou nechce kamarádit.“
„Nebuď smutný,“ uklidňoval ho Jihoušek. „Možná to není o kamarádství. Možná v tom je nějaké pravidlo. Co když...? Co když se zkusíš přiblížit k Jižce, která stojí na druhém konci?“
Severkovi se do toho moc nechtělo. Bál se, že ho odtlačí i ona. Ale Jihouškův nápad mu vrtal hlavou. Pomalu a opatrně, krok za krokem, se začal posouvat směrem k modrému konci, kde stála usměvavá Jižka.
Jak se přibližoval, ucítil něco úplně jiného. Nebyla to žádná neviditelná stěna. Naopak! Cítil jemné, příjemné tahání, jako by ho k sobě volala neviditelná ruka. Najednou to přišlo! Cvak! Severek a Jižka se s veselým cinknutím spojili. Stáli těsně u sebe a smáli se.
„Jé! To je super!“ radoval se Severek. „S tebou to jde!“
Jihoušek dole všechno sledoval a v jeho hlavě se rodil plán. „Severku, slyšíš mě? Teď zkus ty, Jižko, přijít ke mně,“ zavolal.
Jižka se odpojila od Severka a ladně se přiblížila k Jihouškovi. A znovu ten samý pocit! Ta neviditelná stěna je od sebe odtlačila. Nemohli se spojit.
„Aha!“ zvolal Jihoušek. „Už tomu začínám rozumět! Je to jako skládačka! Ne každý dílek do sebe zapadne!“
Postavičky si začaly dělat poznámky. Kreslily si do prachu na stole jednoduché značky. Severek byl panáček s vlasy nahoru, Jihoušek s vlasy dolů. Severek byl také panáček s vlasy nahoru a Jižka s vlasy dolů.
Nakreslily si:
- Panáček s vlasy nahoru (Severek) + panáček s vlasy nahoru (Severek) = Odtlačování.
- Panáček s vlasy dolů (Jihoušek) + panáček s vlasy dolů (Jižka) = Odtlačování.
- Panáček s vlasy nahoru (Severek) + panáček s vlasy dolů (Jižka) = Přitahování!
- Panáček s vlasy dolů (Jihoušek) + panáček s vlasy nahoru (Severek) = Přitahování!
„Podívejte!“ zvolal Jihoušek a ukázal na jejich kresby. „Když se potkají dva stejní, tak se od sebe odtlačí. Ale když se potkají dva rozdílní, tak se radostně přitáhnou! Severek se přitáhne k Jižce a já se přitáhnu k Severkovi!“
Najednou se jim všechno zdálo úplně jasné a logické. Nebyla v tom žádná neochota se kamarádit, ale úžasné pravidlo přírody!
Vtom zpozorovali problém. Malá kovová včelka z dětské hry spadla za velkou dřevěnou kostku. Byla tak daleko, že na ni ani jeden magnet nedosáhl.
„Chudinka včelka, je tam uvězněná,“ řekla smutně Jižka.
Severek dostal nápad. „Už vím, jak ji zachráníme! Použijeme naši novou superschopnost!“
Všichni čtyři se dali dohromady. Nejprve se Jihoušek postavil proti Jižce. Jejich odpudivá síla byla tak silná, že když se k sobě přiblížili, odtlačilo to celý Jihouškův magnet dopředu, přesně do úzké mezery za kostku. Teď byli mnohem blíž ke ztracené včelce.
„Teď já!“ zvolal Severek. Rychle se přesunul na okraj svého magnetu a natáhl svou přitažlivou sílu směrem k včelce. Cítil, jak se kovová včelka zachvěla. Cvak! Pevně ji držel.
„Mám ji!“ zakřičel vítězoslavně.
Teď ji však bylo třeba dostat ven. „Použijeme přitažlivost!“ navrhl Jihoušek. Severek z druhého magnetu se přiblížil k Jihouškovi. Jejich opačné póly se s radostí přitáhly a cvak! spojily se. Potom společně, jako jeden dlouhý magnetický vláček, vycouvali zpoza kostky i s cenným nákladem.
Položili včelku na její místo ve hře a všichni čtyři se radostí objali. Tedy, samozřejmě, jen ti, kteří se mohli – Severek s Jižkou a Jihoušek se Severkem. Zjistili, že jejich síla není jen na hraní, ale i na pomáhání.
Od té doby byli čtyři nejlepší kamarádi. Věděli, že ačkoli se někdy musí od sebe odtlačit, jindy se mohou spojit a spolu dokážou velké věci.
Co myslíte, děti? Jaké další kovové věcičky by mohli spolu najít ve vašem pokojíčku? Zkuste se s pomocí rodičů podívat, co všechno doma váš magnet přitáhne. Ale dávejte pozor na elektroniku, ta se s magnety nekamarádí.