Na široké, sluncem zalité pláži, kde se vlny hravě honily s břehem, žil maličký kousek písku. Jmenoval se Křemínek. Nebyl ničím výjimečný. Byl jedním z milionů třpytivých zrnek, která společně tvořila zlatavý koberec. Když se na něj člověk podíval, viděl jen písek. Ale Křemínek věděl, že je tam. A často se cítil velmi, velmi malý a ztracený.
„Ach," povzdechl si jednoho dne, když se díval na hladká, barevná skla, která moře vyplavilo na břeh. Byla zelená jako mořská tráva, modrá jako obloha a hnědá jako kaštany. „Kéž bych i já byl tak krásný a hladký. A ne jen obyčejné, drsné zrnko, o které nikdo ani nezakopne."
Slunce hřálo a Křemínek snil svůj sen o proměně. Netušil, že jeho největší dobrodružství se právě chystá začít.
Znenadání se země zatřásla a nad pláží se ozval hlasný hukot. Obrovský stroj s velikánskou lžící se přiblížil k břehu. Křemínek se nestihl ani divit, když ho spolu s tisíci dalšími zrnky nabrala obrovská kovová naběračka a zdvihla vysoko do vzduchu.
„Držte se!" vykřikl někdo vedle něho. „Letíme!"
Křemínek pevně zavřel svá drobná očka. Cítil, jak ho unáší vítr. Byl to zvláštní pocit, trochu strašidelný, ale i vzrušující. Když je stroj vysypal na velkou kopu v nákladním autě, Křemínek se ocitl uprostřed obrovské pískové duny. Všichni jeho sousedé byli přesně takoví jako on.
„Kde to jsme?" ptal se jeden. „Co se s námi bude dít?" šeptal druhý.
Cesta byla dlouhá a hrbolatá. Nakonec auto zastavilo a celý kopec písku se s rachotem vysypal do obrovské, čisté haly. Všude to bzučelo, cvakalo a vonělo něčím neznámým. Křemínek nikdy nic podobného neviděl.
Najednou se k jejich pískové hoře přisypaly dvě nové kopy. Jedna byla bílá a jemná jako práškový cukr, druhá byla šedavá a hrubší. Z bílé kopy se vykutálela veselá, bublinkavá kulička.
„Ahoj, pískoví kamarádi! Já jsem Sodička!" zasmála se a poskočila. „Přišla jsem vám pomoci s velkou proměnou! Beze mě byste se topili celou věčnost."
Z druhé kopy se ozval rozvážný hlas. „A já jsem Vápnička," představila se pevná, šedá hrudka. „Já se postarám, abyste po proměně byli silní a nerozbití. Bez pořádného základu je všechno nanič."
Sodička a Vápnička se na sebe podívaly. Bylo jasné, že obě si myslí, že právě ony jsou ty nejdůležitější. Ale Křemínek měl pocit, že bez nich by to asi opravdu nešlo.
Než se stihly začít hádat, velký pás pod nimi se pohnul a všechny je začal unášet směrem k tmavému tunelu. Křemínek cítil, jak se vzduch otepluje. Nejprve to bylo příjemné jako letní vánek, ale postupně bylo teplo stále silnější.
„Trochu se bojím," zašeptal Křemínek směrem k Sodičce. „Neboj se," usmála se na něj. „Někdy je třeba se trochu roztavit, aby mohlo vzniknout něco nového a krásného."
A potom vešli dovnitř. Do obrovské pece, které říkali Ohnivá komora.
Uvnitř bylo světlo a horko tak silné, že Křemínek na chvíli přestal vnímat svět. Cítil, jak se jeho pevný, hranatý tvar začíná měnit. Stával se měkkým, poddajným. Hrany se mu zaoblily a on se pomalu rozpouštěl.
„Já mizím! Ztratím se!" vykřikl v panice.
Ale neztrácel se. Právě naopak. Jak se tavil, spojoval se s ostatními zrnky písku kolem sebe. Cítil, jak se k nim přidává veselá Sodička, která šuměla a vytvářela bublinky, a pevná Vápnička, která všechno spojovala dohromady. Najednou už nebyl sám. Byl součástí něčeho obrovského, žhavého a teplého.
Už neexistovaly tisíce samostatných zrnek. Byla tu jen jedna jediná, žhavá řeka tekutého světla. Všechny jejich myšlenky a pocity se spojily. Cítili společnou sílu a radost z toho, že tvoří něco úplně nového. V té chvíli Křemínek pochopil. Toto nebyl konec. Toto byl začátek.
Jejich společná, žhavá hmota vytekla z pece a tehdy se to stalo. Z dlouhé trubky k nim přiletěl mocný proud vzduchu. Byl to dech mistra skláře, který je začal formovat.
Křemínek, který byl teď neoddělitelnou součástí celku, cítil, jak ho to jemně natahuje a tvaruje. Rostl do výšky, rozšiřoval se do stran a zaobloval se do elegantního tvaru. Všichni spolupracovali, aby udrželi nový tvar pevný a krásný.
Nakonec je mistr položil na další pohyblivý pás, který je zavezl do dlouhého, chladnějšího tunelu.
„A tohle je Tunel trpělivosti," ozval se v jejich společné mysli nějaký starý, moudrý hlas, který patřil všem a zároveň nikomu. „Tady musíme pomalu a opatrně vychladnout, abychom nepopraskali. Všechno velké potřebuje svůj čas."
Cesta tunelem byla dlouhá a pokojná. Teplota klesala pomalu, krůček po krůčku. Křemínek a ostatní cítili, jak jejich nová podoba tuhne a stává se pevnou.
Když konečně vyšli na druhém konci ven, nebyli už ani písek, ani prášek, ani hrudky. Byli něco úplně jiného. Křemínek se podíval na svět skrz své nové já. Byl součástí nádherné, průzračné vázy s jemným modrým nádechem. Byl hladký, lesklý a pevný. Světlo skrz něj procházelo a na stole kreslilo barevné odlesky.
Už nebyl jen obyčejné, ztracené zrnko písku. Byl součástí něčeho krásného a užitečného. Uvědomil si, že i ta největší a nejstrašidelnější změna může přinést něco úžasného. Stal se přesně tím, o čem na pláži snil.
A když příště uvidíte pěknou skleněnou vázu nebo pohár, zkuste si představit, jaké velké dobrodružství zažil každý jeden malý Křemínek, který je v ní ukrytý.