V hlubokém, teplém a útulném městečku jménem Tělo vládl vždy čilý ruch. Místo ulic se jím vinuly široké červené řečiště a místo aut se v nich proháněly pilné červené krvinky, které roznášely kyslík a všelijaké dobroty do každého kouta. O pořádek a bezpečnost se starala odvážná armáda Strážců zdraví. Byly to malé, bílé a velmi mrštné postavičky, které dnem i nocí hlídkovaly a dávaly pozor, aby do městečka nevnikl žádný nežádoucí host.
Mezi nimi byl i mladý strážce jménem Bíloň. Byl sice odvážný, ale často si nebyl jistý, jestli dělá všechno správně. Jeho starší a zkušenější kamarádi už zažili ledacos, ale Bíloň byl ve výcviku jen krátce. Každý den pochodoval po řečištích, trénoval rychlé zatáčky a učil se rozpoznávat všechny buňky, které do městečka Tělo patřily. „Dobrý den, paní Srdeční Buňko! Všechno v pořádku?“ zdravil s úctou. Ale v hloubi duše se trochu nudil a zároveň i bál. Co když jednou přijde skutečný nepřítel? Bude vědět, co má dělat?
Jednoho dne, zrovna když si Bíloň leštil svůj ochranný štít, se po celém městečku rozezněl poplach. Červená světla zablikala a z hlavního velitelství generála Lymfocyta se ozval hlasitý signál: „Pozor, pozor! Neznámý objekt v sektoru paže!“
Všichni Strážci zdraví okamžitě zpozorněli. Bíloňovi se vzrušením a strachem rozbušilo srdíčko. „To je ono! Děje se to!“ zašeptal a pevněji sevřel své malé kopí.
Spolu s ostatními se řítil řečištěm k místu, kde se měl vetřelec nacházet. A tam ho spatřili. Byl to zvláštní tvor. Vypadal trochu jako nebezpečný bacil, o jakých slýchal na školeních, ale byl jaksi menší, nemotorný a na tváři měl spíš uličnický úsměv než zlomyslný pohled. Poskakoval si z jedné strany řečiště na druhou, jako by si hrál na honičku.
„Obklíčit!“ zavelel velitel jednotky. Strážci vytvořili kruh a pomalu se k vetřelci přibližovali. Bíloň byl v první linii, štít před sebou, připravený na všechno.
„Stůj! Kdo jsi a co tu chceš?“ vykřikl velitel.
Vetřelec se jen zasmál. „Chytejte mě, jestli to dokážete!“ zvolal a s překvapivou rychlostí proklouzl mezi dvěma strážci. Zběsile se rozběhl řečištěm a dělal přitom směšné kotrmelce. Strážci se za ním pustili, ale byl neuvěřitelně kluzký a hbitý. Vždy, když ho už skoro měli, udělal nečekaný pohyb a unikl.
Bíloň se za ním vrhl ze všech sil, ale uklouzl na jeho slizké stopě a s žbluňknutím přistál na břiše. Vetřelec se na něj otočil, zamával mu a zmizel za zatáčkou. Bíloň se frustrovaně postavil. Celá uniforma byla mokrá a on se cítil trapně. „Tak tohle nevyšlo,“ povzdechl si.
Přišel k němu starý generál Lymfocyt a s úsměvem ho poplácal po rameni. „Nevadí, Bíloni. První pokus málokdy vyjde. Ale víš, co je na tom skvělé? Teď přesně víme, jak to nedělat! Víme, že je rychlý a kluzký. To je důležitá informace.“
Generál svolal všechny strážce. „Tento vetřelec je jiný. Není silný, ale je prohnaný. Naším úkolem není ho jen chytit, ale hlavně se od něj naučit jeho triky! Rozdělte se na malé skupinky. Nesnažte se ho hned lapit. Pozorujte ho! Zjišťujte, jak se hýbe, co dělá, jaké má slabiny. A všechno si kreslete a zapisujte!“
To byl pro Bílona nový úkol. Místo bojování měl pozorovat? Vzal si malý zápisník z řasy a pero z uhlíkového vlákna a spolu se dvěma kamarády, bystrou Bělinkou a silákem Buňkounem, se vydali po stopách záhadného cizince. Našli ho, jak si prozpěvuje a skáče po stěně řečiště.
„Ticho, ať nás nevidí,“ zašeptala Bělinka. Schovali se za velkou červenou krevní destičku a pozorně sledovali. Vetřelec měl na svém povrchu zvláštní výčnělky, jakoby malé kliky s velmi specifickým tvarem. Vypadaly jako trojúhelníky s malou kuličkou na špičce.
„Aha!“ zašeptal Bíloň. „Podívejte se na ty vzory na jeho brnění. Všechny jsou stejné.“ Rychle si je začal kreslit do svého zápisníku. Zatímco Buňkoun měřil, jak vysoko dokáže vyskočit, a Bělinka zapisovala, jak často se musí zastavit, aby si odpočinul.
„Všimli jste si?“ řekla po chvíli Bělinka. „Je rychlý, ale rychle se unaví. Každých sto skoků si musí na chvíli sednout.“
„A ty jeho trojúhelníkové kliky,“ přidal se Bíloň a ukázal na svou kresbu. „Možná… možná jsou jeho slabinou. Co kdybychom vyrobili něco, co by se na ně přesně hodilo? Jako klíč do zámku?“
Byl to skvělý nápad! Se sebranými informacemi a Bíloňovým nákresem se vrátili na velitelství. Generál Lymfocyt si jejich zjištění s uznáním prohlédl. „Výborná práce, průzkumníci! Přesně tohle jsem měl na mysli. Bíloni, tvůj nápad s klíčem je geniální. Teď se pustíme do práce!“
Všichni Strážci zdraví se shromáždili v dílnách, kterým se říkalo Paměťové buňky. Bylo to místo, kde se uchovávaly všechny důležité informace. Podle Bíloňova nákresu začali vyrábět speciální „klíče“ – malé molekuly ve tvaru přesně opačném k vetřelcovým výčnělkům. První pokus byl neúspěšný, klíč byl příliš velký. Druhý byl zase příliš malý. Bíloň se nevzdával. Znovu a znovu porovnával svůj nákres s výrobkem a upravoval ho. „Ještě kousek tady… a tuhle část trochu zahnout…“ mrmlal si pro sebe.
Nakonec, po několika hodinách soustředěné práce, vytvořil dokonalý prototyp. Seděl jako ulitý! Ostatní strážci podle jeho vzoru rychle vyrobili stovky dalších.
„Do akce!“ zavelel generál. Strážci, vyzbrojení novými klíči, vyrazili. Když opět našli vetřelce, ten se jim znovu začal smát. „Zase vy? Nestačilo vám?“
Ale tentokrát byli připraveni. Místo toho, aby se ho snažili chytit, začali na něj házet své nové klíče. Každý klíč letěl vzduchem a s přesným „cvak!“ se přichytil na jeden z trojúhelníkových výčnělků na vetřelcově těle. Cvak! Cvak! Cvak!
Vetřelec byl najednou celý ověšený klíči. Znehybněl. Nemohl se pohnout, nemohl skákat, nemohl utéct. Byl polapen! Strážci ho obklíčili a on se už nesmál. Ale ani nevypadal rozzlobeně. Podíval se na Bílona a spiklenecky na něj mrkl.
„Výborný trénink, Strážci!“ řekl překvapivě přátelským hlasem. „Tenhle trik si dobře zapamatujte. Možná se vám jednou bude hodit.“ A s těmito slovy se pomalu začal rozpouštět, až z něj nezbylo nic, jen hromada neškodných molekul, které úklidová četa rychle posbírala.
V městečku Tělo zavládla oslava. Bíloň byl hrdina dne. Už se necítil nejistě. Pochopil, že síla není jen v boji, ale také v pozorování, přemýšlení a týmové práci. Nákres vetřelce a přesný tvar vítězného klíče uložil generál Lymfocyt do hlavní Knihovny paměti. „Tento vzor si budeme pamatovat navždy,“ řekl slavnostně. „Kdyby se někdy objevil někdo podobný, budeme připraveni.“
Uplynulo mnoho času. V městečku Tělo byl klid a Bíloň se stal jedním z nejlepších a nejzkušenějších strážců. Na příhodu s Cvičným Vetřelcem už skoro zapomněl.
Až jednoho dne se stalo něco strašného. Poplach, který se rozezněl, byl jiný. Byl hlasitější, naléhavější a doprovázelo ho dunění, jako by se blížila celá armáda. Řečiště se rozvlnila a teplota v městečku začala stoupat. Na obrazovkách na velitelství se objevil obraz nepřítele.
Všem strážcům ztuhla krev v žilách. Blížila se obrovská armáda vetřelců. Vypadali přesně jako ten malý cvičný vetřelec z dávných časů, ale byli desetkrát větší, silnější a ve tvářích měli zlostné a zákeřné výrazy. Vedl je obrovský generál Horečka a jejich cíl byl jasný – obsadit a zničit celé městečko Tělo.
Mezi mladšími strážci vypukla panika. „Je jich tolik! Jsou obrovští! Co budeme dělat?“ křičeli ve zmatku.
Ale Běloň zůstal klidný. Pozorně se zahleděl na obrazovku. Zvětšil si obraz jednoho z nepřátel a tehdy si toho všiml. Na jejich brnění... byly tytéž trojúhelníkové výběžky! Stejné, jaké měl ten malý Cvičný Vetřelec.
„POČKEJTE!“ vykřikl tak hlasitě, že všichni ztichli. „TOHLE ZNÁME! Jejich brnění má stejný vzor! Máme na to lék!“
Rychle se vřítil do Knihovny paměti, kde byly uloženy všechny staré vzpomínky a plány. Prohrabával se v archivech, dokud nenašel starý, trochu zaprášený nákres a vedle něj uložený první úspěšný klíč.
„Mám to!“ zvolal. „Generále Lymfocyte, okamžitě nastartujte všechny dílny! Máme přesný plán! Vyrobíme tisíce klíčů!“
V městečku Tělo začal závod s časem. Zatímco část strážců zpomalovala postup nepřátelské armády, ostatní v dílnách podle Běloňova starého plánu vyráběli klíče jako na běžícím páse. Protože už věděli, jak na to, šlo jim to neuvěřitelně rychle.
Když byla první várka hotová, Běloň a jeho jednotka se s novou municí vrhli do boje. Armáda Nemoci se jim smála. „Co nám chcete udělat s těmi drobnostmi?“ řval generál Horečka.
Ale Běloň jen mávl rukou a strážci vypustili spršku klíčů. A potom se to stalo. Cvak! Cvak! Cvak! Cvak! Tisíce klíčů si našly své cíle a s dokonalou přesností se přichytily na brnění nepřátelských vojáků. Ti okamžitě ztuhli. Jejich útok se zastavil. Byli zneškodněni dřív, než stihli napáchat jakoukoli škodu.
Generál Horečka nevěřícně zíral, jak se jeho neporazitelná armáda mění v hromadu nehybných soch. „Jak... jak je to možné?“ zachrčel.
„Byli jsme připraveni,“ usmál se Běloň. „Jeden tvůj malý a slabý kamarád nás to všechno naučil.“
Armáda Nemoci byla poražena. Uklízecí čety měly spoustu práce, ale městečko Tělo bylo zachráněno. Nikdo neonemocněl, nic nebylo zničeno. Všechno díky tomu, že kdysi dávno absolvovali jeden malý, ale velmi důležitý trénink.
Večer, když v celém městečku znovu vládl klid a mír, seděl Běloň s generálem Lymfocytem a dívali se na klidně tekoucí řečiště.
„Dnes jsi nás všechny zachránil, Běloni,“ řekl generál. „Tvoje zvědavost a tvoje paměť byly silnější než celá armáda.“
Běloň se usmál. Konečně pochopil. Být připraven je ta nejlepší obrana. A i ten nejmenší trénink může vést k největšímu vítězství. Podíval se na své ruce a věděl, že on a všichni Strážci zdraví budou vždy připraveni chránit své nádherné městečko Tělo. A kdyby náhodou přišel nějaký další cvičný vetřelec, přivítají ho s radostí. Vždyť každé učení a každý trénink je činí jen silnějšími.