V malém dětském pokojíčku, kde hračky v noci ožívaly, seděl na poličce kostlivec Kostík a smutně si povzdechl. Jeho kosti při tom tiše a clivě zarachotily. Díval se na své dlouhé, bílé prsty a přemýšlel. „Jsem jen věšák,“ zašeptal. „Věšák na šaty, které nemám. Jen tu tak sedím a trčím.“
Najednou se k němu něco pomalu a měkce přišouralo. Byl to jeho nejlepší kamarád, plyšový šneček Slávek. Slávek byl veselý a barevný jako duha, s velkýma, zvědavýma očima na tykadlech.
„Proč jsi tak smutný, Kostíku?“ zeptal se Slávek a jeho hlas byl jemný jako polštářek.
„Ale, Slávku. Podívej se na sebe. Jsi měkoučký, barevný a každý si s tebou chce hrát. A já? Jsem jen hromada kostí. Tvrdý a neforemný.“
„To vůbec není pravda!“ ohradil se Slávek. „Jsi můj nejlepší kamarád! A dnes mám velký plán. Postavíme nejvyšší věž z kostek na světě! Pomůžeš mi?“
Kostík se trochu usmál. Slávkovy nápady ho vždy dokázaly rozveselit. „Jasně, pojďme na to!“
Seskočil z poličky a jeho kosti veseleji zaklepaly o dřevěnou podlahu. Slávek se doplazil k hromadě barevných kostek a s nadšením začal stavět. Ukládal jednu kostku na druhou. Modrou na žlutou, zelenou na červenou. Věž rostla a rostla.
„Ještě jednu, Kostíku! Tu nejvyšší, oranžovou!“ zavolal Slávek. Snažil se natáhnout, aby ji položil na vrchol. Jenže jeho měkké tělíčko se jen zatřepotalo, prohnulo a... plesk! Slávek se bezmocně svalil na bok. Věž se s rachotem zřítila.
„Jejda!“ naříkal Slávek. „Neumím se postavit tak vysoko. Jsem příliš měkký.“
Zkusili to znovu. Tentokrát Kostík podával kostky a Slávek stavěl. Ale když měla věž pět poschodí, problém se zopakoval. Slávek se opět prohýbal a nedokázal se udržet vzpřímený.
„Co kdybychom tě něčím podepřeli?“ navrhl Kostík. Přinesl malý polštářek ve tvaru hvězdy. „Zkus se o tohle opřít.“
Slávek se opřel o polštářek, ale ten byl stejně měkký jako on. Jen se pod ním zmáčkl a Slávek zase sklouzl. „Nepovedlo se to,“ řekl smutně. „Měkké věci neumí dobře podepřít jiné měkké věci. To je škoda.“
Kostík se zamyslel. Jeho kostnaté čelo se soustředěně svraštilo. „A co když... co když ti postavíme oporu z něčeho pevného?“ Rozběhl se k oknu a přinesl pár suchých větviček z květináče. Pokusil se kolem Slávka postavit malou konstrukci.
Ale ani to nefungovalo. Větvičky Slávka píchaly a nemohl se v nich pořádně hýbat. Byl jako v malém, nepohodlném vězení.
„To je k ničemu,“ povzdechl si Slávek a vysvobodil se z větviček. „Kéž bych měl něco pevného přímo v sobě. Něco, co by mě drželo pohromadě... něco jako máš ty, Kostíku!“
Kostík se zastavil. Podíval se na Slávka, potom на své vlastní ruce, na své nohy, na svůj hrudní koš. Najednou mu to došlo. Zvedl ruku a ohnul prsty. Potom ohnul loket a nakonec se postavil úplně rovně.
„Slávku, ty jsi geniální!“ zvolal nadšeně. „Já nejsem jen věšák! Já jsem opora!“
„Opora?“ nechápal Slávek.
„Ano! Podívej,“ řekl Kostík a ukázal na své dlouhé kosti na nohou. „Tyhle kosti mi dovolují stát rovně a pevně. To je moje opora. Jmenuje se to kostra. Díky ní se nezhroutím na zem jako ty.“
Potom si jemně poklepal po žebrech. „A tohle,“ pokračoval hrdě, „je můj hrudní koš. Vidíš, jak tvoří takovou klec? To není jen tak. Chrání velmi důležité věci, které jsou uvnitř. Například srdíčko, které pumpuje krev, nebo plíce, kterými dýchám.“
Slávek se přiblížil a zvědavě si prohlížel Kostíkova žebra. „Takže ty nejsi prázdný?“
„Vůbec ne! A podívej se sem,“ Kostík si poklepal po hlavě. „Tohle je lebka. Je velmi tvrdá, aby chránila můj mozek, moje přemýšledlo.“
Slávek byl ohromený. „Takže tvoje kosti nejsou jen na to, abys jimi rachotil? Mají důležitou práci?“
„Přesně tak! A mám pro tebe nápad, jak tu věž dokončíme!“ Kostík se postavil těsně k věži, pevně a stabilně jako strom. „Vylez po mé ruce. Bude to pro tebe ta nejlepší a nejbezpečnější rampa.“
Slávek na nic nečekal. Opatrně se začal plazit po Kostíkově kostnaté ruce. Bylo to úžasné! Ruka byla pevná a vůbec se neprohýbala. Pomaličku se dostal až na Kostíkovo rameno. Odtud měl perfektní výhled.
„Už jen kousek!“ povzbuzoval ho Kostík. Opatrně zvedl ruku výš, aby se Slávek dostal přesně nad vrchol věže. Slávek se natáhl a s velkou slávou položil oranžovou kostku na samý vrch.
„Podařilo se! Dokázali jsme to!“ jásali oba.
Seděli vedle nejvyšší věže na světě a Kostík se už vůbec necítil jako zbytečný věšák. Cítil se důležitý. Byl oporou. Byl ochráncem. Byl pevným základem pro svého měkoučkého kamaráda.
„Děkuji ti, Kostíku,“ řekl Slávek a přitiskl se k jeho noze. „Tvoje kostra je ta nejlepší věc na světě.“
Kostík se usmál nejširším úsměvem, jaký se dá s kostnatou hlavou udělat. „A tvoje přátelství také, Slávku.“
Pohladil kamaráda kostnatým prstem a pochopil, že i ty nejtvrdší věci mohou mít velmi měkké a dobré srdce. A že být oporou pro někoho, koho máte rádi, je ta nejlepší práce ze všech.
Co myslíte, děti? Zkuste si i vy jemně přejet prsty po svých žebrech nebo po ramenou. Cítíte ty pevné kosti pod kůží? To je vaše kostra, váš úžasný vnitřní pomocník, který vás drží a chrání každý den.