Vysoko na obloze, tam, kam se ptáci jen občas odváží zaletět, plul malý obláček jménem Jiskra. Byla bílá, načechraná a nesmírně zvědavá. Nebyla jako ostatní velké mraky, které měly důležité úkoly – nosit déšť nebo vytvářet stín. Jiskra byla pozorovatelka. Nejraději ze všeho se nechávala unášet větrem a sledovala živou mapu pod sebou. Viděla, jak slunce ráno budí květiny zlatými polibky, jak včely pilně bzučí kolem úlů a jak se řeka klikatí krajinou jako stříbrná stužka, kterou někdo rozvinul po zelené louce.
Jednoho dne bylo nebe jaksi neklidné. Vzduch byl nabitý zvláštní energií, jako by se chystalo velké představení. Z jedné strany, od slunečného jihu, kde moře hřálo pobřeží, se blížil někdo veselý a plný energie. Byl to Teploušek Vlhčík, mocný proud vzduchu, který byl hřejivý a plný drobných, neviditelných kapek vody, jež nasbíral cestou. Kam přišel, tam se všechno zdálo být živější a veselejší. Zpíval si píseň o dalekých teplých krajích a jeho jediným cílem bylo stoupat stále výš a výš ke slunci. „Hurá, vzhůru! Ještě výš! Slunce mě volá!“ radoval se a jeho neviditelné tělo se rozpínalo radostí.
Jiskra ho s úžasem sledovala. Ještě nikdy neviděla tolik nespoutané energie pohromadě. Vtom si ale všimla, že z druhé strany, od chladného severu, kde se na vrcholcích hor ještě třpytil sníh, přichází někdo úplně jiný. Byl to Studenec Suchárek. Vypadal vážně, byl chladný, hustý a suchý jako zimní den. Neměl v sobě téměř žádné vodní kapičky. Jeho cílem byl pořádek. Věděl, že všechno těžké a studené patří níže, a tak chtěl klesat dolů k zemi a uklidit všechen ten příliš rozpustilý teplý vzduch. „Pořádek musí být. Všechno na své místo,“ bručel si potichu a pomalu, ale jistě se sunul vpřed jako obrovská neviditelná lavina.
Jiskra ztuhla a její jemné okraje se zachvěly. „Jejda, ti dva se potkají!“ zašeptala si. „Co se jen stane, když se veselý a hřejivý Teploušek střetne s vážným a chladným Studencem?“ Trochu se bála. Schovala se za větší mrak a zvědavě vykukovala.
Netrvalo dlouho a stalo se to. Teploušek, plný síly a lehkosti, stoupal přesně tam, kam chtěl klesnout těžký Studenec. „Uhni se! Já letím nahoru!“ zasmál se Teploušek a chtěl Studence obejít zespodu. „To tedy ne! Já jdu dolů, tam je moje místo! Ty patříš pod mě!“ odvětil Studenec přísně a nechtěl uhnout ani o centimetr.
Narazili do sebe. Ale nebyla to srážka plná hněvu. Spíš to vypadalo, jako by si začali hrát na zvláštní honičku ve vzduchu. Teploušek, lehčí a hbitější, se snažil proklouznout nad Studence. Studenec, těžší a silnější, ho neúprosně tlačil dolů a snažil se ho podplavat. „Nechytíš mě!“ smál se Teploušek. „Ale chytím!“ mračil se Studenec.
A tak se začali kolem sebe točit. Teploušek stoupal a Studenec klesal, ale jak se obíhali, vytvořili spolu něco úžasného. Začali se točit jako obrovská neviditelná vodorovná roura, která se kutálela po obloze. Jiskra jen otvírala svá imaginární ústíčka úžasem. „Vypadá to jako obrovský válec, co se kutálí po nebi!“
Teploušek Vlhčík měl však v sobě ukrytou obrovskou sílu. Jeho teplá energie měla jediný, nezastavitelný cíl: stoupat vzhůru. A jak se spolu se Studencem točili, tato síla začala jejich společný tanec zvedat. Vodorovný točící se válec vzduchu se najednou prohnul a jeho střed se začal zvedat směrem k obloze. Změnil se v obrovský, rotující sloup. „Jé! Podívej na to!“ křičel Teploušek, i když ho už skoro nebylo slyšet v sílícím hukotu. „My tančíme vertikálně!“ Studenec neodpověděl, ale Jiskra viděla, že i on je součástí toho neuvěřitelného tance. Jejich společná síla rostla a rostla, až se z ní zrodil obrovský, tmavý bouřkový mrak, který vypadal jako rozzlobený obr.
Jiskra cítila, jak ji mrazí, přestože byla blízko Teplouška. Vzduch kolem ní začal jiskřit a bzučet. Zespodu bouřkového obra se začal natahovat tenký trychtýř, jako by byl zvědavý, co je dole na zemi. Jiskra se zatajeným dechem sledovala ten úzký, točící se chobot, který se pomalu spouštěl níž a níž. Vypadal jako prst obra, který chce zjistit, jaká je na dotek země.
„Co to dělá? Kam jde?“ ptala se sama sebe Jiskra.
Chobot se točil čím dál rychleji. Nasával do sebe menší oblaky a prach, který poletoval ve vzduchu, a stával se tmavším a viditelnějším. A pak se to stalo. Špička chobotu se dotkla země. V tom okamžiku se zrodilo tornádo.
Jiskra čekala nějakou katastrofu. Ale tohle tornádo bylo jiné. Nedotklo se žádného domu ani stromu. Dotklo se velké, neupravené louky, kde leželo poházené suché listí z podzimu a hromada staré slámy. A začalo tančit! S neuvěřitelnou rychlostí a elegancí začalo vířit všechno suché listí do vzduchu. Vypadalo to, jako by tisíce barevných motýlů tančilo v jednom obrovském kruhu. „Jé, ono uklízí!“ zvolala Jiskra překvapeně.
Tornádo se přesunulo o kousek dál, kde vítr předtím rozfoukal kupu sena. S několika rychlými otočkami posbíralo všechno seno a uložilo ho do jedné úhledné, vysoké kupy uprostřed pole. Potom zpozorovalo starou stodolu. Na její střeše byl plechový kohout, který ukazoval směr větru. Tornádo k němu přišlo a jemně do něj fouklo, až se kohout roztočil jako na kolotoči, rychle, rychleji, nejrychleji! Farmář, který to z dálky sledoval, si jen protřel oči a zakroutil hlavou.
Tanec Teplouška a Studence byl nádherný, ale také velmi vyčerpávající. Pomalu jim docházela energie. Jejich víření se zpomalovalo, hukot slábl. Obrovský sloup vzduchu se začal rozpadat. Chobot, který se dotýkal země, ztratil svou sílu, zvedl se zpátky k mraku a po chvíli zmizel úplně. Bouřkový obr se rozplynul na menší, přátelštější obláčky a obloha se опять uklidnila.
Teploušek Vlhčík, trochu unavený, zamával Studencovi. „Děkuji za tanec! To byla zábava! Spolu jsme silnější.“ A pokračoval ve své cestě dál ke slunci. Studenec Suchárek jen tiše přikývl a Jiskře se zdálo, že se pod neviditelný knír i trochu usmál. „I příště. Ale teď musí být pořádek.“ A pomalu klesal k zemi, aby ochladil a vyčistil vzduch.
Obláček Jiskra zůstal tiše plout na svém místě. Už se nebála. Pochopila, že i ty nejmocnější a nejhlučnější věci na světě nejsou vždy zlé. Někdy jsou jen výsledkem setkání dvou úplně odlišných sil, které se rozhodnou spolu tančit místo toho, aby bojovaly. Pochopila, že příroda má svá vlastní, úžasná pravidla a že i zdánlivý chaos může vytvořit něco fascinujícího a dokonce užitečného.
Od toho dne, vždycky když Jiskra viděla, že se k sobě blíží teplé a studené proudy vzduchu, nebyla vystrašená. Byla zvědavá. Usmála se a zašeptala: „Uvidíme, jaký tanec nám dnes ukážete.“ A těšila se na další velké představení, které jí obloha připraví.
A co vy, děti? Až se příště podíváte na oblohu a uvidíte mraky, které se honí, zkuste si představit, jaký tanec asi právě tančí a jaké velké představení pro nás chystají.