Na samém vrcholu kopce, daleko od blikajících světel města, stála stará, tichá hvězdárna. Nebyla opuštěná. Měla dva velmi důležité obyvatele. Prvním byl malý, ale mocný dalekohled Hvězdárek. Jeho jediné oko, velké a lesklé, dokázalo vidět ty nejvzdálenější kouty noční oblohy.
Jeho nejlepší kamarádkou byla Mapička, stará hvězdná mapa. Byla rozložená na velkém stole a její povrch byl posázený tisícovkami teček, čar a názvů. Mapička znala každou hvězdu a každé souhvězdí nazpaměť.
Každou jasnou noc se Hvězdárek s nadšením naklonil k otevřené kopuli a pozoroval ten nekonečný tmavý samet posázený diamanty.
„Dnes večer se podívám na Velký vůz," řekl si a nasměroval své skleněné oko přesně tam, kam chtěl. „Jeden, dva, tři... sedm hvězd. Všechny jsou na svém místě."
Později se posunul k souhvězdí Orion. „I lovec je tu. Všechno sedí."
Vtom ale Hvězdárek zpozorněl. Mezi známými hvězdami, nedaleko jasné hvězdy jménem Sirius, spatřil něco nového. Malé, ale překvapivě jasné světélko, kterého si dosud nikdy nevšiml.
„To je zvláštní," zamumlal si. „Mapičko! Rychle, pojď se podívat!"
Stará mapa zašustila papírem. „Co se děje, Hvězdárku? Zase obdivuješ Kasiopeu? Víš, že vypadá jako velké písmeno W."
„Ne, ne! Našel jsem něco jiného! Novou hvězdu!" zvolal Hvězdárek nadšeně. „Je hned vedle souhvězdí Velkého psa. Podívej, je tak jasná!"
Mapička se zamyslela. Všechny její tečky a čáry se na chvíli jako by napjaly. „Nová hvězda? To není možné. Znala bych ji. Na mém papíru není žádná nová tečka."
Hvězdárek se zamračil. „Ale já ji vidím! Je přesně tam. Je skoro tak jasná jako..." odmlčel se a porovnával. „No, není tak jasná jako Sirius, ale určitě tam je!"
„Ukaž mi přesně to místo," řekla Mapička a Hvězdárek jí popsal polohu. Mapička si prohlédla každý milimetr svého povrchu v té oblasti.
„Ne, Hvězdárku. Tady nic není. Jen prázdné místo. Možná se ti jen něco zdálo," řekla laskavě.
Hvězdárka to však neodradilo. Byl si jistý tím, co viděl. „Dobře. Tak ji budu sledovat. Uvidíme, jestli tam bude i zítra."
A tak také udělal. Druhý večer, jakmile se setmělo, Hvězdárek netrpělivě namířil své oko na včerejší místo. Světélko tam bylo! Ale... něco bylo jinak.
„Mapičko, je tu! Ale... posunula se!" zvolal překvapeně. „Včera byla kousek nalevo od té malé hvězdičky a dnes je kousek napravo!"
Mapička znovu zašustila. „Posunula? Hvězdy se nehýbou takto rychle, tedy ne vůči sobě. To nedává smysl. Jsi si jistý?"
„Úplně!" řekl Hvězdárek odhodlaně. „Nakreslíme si to. Každou noc zaznačíme její polohu."
Souhlasili. Každý večer Hvězdárek našel záhadný bod a Mapička si tužkou udělala malou značku na prázdný arch papíru. První den. Druhý den. Třetí. Po týdnu měli na papíru několik teček, které tvořily krátkou, jemně zakřivenou čáru.
„Vidíš?" řekl Hvězdárek vítězoslavně. „Pohybuje se! Ale proč? A co to je, když to není hvězda?"
Oba byli zmatení. Dívali se na oblohu, pak na své poznámky, ale odpověď nepřicházela.
Vtom se přes otevřenou kopuli dovnitř vkradl jemný, stříbrný paprsek světla. Nebyl to obyčejný paprsek. Byl hustší, zářivější a zdálo se, že se usmívá. Byl to Měsíční paprsek, starý a moudrý posel noci.
„Dobrý večer, malí pozorovatelé," ozval se jeho tichý, cinkavý hlas. „Vidím, že vás trápí nějaká záhada."
Hvězdárek a Mapička se na něj překvapeně podívali. „Ano!" vyhrkl Hvězdárek. „Našli jsme světlo, které putuje oblohou, ale není to hvězda. A nevíme, co to je."
Měsíční paprsek se jemně zachvěl a posvítil na jejich papírek s nakreslenými tečkami. „Ach, ano. Tohoto poutníka dobře znám. Nesledujete hvězdu, přátelé moji."
„A co tedy sledujeme?" zeptala se zvědavě Mapička.
„Sledujete planetu," zašeptal Měsíční paprsek. „Jednu ze sousedek vaší Země."
Hvězdárek naklonil své velké oko. „Planetu? Jaký je v tom rozdíl?"
„Velký," vysvětloval Měsíční paprsek trpělivě. „Hvězdy, které vidíte, jsou jako nesmírně vzdálená, horká slunce. Jsou tak daleko, že se nám zdá, jako by stála na místě a jen se společně otáčela na obloze. Jsou to pevné body vašeho vesmíru."
Paprsek se pak dotkl jejich papírku. „Ale planety jsou jiné. Jsou to velké koule, podobně jako vaše Země. Nemají vlastní světlo, jen odrážejí to sluneční. A co je hlavní, jsou mnohem, mnohem blíže. Krouží kolem Slunce po svých vlastních dráhách, každá jinou rychlostí. Proto se nám z vašeho pohledu zdá, že putují mezi hvězdami."
Hvězdárek a Mapička poslouchali se zatajeným dechem. Najednou všechno do sebe zapadlo.
„Takže... to není nová hvězda, ale blízký soused na cestě kolem Slunce?" ověřoval si Hvězdárek.
„Přesně tak," usmál se Měsíční paprsek. „Proto na tvé mapě není, milá Mapičko. Tvá mapa ukazuje vzdálené hvězdy. Ale tito poutníci, planety, mění svou polohu každou noc. Jsou to takoví vesmírní cestovatelé."
Hvězdárek pocítil obrovskou radost. Nejen že vyřešil záhadu, ale naučil se něco úžasné. Podíval se na Mapičku. „Takže naše mapa není špatná. Jen potřebuje... doplnit?"
„Přesně tak," přikývla Mapička a její papírový povrch se spokojeně zvlnil. „Potřebuje novou vrstvu. Vrstvu pro naše putující sousedy."
Od té noci Hvězdárek a Mapička nesledovali jen hvězdy. Se stejným nadšením hledali i jasné body, které se pomalu pohybovaly. Objevili načervenalý Mars, zářivou Venuši a obrovský Jupiter s jeho malými měsíčky. Svou starou mapu doplnili o průhledný papír, na který každý týden kreslili nové polohy planet.
A tak se tichá hvězdárna stala místem, kde se staré vědomosti setkávaly s novými objevy. Hvězdárek pochopil, že vesmír je plný nejen stálých hvězd, ale i neustálého pohybu a překvapení.
A kdo ví? Možná i vy, když se dnes večer podíváte na oblohu, najdete mezi tisícovkami hvězd jedno světélko, které tiše putuje po své vlastní cestě.