Na dlouhé, tenké větvičce javoru se houpala malá housenka Amálka. Sluníčko příjemně hřálo a větřík ji jemně kolébal jako v houpací síti. Amálka měla velikánský hlad, bříško jí kručelo tak nahlas, až se listy kolem třásly. Jenže Amálka byla velmi, velmi vybíravá.
„Ach jo,“ vzdychla si a posunula se o kousek dál. Kolem ní bylo listů jako na velké hostině, ale žádný se jí nezamlouval. „Tenhle je příliš tmavý, určitě bude tvrdý,“ zamumlala si pod nos a přeplazila se kolem sytě zeleného listu. „A tenhle? Tenhle je jakýsi pomačkaný, asi nebude dobrý.“
Zkusila ukousnout z jednoho, co jí visel přímo před nosem. „Fuj, ten je hořký!“ zatřásla se z nepříjemné chuti a rychle se posunula dál. Takhle to šlo už celé dopoledne. Její kamarádi, ostatní housenky, už dávno vesele chroupali a měli plná bříška, jen Amálka byla stále hladová a mrzutá.
Sedla si na kousek kůry stromu a přemýšlela. „To přece není možné, aby všechny listy na tomto stromě byly nedobré. Musí tu být nějaké tajemství, nějaký klíč k těm nejlepším, nejsladším listům.“ Pozorně se rozhlédla. Větvička byla dlouhá a plná listů různých barev. Některé byly svěže zelené, jiné tmavší a pár jich hrálo jemnými žlutými odstíny, jako by se jich dotklo slunce.
„Co když to zkusím jinak?“ řekla si odhodlaně.. „Nebudu si vybírat jen podle toho, jak list vypadá, ale zkusím najít nějaký řád.“
Jen tak, na zkoušku, se zakousla do nejbližšího zeleného listu. „Křup, křup... Hm, tenhle není špatný!“ překvapeně zvedla hlavu. Hned vedle něj byl další zelený list, téměř stejný. „Zkusím i tebe,“ řekla si a ukousla si. „Jé! I tenhle je chutný! Sladký a jemný!“
S plným bříškem a lepší náladou se posunula o kousek dál. Hned za druhým zeleným listem visel jeden, který měl krásný, sluneční žlutý nádech. Působil tak vesele, že Amálka neodolala. Opatrně si ukousla. V té chvíli se jí očka doširoka otevřela.. „Páni! To je ta nejlepší chuť na světě!“ Sladká a šťavnatá pochoutka jí naplnila celá ústa. Chutnal jako sladký nektar a byl tak jemný, že se jí přímo rozplýval na jazyku.
Amálka přestala jíst a zamyslela se. „Počkat, počkat... Jak to bylo? Nejdřív jeden zelený list, potom druhý zelený list a potom ten úžasný žlutý. Že by to byla náhoda?“ Její malá hlavička usilovně pracovala. „A co kdybych to zkusila zopakovat? Co když je to nějaký tajný recept na nejlepší jídlo?“
S novou nadějí se vydala na malou výpravu. Vědomě hledala přesně tutéž posloupnost. Plazila se kolem jednoho listu, druhého, dokud nenašla přesně to, co hledala. „Aha, tady je! První zelený list.“ Ukousla si. „Křup... Ano, je dobrý!“ přesunula se k dalšímu. „Druhý zelený list.“ Znovu si ukousla. „Křup, křup... Výborný!“
Srdíčko jí bilo napětím. Bude to fungovat znovu? Podívala se před sebe. Ano! Hned za druhým zeleným listem byl další se zářivým žlutým okrajem. Zatajila dech a zakousla se. „Jupííí!“ vyhrkla radostně. „Funguje to! Zase ta úžasná, sladká chuť!“
Amálka objevila něco fantastického. Našla svůj vlastní, tajný vzor! Dva zelené listy a po nich jeden žlutý. Tento jednoduchý rytmus ji vždy, bez jediné chyby, přivedl k té nejšťavnatější a nejchutnější hostině.
Už nebyla mrzutá ani hladová. Vesele se plazila po větvičce a dodržovala svou metodu. Zelený, zelený, žlutý! Křup, křup, MŇAM! Zelený, zelený, žlutý! Křup, křup, MŇAM! Cítila se jako nejmoudřejší housenka na celém světě.
Právě když si pochutnávala na jednom obzvlášť sladkém žlutém listu, zastavil se u ní starý, moudrý mravenec Ferda. Vlekl s sebou stéblo trávy, ale na chvíli si odpočinul a zvědavě se na ni podíval.
„Zdravím tě, malá housenko,“ pozdravil ji zdvořile. „Vidím, že ti moc chutná. Ale zdá se mi, že si listy nevybíráš náhodně. Všiml jsem si, že jíš v jakési pravidelnosti.“
Amálka hrdě zvedla hlavu. „Dobrý den, pane mravenče! Máte pravdu. Objevila jsem tajný kód větvičky!“ A s nadšením mu vysvětlila svůj objev. „Vždycky sním dva zelené listy a hned za nimi je ten nejlepší, žlutý. Zkoušela jsem to už pětkrát a vždycky to vyšlo!“
Ferda se usmál. „Tomu se říká vzor, Amálko. A je velmi moudré, že sis ho všimla. I my mravenci milujeme vzory a řád. Pomáhá nám to najít cestu domů a organizovat si práci. Ty jsi použila pozorování a logiku, abys vyřešila svůj problém s hladem. To je skvělé!“
Amálka se celá rozzářila pýchou. Nejenže měla plné bříško, ale naučila se i něco nového. Pochopila, že když se člověk dobře dívá a přemýšlí, může objevit úžasné věci, které jsou skryté přímo před jeho očima.
Od toho dne se už nikdy netrápila hledáním jídla. S jistotou se pohybovala po stromě a následovala svůj chutný vzor: dva zelené, jeden žlutý. A když se jí ostatní housenky ptaly, jak to dělá, že vždy najde ty nejlepší listy, s radostí se o své tajemství podělila.
A tak se z vybíravé a mrzuté Amálky stala slavná objevitelka, která všechny naučila, že i v obyčejných listech se může skrývat zábavná a chutná hádanka. Co myslíte, děti, jaké další vzory by mohla Amálka na stromě objevit zítra?