Vysoko pod střechou staré radnice, v rušném městském holubníku, bydlel malý holub jménem Pošťáček. Byl šedý jako obláček před bouřkou a měl ta nejzvědavější očka na světě. Ale Pošťáček měl jedno velké trápení. Neuměl správně číst mapy.
Zatímco ostatní holubi bez problémů létali s papírky od jednoho okna k druhému, Pošťáček se vždy ztratil. Všechny ulice se mu z výšky zdály stejné, všechny střechy měly podobnou červenou barvu a čáry na mapě se mu pletly jako tenké špagety.
Jednoho večera se vrátil do holubníku pozdě, celý unavený a se svěšenými křídly. V zobáčku svíral malý lesklý kamínek, který měl donést kamarádce Parádnici na druhou stranu náměstí. Místo toho však třikrát obletěl kostelní věž a málem skončil v komíně pekárny.
Většina holubů už spala, hlavičky schované pod křídly. Jen jeden na něj čekal. Byl to Oříšek, nejstarší a nejmoudřejší holub v celém městě. Jeho peří už nebylo šedé, ale spíše barvy vlašského ořechu, a jeho pohled byl klidný a chápavý.
„Zase jsi bloudil, viď?“ zabroukal Oříšek laskavě.
Pošťáček přikývl a kamínek mu smutně vypadl ze zobáčku. „Ty mapy jsou k ničemu! Všechny čáry jsou stejné. Nikdy se to nenaučím a nebudu dobrý pošťák.“
Oříšek se usmál. „Možná nepotřebuješ mapu pro oči. Možná ti stačí mapa pro uši.“
„Pro uši?“ podivil se Pošťáček. „Taková neexistuje.“
„Ale ano,“ řekl Oříšek. „Jen si ji musíš vytvořit sám. Zavři oči a poslouchej.“
Pošťáček nejistě zavřel víčka. Nejdřív neslyšel nic, jen tlukot vlastního srdíčka. Potom se však zvuky města začaly vynořovat jako hvězdy na noční obloze.
„Co slyšíš?“ zeptal se Oříšek potichu.
„Slyším… cinkání,“ zašeptal Pošťáček.
„Správně. To je tramvaj číslo tři. Vždycky takhle cinká, když zatáčí u staré tržnice. Je to její hlas,“ vysvětloval Oříšek. „A teď?“
„Slyším šumění. Jako když fouká vítr do listí, ale pořád stejně.“
„To je velká kašna uprostřed náměstí. Její voda nikdy nespí. Je to srdce náměstí,“ pokračoval Oříšek. „A ten hluboký zvuk, který přijde každou chvíli?“
Vtom se ozvalo hlasité „BIM-BAM“. Zvuk byl tak mocný, až se Pošťáčkovi zatřáslo peří.
„To jsou věžní hodiny!“ vyhrkl nadšeně. „Bijí každou celou hodinu!“
„Vidíš?“ usmál se Oříšek. „Město k tobě mluví. Každý zvuk je jako značka na mapě. Cinkání tramvaje je zatáčka, šum kašny je střed náměstí a hlas hodin je tvůj hlavní orientační bod. Zítra tě začnu učit, jak podle nich létat.“
Druhý den ráno vzal Oříšek Pošťáčka na okraj střechy. Město pod nimi se probouzelo do nového dne.
„Tvůj první úkol,“ řekl Oříšek, „je doletět ke kašně a zpět. Ale nesmíš se dívat na domy. Sleduj jen zvuk.“
Pošťáček byl nervózní. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zaposlouchal se. Našel to známé, uklidňující šumění. Zamával křídly a letěl přímo za ním. Zvuk byl čím dál hlasitější, až cítil na peří drobnou vodní mlhu. Otevřel oči a uviděl, že je přesně nad třpytící se vodou kašny! S veselým zakroukáním se otočil a letěl zpátky do holubníku.
„Výborně!“ pochválil ho Oříšek. „Teď něco těžšího. Vidíš tamten vysoký kaštan v parku?“
Pošťáček přikývl.
„Přines mi z něj jeden list. Ale cestu ti neukážu. Jen ti ji povím.“ Oříšek si odkašlal a začal: „Leť směrem k tikotu velkých hodin. Až bude tikot nejhlasitější, budeš přímo nad kostelem. Tam zaboč doprava, směrem k veselému jásotu a smíchu.“
„Smíchu?“ nechápal Pošťáček.
„Ano. V parku je dětské hřiště. Děti si tam vždycky hrají. Jejich smích tě zavede přímo k parku. A hned za hřištěm stojí ten starý kaštan.“
Pošťáček se odhodlaně odrazil od střechy. Letěl za tikotem, který byl stále zřetelnější. „Tik-tak, tik-tak,“ ozývalo se mu v uších. Když byl zvuk nejsilnější, přesně jak řekl Oříšek, spatřil pod sebou střechu kostela. Stočil se doprava a napnul uši.
A opravdu! Z dálky zaslechl tenký, veselý zvuk dětského smíchu a jásotu. Letěl za ním jako včela za vůní květu. Smích byl stále blíž. Pod sebou uviděl houpačky a prolézačky plné dětí. A hned za nimi stál obrovský kaštan s listy velkými jako dlaně.
Pošťáček si jeden opatrně odtrhl a s hrdým zakroukáním se vydal na cestu zpět. Už nepotřeboval rady. Jednoduše letěl směrem, kde byl jeho domov a kde jemně vrkali jeho holubí kamarádi.
Když přistál vedle Oříška s listem v zobáčku, jeho očka zářila štěstím.
„Dokázal jsem to!“ zakroukal. „Slyšel jsem celé město! Smích dětí, cinkání tramvaje i šum kašny. Je to ta nejlepší mapa na světě!“
Oříšek se na něj pyšně podíval. „Každý má svou vlastní cestu, Pošťáčku. Ty jsi nenašel jen list z kaštanu. Našel jsi svůj dar. Nemusíš číst z papíru, když umíš číst zvuky.“
Od toho dne se Pošťáček už nikdy neztratil. Stal se nejlepším sluchovým navigátorem v celém městě. A když se malá holoubátka učila létat, neukazoval jim jen mapy. Učil je především poslouchat.
„Zaposlouchejte se,“ říkal jim často. „Město vám samo řekne, kam máte letět.“
A možná, když se příště budete procházet po ulici, zkuste na chvíli zavřít oči i vy. Jaké zvuky má vaše město? Kdoví, možná i vy objevíte svou vlastní, tajnou zvukovou mapu.