Foton byl maličký, ale nesmírně rychlý světelný paprsek. Cestoval vesmírem jako zlatá jiskřička, přeskakoval z jedné galaxie do druhé a hrál si na honičku s vesmírným prachem. Jeho nejoblíbenější hra byla „kdo první dohlédne na planetu s prstenci“. Vždycky vyhrál, protože nic nebylo rychlejší než on.
Jednoho dne se Foton ocitl v neznámém koutě vesmíru. Všude kolem se třpytily hvězdy jako rozsypané bonbóny, ale v dálce spatřil něco zvláštního. Bylo to místo, kde nebylo vůbec nic. Žádné hvězdy, žádné světlo, jen dokonalá, sametová tma. Vypadalo to jako díra v černém závěsu noci.
„Co je to za tajemné místo?“ zašeptal si zvědavě Foton. „Proč tam nic nesvítí?“
Ačkoli mu tichý hlásek uvnitř říkal, aby se držel dál, jeho zvědavost byla silnější. Jako malý průzkumník se pomaličku přibližoval k tmavé skvrně. Čím byl blíž, tím víc si všímal, že se hvězdy na okraji té tmy chovají divně. Tančily, točily se a potom, jedna po druhé, jako by uklouzly a zmizely v temnotě.
„Vypadá to jako vesmírný vodopád!“ pomyslel si Foton nadšeně. „Určitě se tam děje něco úžasného.“
A tak přidal na rychlosti a namířil si to přímo k okraji. Najednou ucítil jemné, ale vytrvalé tahání. Nejdřív si toho nevšímal, vždyť byl nejrychlejší ze všech. Jenže tahání sílilo. Jako by ho neviditelná ruka chytila za ocásek a jemně ho lákala k sobě.
„Zvláštní,“ zamračil se Foton a zkusil se otočit. Chtěl letět pryč, ale nešlo to. S námahou se pohnul jen o kousek a hned ho to vtáhlo zpátky. Panika ho ještě nepochytila, byl přece odvážný paprsek. Zkusil to znovu. Zapojil všechny své síly, zazářil nejjasněji, jak uměl, a pokusil se vyrazit přímo pryč od té tmy.
Bylo to marné. Cítil, jak ho neviditelná síla pomalu, ale jistě, vtahuje dovnitř. Začínal být zmatený a trochu i znepokojený. Co když se z toho místa už nikdy nedostane?
Právě tehdy, když už ztrácel naději, se vedle něj objevilo něco nádherného. Byla to obrovská kometa s dlouhým ledovým ocasem, který se třpytil jako závoj z milionů diamantů. Pohybovala se elegantně a klidně, jako by ji to zvláštní tahání vůbec neovlivňovalo.
„Zdravím tě, malý paprsku,“ ozval se její hluboký a laskavý hlas. „Vidím, že ses zatoulal příliš blízko k tichému hltounovi.“
„K tichému hltounovi?“ zeptal se Foton a snažil se udržet na místě. „Já jsem si myslel, že je to vodopád! Ale on mě nechce pustit!“
Kometa se moudře usmála. „Dobře jsi to přirovnal. Představ si to jako vesmírnou řeku, která se vlévá do obrovského vodopádu. Ta síla se jmenuje gravitace. A tady je tak nesmírně silná, že vtahuje všechno, dokonce i světlo, jako jsi ty. Pokud projdeš přes jeho okraj, už se nevrátíš.“
Fotonovi proběhl po těle studený záblesk. „Ale já se chci vrátit! Chci si ještě hrát a cestovat! Co mám dělat?“
„Neboj se, pomůžu ti,“ řekla kometa. „Ale musíš mě pozorně poslouchat. To, co jsi dělal doteď, bylo špatně. Snažil ses letět přímo pryč, viď?“
Foton přikývl.
„To je jako snažit se vyběhnout nahoru po velmi strmém a kluzkém kopci. Jen se unavíš a sklouzneš zpátky dolů,“ vysvětlovala kometa trpělivě. „Musíme použít rozum a sílu toho místa proti němu samému.“
„Jak?“ nechápal Foton.
„Nepoletíš pryč od něj, ale chvíli poletíš s ním. Ale ne přímo dovnitř! Poletíš šikmo, po jeho okraji. Představ si, že obíháš kolem obrovské, neviditelné koule. Ta koule tě bude přitahovat, ale tvoje rychlost ti nedovolí spadnout. Až nabereš dostatečnou rychlost, tahle dráha tě nakonec vystřelí pryč jako kamínek z praku.“
Foton se zamyslel. Znělo to zvláštně, ale kometa vypadala velmi moudře a její ledový ocas za sebou kreslil přesně takovou elegantní křivku, o jaké mluvila.
„Dobře,“ řekl odhodlaně. „Zkusím to. Co mám udělat jako první?“
„Následuj mě,“ řekla kometa. „Ale drž se kousek za mnou. Já jsem těžká a letím pomaleji, ty jsi lehký a rychlý. Natoč se trochu do strany, směrem k temnotě, a přidej na rychlosti. Neboj se, že tě to vtáhne. Jen se drž okraje.“
Foton se zhluboka nadechl, i když paprsky vlastně nedýchají, a poslechl. Místo útěku se mírně stočil a zrychlil podél neviditelné hranice. Srdíčko mu bušilo vzrušením, ne strachem. Cítil, jak ho ta síla táhne ještě mocněji, ale zároveň ho jeho vlastní rychlost držela na bezpečné dráze.
„Výborně!“ povzbudila ho kometa. „Teď se točíš kolem něj! Cítíš, jak nabíráš rychlost?“
Foton to cítil. Vesmír kolem něj se měnil na barevné šmouhy. Letěl rychleji než kdykoli předtím. Byla to ta nejdivočejší a nejúžasnější jízda v jeho životě.
„Teď se připrav!“ zvolala kometa po chvíli. „Až ti řeknu, nasměruj všechnu svou sílu ven z téhle křivky. Tvoje rychlost tě vynese pryč!“
Foton čekal. Obíhal kolem temnoty jako malý zlatý satelit.
„TEĎ!“ vykřikla kometa.
Foton bez zaváhání nasměroval svůj let ven z oblouku. V tu chvíli se stalo něco úžasného. Síla, která ho dosud držela v zajetí, ho teď vymrštila do vesmíru jako z obrovského praku. Letěl pryč, dál a dál od nebezpečného místa, dokud se tichý hltoun opět nezměnil jen na malou černou tečku v dálce.
Zastavil se až u moudré komety a celý zářil vděčností.
„Děkuji ti! Zachránila jsi mě! Už chápu. Někdy není nejlepší bojovat proti síle přímo, ale použít rozum a využít ji ve svůj prospěch.“
Kometa se usmála. „Přesně tak, malý Fotone. Vesmír je plný úžasných záhad a mocných sil. Nejdůležitější je jim rozumět, ne se jich bát. A teď pokračuj ve své cestě. Světlo jako ty patří celému vesmíru.“
Foton se rozloučil a s novou moudrostí se vydal na další dobrodružství. Už se nebál neznámých míst, protože věděl, že každý problém má řešení, jen je ho třeba najít.
A co vy, děti? Všimli jste si někdy, jak se míč vždycky vrátí na zem, ať ho hodíte jakkoli vysoko? To je taky gravitace, jen o mnoho, o mnoho slabší než ta u vesmírného vodopádu. Zkuste si toho při nejbližší hře venku všimnout.