Filip, malý zvědavý veverčák, seděl na barevném koberci ve svém pokojíčku a mračil se. Před ním stálo jeho nové, nablýskané červené autíčko. Mělo stříbrná kola a na střeše maličký spoiler. Včera jezdilo po pokoji jako opravdový závodník, ale dnes... dnes se ani nehnulo.
„No tak, pohni se!“ zašeptal Filip a postrčil ho prstem. Autíčko se líně posunulo o kousek a zastavilo. Bylo ticho. Žádné veselé bzučení motorku, žádná svítící světýlka.
Právě tehdy se do pokoje dokutálel jeho nejlepší kamarád, ježek Jožka. Měl bodliny jemné jako štětinky na kartáčku a vždycky přemýšlel, než něco řekl. „Co se děje, Filipe? Vypadáš, jako by ti ulétly všechny oříšky,“ zeptal se a zvědavě si prohlížel autíčko.
„Nejede to!“ postěžoval si Filip. „Včera jezdilo a dnes je ticho. Asi mu došla... síla.“
Filipovi najednou zasvítila očka. Ukázal na zeď, kde byly v bílé krabičce dvě dírky. „Vím! Tam je síly spousta! Moje máma tam zapojuje vysavač a ten hučí jako medvěd. Dáme mu napít síly odtamtud!“
Chytil do tlapky tužku, která ležela na stole, a chystal se ji strčit do jedné z dírek ve zdi.
„STŮJ!“ vykřikl Jožka tak překvapeně, až se mu naježily bodliny. „To nikdy nedělej! To je moc nebezpečné!“
Filip odskočil, překvapený a trochu uražený. „Proč? Vždyť je tam elektrická energie. Učili jsme se o ní. Pomáhá nám.“
„Ano, ale elektřina je jako oheň,“ vysvětloval klidně Jožka. „Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Pomáhá, jen když víme, jak na ni.“
V tu chvíli se za nimi ozval jemný, kovový hlas: „Slyším, že tu máme technickou záhadu a jednu velmi důležitou otázku o bezpečnosti.“
Ve dveřích stál jejich kamarád Voltik, malý domácí robot. Celý se leskl a místo očí měl dvě modrá světýlka, která přátelsky blikala. Voltik věděl všechno o vědě a vynálezech.
„Voltik!“ zvolali oba naráz.
„Filipe, tvůj nápad byl sice vynalézavý, ale Jožka má pravdu. Zásuvka není hračka,“ řekl Voltik a přisedl si k nim. „Představte si elektrickou energii jako velkou, divokou řeku. Říkáme jí elektrický proud. Je velmi silná a teče ukrytá v drátech ve zdech.“
Filip s Jožkou poslouchali s otevřenými ústy.
„A zásuvka,“ pokračoval Voltik, „je jako místo, kde se tahle divoká řeka dostává na povrch. Kdybys do ní strčil tužku, bylo by to, jako bys skočil přímo do té nejsilnější části proudu. A to by moc, moc bolelo a bylo nebezpečné. Naše těla na takovou sílu nejsou stavěná.“
„Aha,“ zašeptal Filip a podíval se na své tlapky. „Tak proč tam máma zapojuje vysavač?“
„Výborná otázka!“ pochválil ho Voltik. „Protože vysavač má speciální most! Ten most se jmenuje zástrčka a kabel. Jsou vyrobené tak, aby bezpečně odebraly z řeky jen tolik vody, kolik vysavač potřebuje. A ten kabel má na sobě takový gumový kabátek, který se jmenuje izolace. Ta nás chrání, aby se nás proud nedotkl. Proto se nikdy nesmíme dotýkat poškozených kabelů.“
Voltik se podíval na tiché autíčko. „Ale tvoje autíčko nepije vodu z velké divoké řeky. Ono má svůj vlastní malý bazének.“
Robot jemně otočil autíčko koly vzhůru. Na spodní straně byl malý kryt. Voltik ho opatrně otevřel. Uvnitř byly dvě malé, válcovité věcičky.
„Tohle jsou baterie,“ vysvětlil. „Jsou jako malá, bezpečná jezírka plná energie. Mají v sobě přesně tolik síly, kolik autíčko potřebuje. Když energie dojde, jezírko je prázdné a musíme ho vyměnit za nové, plné.“
„Takže autíčko není rozbité, jenom je... žíznivé?“ zeptal se Jožka.
„Přesně tak! A teď si něco vyzkoušíme,“ navrhl Voltik a z přihrádky na svém břiše vytáhl jednu novou baterii, dva krátké drátky s malými krokodýlky na koncích a jednu maličkou žárovku. „Postavíme si vlastní elektrický obvod. Ukážu vám, jak proud cestuje.“
Položil všechno na koberec. „Tohle je bezpečné, protože baterie je jako malá, klidná kaluž. Nejdřív připneme jeden konec drátku na jeden konec baterie.“ Cvakl krokodýlkem. „Potom druhý konec drátku připneme na žárovku.“ Cvak. „A teď, co myslíte, děti, co se stane, když druhým drátkem spojíme žárovku s druhým koncem baterie?“
Filip a Jožka se na sebe podívali. „Rozsvítí se?“ hádal Filip.
„Vyzkoušejme to!“ řekl Voltik. Jožka opatrně připnul druhý drátek.
A vtom... BINK!
Maličká žárovka se rozsvítila jasným, teplým světlem jako malá hvězdička.
„Jé!“ vyhrkli kamarádi.
„Vidíte? Proud vyrazil z jednoho konce baterie, prošel drátkem, rozsvítil žárovku a druhým drátkem se vrátil zpátky. Vytvořili jsme uzavřenou cestu. To je elektrický obvod,“ vysvětlil Voltik spokojeně. „A přesně takhle to funguje i v tvém autíčku.“
Filip se zamyslel. „Takže my jsme teď vlastně zjistili, jak to funguje. První pokus s tužkou byl špatný, protože jsme nevěděli, jak na to. Ale teď už víme!“
„Přesně tak! Neúspěch je jen krok k objevu,“ usmál se Voltik.
Potom šli spolu za Filipovou mámou veverkou. Všechno jí hezky vysvětlili. Máma je pochválila, jací jsou opatrní a rozumní. Našla v šuplíku nové baterie a pomohla jim je v autíčku vyměnit.
Filip položil autíčko zpátky na koberec a stiskl knoflík.
BZZZZZZZ! Světla zablikala a červený závodník vyrazil vpřed! Filip a Jožka se smáli a honili ho po celém pokoji.
Večer, když už leželi ve svých postýlkách, Jožka zašeptal: „Dnes jsme se naučili něco moc důležitého.“
„Ano,“ přikývl Filip. „Že elektřina v zásuvce je jen pro dospělé a pro speciální mosty. A že nejlepší nápady jsou ty bezpečné.“
A maličký robot Voltik, který je potichu hlídal, spokojeně zablikal svými modrými světýlky. Věděl, že jeho kamarádi jsou nejen zvědaví, ale i rozumní. A to je ta nejlepší kombinace pro každého malého objevitele.
Co myslíte, děti? Zkuste se s rodiči podívat, které vaše hračky fungují na baterie. Možná objevíte ještě víc malých, bezpečných jezírek plných energie.