Hluboko v teplé tmavé zemi se probudilo malé semínko. Byla to fazolka a dala si jméno Fazolinka. Protáhla se, zívla si a vystrčila ze sebe malý kořínek, aby se napila vody. Potom vyslala vzhůru první zelený výhonek, který prorazil hlínu a zvědavě se podíval na svět. „Jé, to je krása!“ zašeptala si Fazolinka, když ji pohladil první sluneční paprsek. Všude kolem byla zelená tráva, bzučely včelky a po nebi pluly bílé obláčky jako chomáčky vaty. Cítila se silná a plná radosti. Každý den trošku povyrostla a její stonek byl stále delší a delší.
Jednoho dne však zafoukal silnější vítr. Fazolinka se zakolísala a skoro se dotkla země. „Hopla!“ lekla se. „Jsem jako takový tenký provázek. Co když mě vítr zlomí?“
Právě kolem lezla stará moudrá žížala Dešťovka. Vystrčila hlavu ze země a s úsměvem promluvila: „Neboj se, maličká. Ty nejsi jako tráva, která se jen tak ohýbá. Ty jsi popínavá rostlina. Potřebuješ se něčeho chytit.“ „Chytit? Ale jak?“ zeptala se zmateně Fazolinka. „Vždyť nemám ruce.“ „Ale máš,“ zasmála se Dešťovka. „Jen se pořádně podívej. Brzy ti narostou speciální hledací prstíky. Jmenují se úponky.“ S těmito slovy zalezla zpátky do svého podzemního domečku.
Fazolinka byla zvědavá. Celý den čekala a opravdu! Z jejího stonku začaly vyrůstat tenoučké zelené nitky. Byly jako malé zvědavé ručičky, které se natáhly do prostoru a začaly se kroutit a ohmatávat všechno kolem. První nazvala Pátrač. „Tak, Pátrači, do toho! Najdi mi něco pevného,“ povzbuzovala ho Fazolinka.
Pátrač se natáhl a dotkl se hroudky hlíny. Začal se kolem ní pomaličku ovíjet. Už už se zdálo, že se to podaří, ale hroudka byla suchá a drolivá. Rozpadla se na prach a Pátrač se bezmocně zakýval ve vzduchu. „Nevadí! To byl jen první pokus,“ řekla si Fazolinka odvážně. „Teď víme, že hlína není dobrá opora. Zkusíme něco jiného.“
Druhý úponek, kterému dala jméno Chmatka, narostl o kousek výš. Chmatka se rozhlédla a spatřila nedaleko ležet suchý list. Byl velký a vypadal pevně. „Zkus ten list, Chmatko!“ nasměrovala ji Fazolinka. Chmatka se šikovně natáhla a ovinula se kolem stonku listu. „Mám to!“ zajásala by, kdyby uměla mluvit. Fazolinka se zaradovala a zkusila se o list opřít. Ale vtom zafoukal vítr, zvedl lehoučký list do vzduchu a Chmatka se vezla s ním jako na kolotoči. Naštěstí vítr po chvíli ustal a list klesl zpátky na zem. „Uf, to bylo těsné,“ vydechla si Fazolinka. „Takže už víme dvě věci. Opora nesmí být drolivá a nesmí být ani příliš lehká. Musí být pevně v zemi.“
Fazolinka se cítila trochu smutná. Byla už dost dlouhá a unavená z toho, jak se válela po zemi. Její lístky se dotýkaly vlhké hlíny a nechytaly tolik slunce, kolik potřebovaly. „Co když nikdy nic nenajdu?“ zašeptala a její tenké úponky bezradně pátraly ve vzduchu.
Vtom se otevřely dveře na domě a na zahradu vyběhly děti, sourozenci Mia a Alex. „Podívej, Alexi, ta naše fazolka jak pěkně roste!“ ukázala Mia na Fazolinku. Alex si klekl a pozorně se na ni zadíval. „Ano, ale leží na zemi. Víš, co říkal dědeček? Že popínavé rostliny potřebují oporu, aby mohly růst směrem ke sluníčku.“ Alex se rozhlédl po zahradě, potom vběhl do kůlny a vrátil se s tenkou dřevěnou tyčkou. Opatrně, aby nepoškodil kořínky, ji zapíchl do země hned vedle Fazolinky. „Tak, maličká. Teď se můžeš chytit,“ pohladil ji jemně po lístku.
Fazolinka ani nedýchala. Najednou její úponky Pátrač a Chmatka ucítily něco nového. Něco vysokého, pevného a drsného. Bylo to dokonalé! Pátrač se jako první dotkl tyčky. Chvíli ji ohmatával, jako by zjišťoval, jestli je dost silná. Potom se bez váhání začal kolem ní ovíjet. Jednou, dvakrát, třikrát! Vytvořil pevnou zelenou spirálu. Hned za ním se přidala i Chmatka. Společně objaly tyčku tak pevně, jako by ji už nikdy nechtěly pustit.
Jaké to bylo úžasné! Fazolinka se najednou cítila stabilní a bezpečná. S novou sílou se napřímila a začala se táhnout po tyčce vzhůru, stále výš a výš, přímo za sluncem. Každý nový úponek, který jí narostl, si hned našel své místo na tyčce a pevně se jí chytil. Už se neválela po zemi. Rostla pyšně a vzpřímeně. Její listy se koupaly ve slunečních paprscích a brzy na ní vykvetly i krásné bílé kvítky, z nichž později narostly dlouhé zelené lusky plné nových fazolek.
Občas, když zafoukal vítr, se Fazolinka jen jemně zakývala, pevně přichycená o svou dřevěnou kamarádku. Vzpomněla si na své první neúspěšné pokusy a usmála se. Každý pokus ji něco naučil. A díky nim věděla, jak důležité je nevzdat se a hledat tu správnou cestu vzhůru.
Co myslíte, děti, najdete při příští procházce na zahradě nějaké další rostlinky, které mají takové šikovné ručičky jako Fazolinka? Zkuste si s pomocí rodičů zasadit do květináče hrášek nebo fazolku a dejte k nim tyčku. Uvidíte, jak se po ní začnou šplhat až k obloze.