V zahradě za domem, kde voněly růže a bzučely pilné včelky, seděla na trávě malá Eliška. V ruce držela malý kroužek s ručkou, který namáčela do misky s mýdlovou vodou. Zhluboka se nadechla a jemně foukla.
Fúúúk!
Z kroužku se vymanila průzračná koule, která se zaleskla na slunci a začala se vznášet k nebi. Byla to Bublinka, úplně nová mýdlová bublina. Jen co se narodila, pocítila, jak je lehká a jak ji vánek něžně kolébá. Ale potom si všimla něčeho zvláštního. Když se pootočila, celý její povrch se rozzářil barvami. Chvíli byla nazelenalá jako mladé lístky, potom se na ní objevily fialové a modré víry, které se prolínaly se žlutými a růžovými proužky.
„Jé!“ vydechla potichu. „Já jsem barevná! Ale... proč?“
Plula pomalu výš, nad červené muškáty v květináči. Podívala se na ně. Byly celé červené. Podívala se na trávu. Byla celá zelená. Jenom ona byla jako duha, která se neustále měnila.
„Možná jsem nemocná,“ pomyslela si a trochu zesmutněla. „Možná bych měla být jen průhledná, jako sklo v okně.“
Jak tak přemýšlela, najednou pocítila na své tenké stěně příjemné teplo. Byl to sluneční paprsek, který se k ní sklonil z oblohy. Byl jasný, zlatavý a vypadal velmi moudře.
„Dobrý den, maličká Bublinko,“ pozdravil ji hřejivým hlasem. „Proč jsi tak zamyšlená? Vždyť jsi nádherná.“
„Nádherná?“ podivila se Bublinka. „Já si připadám zvláštní. Všechno kolem má jednu barvu, jen já jich mám všechny. Podívej, teď jsem modrá a už i fialová! Proč se pořád měním?“
Sluneční paprsek se usmál. „To není nemoc, ani kouzlo. To je jedno z nejkrásnějších tajemství světla. A já jsem světlo.“
„Ty jsi světlo?“ zeptala se Bublinka a zvědavě se na něj zahleděla. „Ale vždyť vypadáš jen tak žluto-bíle.“
„To se jen zdá,“ vysvětlil Paprsek trpělivě. „Ve skutečnosti jsem složený ze všech barev duhy. Jsou ve mně hezky spolu, a proto vypadám bílý. Jako když smícháš všechny barvy vodových barviček dohromady, také ti vznikne něco tmavého a nevýrazného. Se světlem je to podobné, jen výsledek je jasný a bílý.“
Bublinka napjatě poslouchala. Tohle bylo zajímavější, než si myslela.
„A co to má společného se mnou?“ zeptala se.
„Velmi mnoho,“ pokračoval Paprsek. „Tvůj plášť, ta mýdlová stěna, je velmi, velmi tenký. Tak tenký, že si to ani neumíme představit. Když já, sluneční paprsek, přicestuji k tobě, část mého světla se odrazí hned od tvého vnějšího povrchu, jako míček od stěny.“
Bublinka se zachvěla. Cítila, jak se na ní Paprsek jemně odráží.
„Ale druhá část mého světla,“ pokračoval, „projde skrz tvou tenkou stěnu dovnitř a odrazí se až od té vnitřní strany. A potom putuje ven za tou první částí.“
„Takže se tvoje světlo rozdělí na dvě části?“ hádala Bublinka.
„Přesně tak! A teď si představ dvě vlnky na vodě v jezírku. Když se setkají, mohou se spojit a vytvořit jednu větší vlnu. Nebo se mohou navzájem vyrušit a hladina se na chvilku uklidní. Pamatuješ?“
Bublinka přikývla. Viděla to, když Eliška házela kamínky do malé konve s vodou.
„Moje barevné vlnky světla dělají totéž, když se odrazí od tvých dvou stěn, vnější a vnitřní,“ vysvětloval Paprsek nadšeně. „Některé barvy se setkají tak, že se posílí a zazáří. Jiné se, naopak, navzájem úplně vyruší a zmizí. A protože tvá stěna není všude stejně tlustá – tady je o vlásek tenčí, tam zase o chloupek tlustší – na každém místě se posílí jiná barva.“
Bublinka se zatočila. A opravdu! Tam, kde byl její povrch asi nejtenčí, barvy se ztrácely. A tam, kde se mýdlová voda trochu shrnula, zářila sytými, duhovými barvami.
„Aha! Takže tam, kde vidím zelenou, se zelená barva z tvého paprsku posílila a ostatní možná zeslábly?“ ptala se.
„Jsi velmi bystrá, Bublinko! Přesně tak!“ pochválil ji Paprsek. „A jelikož se vánkem stále hýbeš a tvá stěna se jemně natahuje a mění, mění se i místa, kde barvy zazáří. Proto se ti ty duhové skvrny tak krásně přelévají a tančí. Tomuto jevu říkáme interference světla. Je to takový malý barevný tanec.“
Bublinka se radostí zatočila ještě jednou. Už nebyla smutná. Právě naopak! Cítila se výjimečná. Nebyla nemocná, byla jevištěm pro nádherné představení světla.
„Děkuji ti, moudrý Paprsku!“ zavolala vesele. „Teď už vím, proč jsem tak krásná! Nejsem jen obyčejná bublina, jsem duhová tanečnice!“
Paprsek se na ni usmál a pohladil ji svým teplem. „Rád jsem ti to vysvětlil. Teď leť a ukaž světu ten krásný tanec barev.“
Bublinka vesele plula zahradou. Už se nedivila svým barvám, ale hrdě je ukazovala. Zatočila se před včelkou, která překvapením na chvíli přestala bzučet. Ukázala své růžové a žluté víry motýlovi, který zamával křídly, jako by jí tleskal.
Nakonec doletěla zpátky k Elišce, která zvedla hlavu a s úžasem sledovala její barevnou krásu. „Jé, ta je ale nádherná!“ zašeptala.
Bublinka se potichu usmála. Věděla, že její krása není náhoda, ale výsledek úžasné spolupráce mezi ní a slunečním světlem. A s tímto sladkým tajemstvím se nechala unášet větrem, až dokud se jemně nedotkla stébla trávy a s tichým „puk“ nezmizela. Zanechala po sobě jen drobnou kapku vody a vzpomínku na tanec barev.
Co myslíte, děti? Až příště budete s rodiči pouštět bubliny, všimnete si, jak se jim barvy mění, když se otáčejí? Zkuste se pozorně podívat a možná i vy uvidíte ten úžasný tanec světla.