Včelka Zuzka poletovala z květu na květ, ale její košíček na pyl byl stále téměř prázdný. Slunce hřálo a louka voněla, ale ty nejlepší květy už byly navštívené. „Ach jo,“ povzdechla si a sedla si na list pampelišky. „Všechen sladký nektar už asi vypily moje kamarádky.“
Byla to malá, zvědavá včelka s velkýma očima, které si všímaly každého detailu. Viděla mravence, jak nese stéblo trávy, a berušku, která se opalovala na kameni. Zuzka si však nemohla hrát. Musela najít jídlo pro celý úl.
„Co když poletím trochu dál, než nám dovolila královna?“ zamyslela se nahlas. „Jen kousek za ten velký dub. Možná tam bude něco nového.“ Byl to odvážný nápad. Včelky se měly držet blízko domova. Ale Zuzčina zvědavost byla silnější než strach.
Zatřepala křidélky a vzlétla vysoko, výš, až její domácí úl nevypadal jako malá tečka. Přeletěla přes potok, který se leskl jako stříbrná stužka, a zamířila ke starému dubu. A tehdy to ucítila. Byla to sladká, omamná vůně, jakou ještě nikdy necítila. Byla tak silná, že ji lechtala в nose.
„Co to je?“ zašeptala a následovala vůni jako po neviditelné cestičce.
Za dubem se před ní otevřel neuvěřitelný pohled. Louka plná květů, které ani neznala! Byly tam fialové zvonky, žluté slunečnice a růžové kvítky, které voněly jako med a maliny dohromady. Vzduch bzučel životem, ale nebyla tam ani jediná jiná včela z jejího úlu. Tohle bylo její tajné místo!
Zuzka přistála na největším květu a ponořila svůj sosáček do jeho středu. „Mňam! To je ten nejlepší nektar na světě!“ radovala se. Rychle si naplnila bříško a do nožiček nabrala žluťoučký pyl. Věděla, že se musí okamžitě vrátit a říct to ostatním. Tenhle poklad vystačí pro všechny na celé týdny!
Letěla zpět nejrychleji, jak uměla. Srdíčko jí bušilo vzrušením. Když doletěla k úlu, chtěla všechno hned vykřičet. „Našla jsem louku! Plnou květů! Je za velkým dubem!“
Ale v úlu byl takový ruch a bzukot, že ji nikdo neslyšel. Všechny včely dělnice usilovně pracovaly, čistily komůrky, krmily larvy a ukládaly med do pláství. Její tenký hlásek se v tom bzučení úplně ztratil.
„Haló! Poslouchejte mě!“ zkusila to znovu, ale bez úspěchu. Smutně si sedla na okraj jedné plástve. Jak jim to jen řekne? Co když se pokusí každou jednu včelku potáhnout za tykadlo? Ne, to by trvalo věčnost a než by to všem vysvětlila, slunce by zapadlo.
Vtom si všimla starší včelu Agátu. Agáta byla moudrá a znala mnohá tajemství úlu. Právě pozorovala jednu ze včelek, která se vrátila z průzkumu a na malém volném místě na plástvi předváděla zvláštní pohyb. Kroutila se do kruhu.
„Co to dělá?“ zeptala se Zuzka zvědavě.
Agáta se na ni usmála. „Dává ostatním zprávu. Když včelka najde jídlo velmi blízko úlu, tančí do kruhu. Tím říká: ‚Jídlo je hned za rohem!‘“
Zuzce se rozzářily očička. „Tancem? Takže nemusíme křičet?“
„Přesně tak,“ přikývla Agáta. „Ale tvoje louka je daleko, viď? Za dubem.“
„Ano, je to dlouhá cesta,“ přiznala Zuzka. „Kruhový tanec mi nepomůže.“
„Na to máme jiný, mnohem zajímavější tanec,“ tajemně řekla Agáta. „Představ si, že plástev je mapa a slunce je tvůj ukazatel směru. Když tančíš přímo nahoru, znamená to ‚leťte směrem ke slunci‘. Když tančíš trochu doprava, znamená to ‚leťte trochu napravo od slunce‘. Rozumíš?“
Zuzka přemýšlela. Když letěla k louce, slunce jí svítilo mírně zprava. „Asi ano. Takže bych měla tančit trochu doprava?“
„Správně! A teď to nejdůležitější. Musíš jim říct, jak daleko to je. Uděláš to tak, že budeš vrtět zadečkem v rovné linii. Čím déle a pomaleji budeš vrtět, tím dál je louka. Je to jako říkat tancem: ‚Leťte tímhle směrem a leťte dlouho, dlouho, dlouho!‘“
Zuzka byla ohromená. Tohle bylo mnohem lepší než křičení! Byl to tajný jazyk včel. „Děkuji, Agáto! Hned to vyzkouším!“
Našla si kousek volného místa na plástvi, která sloužila jako taneční parket. Zhluboka se nadechla a vzpomněla si na svou cestu. Slunce bylo napravo... louka byla daleko...
A pak začala tančit. Nejdřív udělala půlkruh, potom se rozběhla v přímé linii a přitom energicky vrtěla zadečkem. Bzz, bzz, bzz! Vrtěla dlouho, aby ukázala velkou vzdálenost. Potom udělala druhý půlkruh na opačnou stranu a celý tanec zopakovala. Znovu a znovu.
Ostatní včely si jí všimly. Přestaly pracovat a shromáždily se kolem ní. Zvědavě ji sledovaly. Cítily vůni úžasného nektaru, kterou měla Zuzka na sobě, a pozorně vnímaly každý její pohyb. Dotýkaly se jí tykadly, aby lépe pochopily zprávu.
Jedna včela, potom druhá a třetí pochopily. „Aha! Směrem doprava od slunce! A daleko!“ bzučely si navzájem.
Po chvíli se celá letka včel zvedla a s hlasitým bzukotem vyrazila z úlu. Zuzka letěla s nimi, aby se ujistila, že její tanec pochopily správně. A opravdu! Celý roj letěl přesně ke starému dubu.
Když dorazily na místo, ostatní včely nevěřily vlastním očím. Moře květů se před nimi houpalo ve vánku. „Hurá!“ křičely jedna přes druhou a okamžitě se pustily do práce.
Večer se vrátily do úlu s plnými košíčky a bříšky. Všichni oslavovali Zuzku, ne proto, že našla poklad, ale proto, že se ho naučila sdílet tím nejlepším včelím způsobem.
Od toho dne se Zuzka stala nejlepší tanečnicí v úle. Vždy, když objevila nějaké nové, úžasné místo, netrápila se s křikem. Místo toho předvedla svůj tanec a všechny včely přesně věděly, kam mají letět. Zjistila, že někdy ten nejlepší vzkaz není ten nejhlasitější, ale ten nejpromyšlenější.
A co vy, děti? Všimli jste si někdy, jak zvířátka komunikují beze slov? Zkuste při nejbližší procházce potichu sledovat mravence nebo ptáky. Možná objevíte jejich tajný jazyk i vy.