V teplém a útulném světě, který se jmenoval Tomášovo oko, žila malá, veselá slzička jménem Slaněnka. Nebyla sama. Bydlela v třpytivém Slzném jezírku spolu se stovkami dalších slziček a jejich úkolem bylo udržovat celý tento malý svět čistý a příjemně vlhký. Nad nimi se klenula průzračná kupole, přes kterou Tomáš viděl svět.
Nejdůležitější událostí dne bylo vždy mrknutí. Tehdy se shora spustil moudrý a laskavý pan Víčko, jemně setřel celý povrch a roznesl svěží vláhu z jezírka do každého koutku. Energické slečny Řasy, které hlídaly okraj světa, se při tom vždy vesele zatřepetaly. Pro Slaněnku a její kamarádky to byla ta nejlepší zábava, jako když si děti hrají pod zahradním postřikovačem.
Jednoho večera se však stalo něco neobvyklého. Tomáš dostal od babičky svoji první opravdovou knihu s obrázky vesmírných raket. Sedl si pod lampu, jejíž světlo zazářilo jako nové slunce, a začal číst. Stránky šustily a Tomáš byl tak pohlcen příběhem, že se jeho svět úplně zastavil.
A s ním se zastavilo i mrkání.
„Proč pan Víčko nechodí?“ zeptala se jedna slzička po chvíli, která se zdála jako věčnost. „Vzduch je jaksi suchý,“ přidala se druhá a nervózně se schoulila.
Slaněnka cítila, že se hladina jejich jezírka zmenšuje. Průzračná kupole nad nimi ztrácela svůj lesk a začínala být nepříjemná, jako by ji někdo posypal drobným prachem. Všechno bylo najednou ostřejší a méně pohodlné.
„Musíme něco udělat!“ zvolala odhodlaně Slaněnka. „Tohle není pro naše oko dobré. Jdu za panem Víčkem!“
Plán na záchranu
Slaněnka se s námahou vydala k hornímu okraji, kde odpočíval mocný pan Víčko. Když se k němu dostala, zdálo se jí, že je jaksi ztuhlý.
„Pane Víčko, proč nemrkáte?“ zeptala se uctivě. „Všechno tady vysychá! Potřebujeme vlhkost!“ Pan Víčko si zhluboka povzdechl. „Ach, milá Slaněnko, já bych velice rád. Ale nedostávám žádný signál. Jsem jako dveře, které někdo zapomněl zavřít. Čekám a čekám, ale příkaz nepřichází.“
Slaněnka se zamyslela. Co kdyby mu ten signál mohly dát ony? Vrátila se k ostatním a zvolala: „Mám nápad! Musíme Tomáše upozornit!“
A tak se začal první pokus o záchranu. Slaněnka poprosila o pomoc slečny Řasy. „Zkuste se zatřepetat tak silně, jak jen umíte! Možná si toho Tomáš všimne a zamrká.“ Slečny Řasy, vždy ochotné pomáhat, začaly tančit a třepetat se, co jim síly stačily. Šimraly okraj víčka a snažily se upoutat pozornost. Ale nic se nestalo. Tomáš byl příliš daleko, na planetě plné kosmonautů a hvězd. Jen si podvědomě přejel rukou po oku a četl dál.
„Nepovedlo se to,“ řekla smutně jedna z Řas. „Skvělé!“ odvětila Slaněnka s novým odhodláním. „Teď víme, že jemné šimrání nestačí. Musíme být důraznější!“
Přišel na řadu druhý pokus. Slaněnka a několik nejodvážnějších slziček se spojily a vytvořily malou vlnku. Jejich cílem bylo vyvolat pocit jemného štípání. Doufaly, že nepříjemný pocit donutí Tomáše, aby si dal odpočinek. Vlnka se přehnala po vysychajícím povrchu.
Tomáš na chvíli zvedl hlavu. „Hmm, nějak mě svrbí oko,“ zamumlal, párkrát si ho promnul a... vrátil se ke knize. Mrknutí opět nepřišlo.
V malém očním světě zavládl smutek. Jezírko bylo téměř poloviční a průzračná kupole byla matná a bolavá. Slaněnka si sedla na okraj a dívala se na svůj zmenšující se domov. Pochopila, že malé signály zevnitř nestačí. Musí udělat něco, čeho si Tomáš opravdu všimne. Něco velkého.
„Co když...“ zašeptala sama pro sebe. „Co když mu pošlu zprávu ven?“ Byl to odvážný, přímo bláznivý nápad. Odloučit se od jezírka a opustit bezpečný svět oka bylo to nejriskantnější, co mohla slza udělat. Ale Slaněnka věděla, že nemá na výběr.
Velký skok pro malé oko
„Musím se dostat ven,“ oznámila svým přítelkyním. „Musím se skutálet po Tomášově tváři. Toho si přece musí všimnout!“ Slzičky na ni hleděly s otevřenými ústy. Byl to hrdinský čin! Všechny se shlukly kolem ní, aby jí dodaly odvahu.
„Pomůžeme ti!“ nabídly se slečny Řasy a vytvořily pro ni malý můstek až na samý okraj dolního víčka. Slaněnka se zhluboka nadechla. Podívala se naposledy na svůj domov a potom na neznámý svět venku. „Dělám to pro nás pro všechny!“ řekla odhodlaně a s malým „žbluňk“ se převalila přes okraj.
Cesta po Tomášově tváři byla úplně jiná než svět, který znala. Byla to dlouhá, pomalá skluzavka. Slaněnka cítila vánek a viděla obrovský svět Tomášova pokoje ze zcela nové perspektivy.
Tomáš najednou ucítil na tváři něco mokrého a lechtivého. Překvapeně se dotkl místa, kam doputovala Slaněnka. „Mami! Já pláču!“ zvolal zmateně. „Ale nejsem vůbec smutný.“
V tu chvíli, jak zvedl hlavu od knihy, stalo se to! Konečně! Pan Víčko se s obrovskou úlevou přehnal shora dolů. A potom znovu. A znovu. Každé jedno mrknutí bylo jako ten nejosvěživější déšť. Slzné jezírko se okamžitě začalo naplňovat a průzračná kupole se opět zaleskla jako křišťál. Celý malý svět si vydechl.
Do pokoje přišla maminka. Usmála se, když uviděla Tomáše s knihou v ruce. „Ale, Tomášku, ty jsi neplakal,“ řekla a pohladila ho po vlasech. „To ti jen tvá očka poslala zprávu. Když se na něco hodně soustředíš, například na tuhle krásnou knihu, někdy zapomeneš mrkat. Očka potom vyschnou a unaví se. Tato malá slzička je jejich hrdina. Řekla ti, že si potřebují odpočinout.“
Tomáš se podíval na svou knihu a potom ven z okna. Najednou si uvědomil, že se jeho oči cítí mnohem lépe. „Takže mrkání je pro oči jako pití pro mě, když mám žízeň?“ zeptal se. „Přesně tak,“ přikývla maminka. „Je to jejich způsob, jak se napít a očistit. Zkusíme si dát nové pravidlo? Po každé přečtené kapitole se podíváš ven z okna a desetkrát pořádně zamrkáš.“
Tomáš s radostí souhlasil. A Slaněnka? V Slzném jezírku se stala legendou. Všichni oslavovali její odvahu. Od toho dne věděli, že i ta nejmenší slzička může udělat velkou věc.
A co vy, děti? Všimli jste si někdy, jestli při hraní nebo čtení nezapomínáte mrkat? Zkuste si to teď s námi. Podívejte se na něco daleko a pomalu desetkrát zamrkejte. Cítíte, jak je to příjemné? Vaše očka vám určitě poděkují.