Na slunečné polici v kuchyni, hned vedle voňavé skořice a barevného koření, stály dvě porcelánové dózy. V jedné býval Cukr, v druhé Sůl. A v tomto světě jiskřivých krystalků žili dva nejlepší kamarádi. Zrnko cukru Sladká a zrnko soli Slaněk.
Sladká byla veselá a její tělíčko se na slunci lesklo jako malý drahokam. Vždy se smála a přesypávala se mezi ostatními zrnky s radostným šustotem. Slaněk byl zase rozvážný a jeho hrany byly přesné a rovné jako pravítko. Měl rád pořádek a ticho, ale když byl se Sladkou, i on se dokázal pořádně zbláznit.
„Podívej, Slaněk! Dnes jsme jako hory sněhu!" zvolala jednoho dne Sladká a skutálela se z vrchu cukrové hromady.
„Jen aby nepřišla lavina," zamumlal Slaněk, ale v jeho hlase bylo slyšet úsměv. Jejich život byl pokojný a sladký. Nebo slaný. Podle toho, v které dóze se právě nacházeli.
Vtom se však stalo něco neočekávaného. Do kuchyně vešla paní domácí, aby upekla koláč. Nabrala mouku, vajíčka a pak sáhla po cukru i soli. Když se však naklonila nad mísu, najednou ji polechtal v nose prach z mouky.
„Hap-čííí!" kýchla tak mocně, až se zatřásla celá polička.
Vánek z kýchnutí zdvihl Sladkou i Slaňka do vzduchu. Letěli jako dva malí kosmonauti v beztížném stavu. Chvíli se točili, smáli se, ale pak s jemným cinknutím přistáli.
Když se Slaněk vzpamatoval, zjistil, že leží uprostřed hromady bílých zrnek. Vypadali přesně jako jeho bratranci a sestřenice. „Sladká! Kde jsi?" zakřičel.
„Tady jsem!" ozvalo se z druhé dózy. I Sladká přistála mezi tisíci stejných zrnek. Chvíli se rozhlížela, ale pak strnula. Všechny krystalky kolem ní byly jakési příliš rovné, příliš dokonalé. A nešustily tak vesele.
„Slaněk, já jsem v tvé dóze!" vykřikla zoufale. „A já asi v tvé!" odpověděl jí Slaněk, který si všiml, že zrnka kolem něj se lesknou víc, než byl zvyklý.
Oba se ocitli v nepřátelském táboře. Byli ztraceni v moři krystalků, které vypadaly na první pohled naprosto stejně. Jak se teď najdou? Jak se dostanou domů?
Byli ztraceni. Posadili se, každý ve své cizí dóze, a skoro se rozplakali. Ale zrnka soli a cukru nemají slzy. Jen pomalu ztrácely svůj lesk.
Vtom se na okraji dózy se solí zalesklo něco nového. Byla to Kapka vody, která se tam usadila po umývání nádobí. Pozorovala to zoufalství a tichounce promluvila: „Proč jste tak smutní, malá zrnka?"
„Ztratili jsme se," šeptala Sladká. „Neumíme se vrátit domů, protože všichni vypadáme stejně."
Kapka se usmála. „Vzhled někdy klame. To, co je důležité, se skrývá uvnitř. Pravá podstata se ukáže, až když se lépe podíváte."
„Ale jak se máme podívat lépe?" zeptal se Slaněk.
„Ukážu vám," řekla Kapka a jemně se dotkla jednoho zrnka soli vedle Sladké. Krystalík se chvíli bránil, ale pak se jeho hrany začaly pomalu zakulacovat a mizet v Kapce. „Cítíte? Sůl se rozpouští pomaleji, jako by se jí nechtělo."
Pak se Kapka překutálela k dóze s cukrem, kde seděl Slaněk. Dotkla se jednoho zrnka cukru a to se téměř okamžitě ztratilo v jejím objetí. Zmizelo beze stopy. „A cukr? Ten skočí do vody s radostí. Je velmi rozpustný."
Slaněk a Sladká pozorně sledovali. Najednou pochopili první rozdíl. To, jak se chovají ve vodě, prozradí, kým skutečně jsou.
„To je skvělé!" potešil se Slaněk. „Ale co když se nechceme rozpustit? Chceme se najít celí."
„I na to existuje řešení," zašeptala Kapka. „Podívejte se na sebe zblízka. Opravdu zblízka." Ukázala na velkou lupu, kterou si paní domácí nechala na stole. „Počkejte, až se slunce opře do ní správným směrem."
Netrvalo dlouho a sluneční paprsek prošel sklem lupy a zvětšil vše pod sebou. Slaněk a Sladká se s pomocí ostatních zrnek dokouleli na okraj svých dóz, aby viděli do paprsku.
Slaněk se podíval na zrnka cukru kolem sebe. Pod lupou najednou nevypadala stejně. Byly to spíše nepravidelné hranoly, některé větší, jiné menší, všechny zářivé a průhledné.
Sladká se zase podívala na zrnka soli. A zůstala v němém úžasu. Každé jedno zrnko soli bylo dokonalou, maličkou kostkou. Se šesti stejnými stěnami a přesnými pravými úhly.
„Já jsem kostka!" vykřikl Slaněk radostně. „A já jsem hranolek!" zajásala Sladká.
Už věděli, kým jsou. Už se uměli rozlišit. Slaněk byl ten jediný kostkovitý krystalík v dóze s cukrem a Sladká byla jediná s nepravidelným tvarem v dóze se solí. S pomocí ostatních zrnek, která pochopila jejich trápení, se jim podařilo dostat se na okraj dóz. Opatrně se skutáleli na stůl a tam se konečně objali.
„Našli jsme se!" smáli se. „Nejsme stejní. Jen jsme to nevěděli."
Kapka vody se na ně usmívala. „Vidíte? Vaše pravá krása a jedinečnost není v tom, že jste bílí a jiskřiví, ale ve vašem tvaru a v tom, jak tancujete s vodou. To je vaše tajemství."
Slaněk a Sladká se vrátili do svých domovů. Od toho dne se už nikdy nebáli, že se ztratí. Věděli, že i když na pohled vypadají podobně jako ostatní, uvnitř jsou úplně jedineční.
A možná, až budete příště s rodiči v kuchyni, zkuste se i vy podívat lupou na zrnko soli a cukru. Uvidíte, jak jsou odlišná a krásná. Každé svým vlastním způsobem.