V jednom veselém koši na prádlo, který voněl jako louka na jaře, bydlely dvě nerozlučné sestřičky. Byly to ponožky. Jedna se jmenovala Proužka, protože měla na sobě hezké modro-bílé proužky. Druhá byla Puntíka a její modrý podklad zdobily veselé bílé puntíky. Byly jako dvojčata – vždycky spolu, jedna bez druhé ani na krok. Nebo spíš, ani na skok.
„Dneska je velký den praní!“ zapištěla Proužka a zavrtěla se v hromadě barevného oblečení.
„Jupí! Zase se povozíme na bubnovém kolotoči!“ těšila se Puntíka.
A opravdu. Za chvíli je velké měkké ruce jejich majitele, kluka jménem Jirka, zvedly a spolu s ostatními věcmi vložily do pračky. Začalo dobrodružství! Voda šplíchala, buben se točil a ony se smály a kutálely jako na nejlepším tobogánu na světě.
Když se kolotoč zastavil a dvířka se s cvaknutím otevřela, Proužka se protáhla. „To byla jízda! Puntíko, jsi v pořádku?“
Ticho.
Proužka se rozhlédla. Všude kolem ležela mokrá trička a kalhoty, ale její sestřička nikde. Podívala se pod červené tričko i za velký ručník. Nic. Jen prázdné místo. Srdíčko z bavlněné příze se jí sevřelo. „Puntíko?“ zašeptala smutně.
Zůstala sama. V obrovském, tichém koši plném čistého prádla. Slzička velká jako kapka rosy se jí skutálela po modrém proužku. Ale pak si vzpomněla, jak jsou spolu odvážné. Setřela si slzičku a zatnula pěstičku, kterou vlastně ani neměla. „Najdu tě, sestřičko! Slibuji!“
Dobrodružství začíná
Vylézt z koše na prádlo bylo jako zdolat vysokou horu. Proužka se zapřela svou pružnou patou, natáhla se jako guma a – hop! – s malým „žuch“ přistála na chladné podlaze koupelny. Páni! Svět z této výšky vypadal úplně jinak. Podlaha byla jako obrovské bílé kluziště a nábytek se tyčil do výšky jako mrakodrapy.
„Kudy teď?“ přemýšlela nahlas.
Všimla si něčeho zvláštního. Na zemi se vinul tenký chodníček z jemných šedých chloupků. Vypadalo to, jako by tudy někdo rozsypal prachové peří. „Možná je to stopa!“ pomyslela si a odvážně se po ní vydala. Cesta ji vedla kolem obrovského červeného autíčka, které tu Jirka zapomněl, a skrz les nohou od židle.
Chodníček z chloupků končil u velké bílé skříně, která potichu bzučela. Byla to sušička. A mezi sušičkou a zdí byla úzká, tmavá mezera. Proužka zaváhala. Bylo tam strašidelně. Ale pomyslela si na Puntíku a hned byla odvážnější. Zhluboka se nadechla vůně aviváže a opatrně se procpala dovnitř.
Za sušičkou byl úplně jiný svět. Tichý, prachový a… plný ponožek! Byly tu ponožky všech barev a vzorů. Jedna elegantní černá, jedna sportovní se třemi proužky, a dokonce i malá růžová s volánkem. Vytvořily si tu malé městečko z chomáčů prachu a ztracených knoflíků.
„Vítej ve Ztraceném světě ponožek,“ ozval se hluboký, měkký hlas.
Proužka se otočila. U ní stála stará, moudrá ponožka z hrubé vlny. „Já jsem pan Froté,“ představil se. „A ty jsi asi nová, viď?“
„Já… já hledám svou sestřičku Puntíku,“ pípala Proužka. „Ztratila se v pračce.“
Pan Froté chápavě přikývl. „Ach ano, to se stává. Víš, není to žádné kouzlo. Když se v sušičce všechno točí a je tam teplo, vznikne taková neviditelná, lepkavá síla. Odborně se jmenuje statická elektřina. Díky ní se lehké věci, jako jsme my, ponožky, někdy přilepí na buben. A pak, když se sušička třese, ten správný pohyb nás přehodí přes malou škvíru až sem dozadu.“
Proužka poslouchala s otevřenými ústy. „Takže my se neztrácíme, jen se… přesuneme?“
„Přesně tak,“ usmál se pan Froté. „Tvoje sestřička sem dorazila jen před chvílí. Je moc smutná. Najdeš ji támhle, v Koutku Smutných Ponožek.“
Proužka spěchala směrem, který jí ukázal. A opravdu! V malém klubíčku, schoulená u ztracené kapsy z kalhot, seděla její Puntíka.
„Puntíko!“ vykřikla Proužka radostí.
„Proužko!“ Puntíka zvedla hlavu a oči se jí rozzářily. Rozběhly se k sobě a pevně se objaly. Byly zase spolu!
Plán na útěk
Radost ze shledání však rychle vystřídala otázka: „Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Puntíka a smutně se podívala na tmavou mezeru, kterou Proužka přišla.
Proužka si vzpomněla na slova pana Froté. „Říkal, že nás sem dostal pohyb a vzduch ze sušičky. Tak nás možná dostane i ven!“
Začaly spolu přemýšlet. Všimly si, že v zadní části sušičky je malý větrací otvor, ze kterého občas foukne slabý proud teplého vzduchu.
„To je naše šance!“ zvolala Proužka. „Když se sušička znovu zapne, ten proud vzduchu by nás mohl vyfouknout ven jinou škvírkou!“
Nebylo to ale tak jednoduché. Otvor byl vysoko. Některé ponožky, které tu žily už dlouho, jim chtěly pomoci. Jedna dlouhá podkolenka navrhla, že se spustí shora jako lano. Starý pan Froté přinesl zapomenuté pravítko, aby z něj udělali můstek. Společně, jako jeden tým, postavili cestu až k větracímu otvoru.
„Děkujeme vám všem!“ řekla Puntíka a zamávala novým kamarádům.
„Držte se!“ zamával jim pan Froté.
Právě tehdy začala sušička znovu bzučet a jemně se třást. Proužka a Puntíka se pevně chytily za ruce a postavily se před otvor. Najednou z něj foukl silný proud teplého vzduchu. Nesl je jako dva papírové draky. Letěly krátkým tmavým tunelem a najednou… bác! Přistály na měkké hromadě čistého prádla.
V tu chvíli se otevřely dveře do koupelny a dovnitř vešel Jirka. „Mami, nemůžu najít moje oblíbené ponožky!“
Jeho pohled padl na dvě malé postavičky ležící na hromadě oblečení. „Aha! Tady jste, vy moje neposedné cestovatelky!“ Zasmál se, zvedl je a opatrně je sroloval do jednoho klubíčka.
V zásuvce, v bezpečí a teple, si Proužka a Puntíka spokojeně oddechly. Nejenže našly jedna druhou, ale zjistily, že i největší záhada má své vysvětlení. A že spolu, s trochou přemýšlení a pomocí přátel, dokážou překonat každou překážku.
A co vy, děti? Zkoušeli jste si někdy po praní zkontrolovat, jestli jsou všechny vaše ponožky v páru? A chcete vidět, jak funguje ta neviditelná lepkavá síla? S pomocí maminky nebo tatínka si potřete nafouknutý balónek o vlasy a pak ho přiložte k malým kouskům papíru. Vidíte? Přilepily se! Možná právě takhle se cítí i ztracená ponožka za vaší sušičkou.