V břiše velké bílé pračky se točil veselý svět. Nebyl to obyčejný svět, ale svět plný bublinek, teplé vody a barevného prádla. A v tomto světě žili dva nejlepší kamarádi – ponožka Prouška a ponožka Tečka.
Prouška měl na sobě veselé modro-bílé proužky a byl vždy připravený na dobrodružství. Tečka byla posetá veselými červenými tečkami a nad vším nejdříve přemýšlela. Byli nerozlučnou dvojicí.
„Jupí! To je kolotoč!" smál se Prouška, když se pračka roztočila a házela je z jedné strany na druhou.
„Jen abychom se neztratili!" chichotala se Tečka, držíc se Prouška za jeho špičku.
Pračka zpomalovala a bubnování přešlo v tiché bručení. Najednou se otevřela velká kulatá dvířka a obrovská ruka začala vybírat mokré prádlo. Chytila i Prouška.
„Počkej na mě!" zakřičela Tečka, ale Prouška už letěl vzduchem a zmizel. Zůstala po něm jen vůně čerstvě vypraného prádla. Tečka zůstala sama v prázdném, lesklém bubnu. Polekala se. Co když svého kamaráda už nikdy nenajde?
Mezitím Prouška přistál na měkké hromadě v pleteném koši. Všude kolem něj ležela trička, kalhoty a ručníky. Všechno vonělo čistotou a sluncem.
„Tečka! Kde jsi?" zvolal, ale odpovědělo mu jen ticho. Začal se prodírat voňavou horou. Pod jedním velkým ručníkem našel něco malého a chlupatého. Byl to vlněný svetr, ale vypadal nějak zvláštně. Byl maličký, jako by patřil panence.
„Ahoj, neviděl jsi červenou ponožku s bílými tečkami?" zeptal se Prouška.
Svetr se jen smutně zachvěl. „Neviděl... Já jsem se celý smrskl," zašeptal tenkým hlasem.
„Smrskl? Jak to?" divil se Prouška.
„Já nemám rád horkou vodu. Vlna se v ní srazí a zmenší se. Byl jsem kdysi velký a hřejivý, teď se do mě vejde jen medvídek," postěžoval si svetřík Vlnko.
Prouškovi ho bylo líto. Takže horká voda není pro každého zábava! To si musí zapamatovat. „Neboj se, možná budeš skvělý kabátek pro nějakou hračku," povzbudil ho a pokračoval v pátrání.
Tečka mezitím stále seděla v pračce. Najednou se buben znovu pohnul a přenesl ji do dalšího stroje. Byl to teplý větrný tunel! Hučelo to v něm a foukal příjemný, teplý vánek. Sušička!
Tečka se kutálela a převalovala, až dopadla na něco hladkého a šustivého. Byla to křiklavě zelená bunda.
„Ahoj," pípla Tečka. „Jsem tu správně? Hledám svého kamaráda Prouška."
Bunda se zasmála hlasným, šustivým smíchem. „Správně? Nevím, děvčátko. Já jsem tu jen na chvíli, abych uschla. Ale podívej, skoro žádná voda na mně není!"
Tečka se podívala lépe. Měla pravdu. Zatímco ostatní věci byly ještě vlhké, bunda byla téměř suchá. „Jak je to možné? Vždyť jsme se koupaly spolu!"
„Já jsem nepromokavá!" hrdě prohlásila bunda. „Můj povrch je tak hustý, že kapky vody se po mně jen sklouznou a nedostanou se dovnitř. Proto mě děti nosí, když prší."
Tečka žasla. Jedna látka se bojí horké vody a druhá ji vůbec nepustí k sobě. Textilní svět je plný záhad! Přemýšlela. Pokud se Vlnko scvrkl v horké vodě, Prouška se s ním mohl setkat. A pokud tato bunda odpuzuje vodu, možná ví, jak se rychle dostat ven.
„Když jsi tak odolná, možná víš, kam odtud vede cesta?" zeptala se nadějně.
„Jasně! Na konci tohoto tunelu jsou další dvířka. Odtud padáme do velkého pleteného údolí. Tam všichni čekáme, než nás poskládají," vysvětlila jí bunda.
Pletené údolí! To musí být ten koš, kam spadl Prouška! Srdíčko jí poskočilo radostí. Nečekala ani minutu. Když se dvířka sušičky po chvíli otevřela, odvážně skočila první.
Dopadla na měkkou kopu. Všude kolem byli její známí z pračky. Rozhlédla se a v dálce, na vrcholu hory z ručníků, uviděla něco modro-bílého.
„Prouška!" zvolala z plných plic.
Prouška právě přeskakoval přes rukáv jednoho trička, když uslyšel známý hlas. Otočil se.
„Tečka!"
Rozběhl se k ní, jak jen mokrá ponožka dokázala. Sklouzl dolů po froté osušce a přistál přímo u ní.
„Našel jsem tě!" smál se a objal ji. „Já jsem našla tebe!" radovala se Tečka.
Spolu si sedli na okraj jednoho polštáře a vyprávěli si, co zažili. Prouška jí pověděl o chudákovi Vlnkovi a Tečka zase o odvážné nepromokavé bundě.
„Už rozumím," řekl Prouška zamyšleně. „Nejsme všichni stejní. Každý jsme z jiného materiálu a potřebujeme něco jiného."
„Přesně tak," přikývla Tečka. „Ale hlavní je, že my dva patříme k sobě."
Vtom přišla velká ruka, ta stejná jako předtím. Jemně je vzala, přiložila jednu k druhé, srolovala je do úhledného klubka a položila do zásuvky.
Znovu byli spolu. V bezpečí a v teple, připraveni na další den a další dobrodružství. A věděli, že i když se svět kolem nich bude točit a házet, díky přátelství a troše rozumu se vždy najdou.
A co vaše ponožky? Jsou vždy spolu, když je vyndáváte z pračky?
„Našel jsem tě!" smál se a objal ji. „Já jsem našla tebe!" radovala se Tečka.