Ve staré, zaprášené půdě, kde si sluneční paprsky hrály na honěnou s pavučinami, stál zapomenutý budík. Jmenoval se Tik-Ťak a jeho ciferník se už dávno neusmíval. V jeho kovovém nitru však pulzoval malý, rušný svět. Žila tam parta mechanických kamarádů.
Hlavním hrdinou byl Zoubek, odvážné ozubené kolečko, které se nikdy nebálo posunout věci dopředu. Jeho nejlepší kamarádkou byla Vlnka, opatrná a moudrá pružinka, která se uměla napnout i uvolnit přesně tehdy, když bylo třeba. A do party patřil i Závit, maličký, ale nesmírně zvědavý šroubek, který všechno držel pohromadě a nad vším přemýšlel.
Jejich život měl přesný rytmus. TIK! Zoubek se pohnul o jeden zoubek dopředu. ŤAK! Vlnka se jemně zachvěla a posunula páčku. Tento pravidelný zvuk byl jako tlukot srdce jejich domova.
Až jednoho dne se stalo něco nečekaného.
TIK!
A potom… nic.
Žádné ŤAK.
V celém budíku zavládlo hluboké, zvláštní ticho. Pohyb ustal.
„Co se to stalo?“ zašeptala Vlnka a celá se stáhla strachy.
„Ticho…“ žasl Závit a díval se na nehybné páčky nad sebou. „Srdce našeho domova přestalo bít.“
Jen Zoubek nezůstal zticha. Pootočil se doprava a doleva, ale byl zaseknutý. „Něco nás drží! Nemůžu se pohnout. A když se nepohnu já, nepohne se nic!“
„Musíme něco udělat,“ prohlásil odhodlaně Zoubek. „Musíme zjistit, proč jsme se zastavili.“
„Ale jak?“ zeptala se Vlnka. „Nikdy jsme neopustili svá místa.“
„Přesně tak!“ zvolal Závit. „Všichni jsme spojeni jako řetěz. Když se jeden článek pokazí, celý řetěz se zastaví. Musíme ten řetěz prozkoumat!“
Byl to odvážný nápad. „Vlnko, jsi dost dlouhá. Zkus se natáhnout a podívat, jestli neuvidíš něco neobvyklého,“ navrhl Zoubek.
Vlnka opatrně poslechla. Natáhla jeden svůj konec tak daleko, jak jen mohla. „Je to studené a pevné. Nic zvláštního na tom nevidím,“ hlásila.
„Dobře. Zkusíme jiný plán,“ přemýšlel Závit. „Já se můžu kousek povolit a vyšroubovat se. Budu náš průzkumník.“
„Nepůjde sám,“ rozhodl Zoubek. „Vlnko, když se natáhneš ke mně, můžeš mě jemně nadzvednout z mého místa. A já se skutálím za Závitem.“
Byl to riskantní plán. Ale ticho a tma byly strašidelnější. Vlnka se zhluboka nadechla a napnula všechny své síly. Natáhla se k Zoubkovi, zachytila ho za jeden z jeho zoubků a s velkou námahou ho nadzvedla.
Cvak!
Zoubek byl volný. Opatrně se skutálel po hladké kovové plošince a přistál hned vedle Závita, který se už pomaličku vyšroubovával ze svého otvoru.
„Připraven na dobrodružství?“ zeptal se Zoubek.
„Zvědavost je silnější než strach,“ odvětil Závit a zamířil do neznámých, tichých končin mechanismu.
Jejich cesta vedla přes les nablýskaných tyček a kolem obrovských koleček, která teď spala věčným spánkem. Všude bylo strašidelné ticho. Nakonec dorazili k malé, kmitající páčce, která byla srdcem celého pohybu. A tam to uviděli.
Mezi páčku a její zarážku byl zaklíněný malý šedý chuchvalec. Byl to kousek prachu a pavučiny, který sem musel spadnout shora. Byl měkký, ale pevně zaseknutý. To on bránil páčce v pohybu.
„Nepřítel!“ zašeptal Zoubek. „Takové malé smítko a zastavilo celý náš svět.“
„Musíme ho odstranit,“ řekl Závit. „Zkus do něj strčit, Zoubku.“
Zoubek se rozběhl a narazil do chuchvalce. Ten se však ani nepohnul, jen se ještě víc natlačil do mezery.
„Au! Tudy cesta nevede,“ řekl Závit a přeměřoval si situaci. „Netlačme ho dovnitř, musíme ho vytáhnout ven! Zoubku, použij své zuby!“
Zoubek pochopil. Opatrně se přiblížil k chuchvalci, zakousl se do něj jedním ze svých ostrých kovových zoubků a začal couvat. S velkou námahou táhl a táhl. Závit mu pomáhal a odtlačoval páčku na druhou stranu, aby uvolnil tlak.
Najednou se ozvalo tiché „puk“ a chuchvalec byl venku!
V té vteřině se páčka zachvěla, pohnula se a udeřila do svého místa.
ŤAK!
Zvuk proletěl celým budíkem jako vlna energie. A potom přišla odpověď.
TIK!
To se daleko od nich pohnulo jiné kolečko. Srdce budíku začalo opět bít! Celé jejich městečko se pomalu probouzelo k životu.
„Dokázali jsme to!“ zajásal Zoubek.
„Rychle, musíme se vrátit na svá místa!“ pobízel ho Závit.
Spěchali zpátky přes probouzející se mechanismus. Vlnka je už netrpělivě čekala a pomohla Zoubkovi zapadnout zpátky na jeho místo. Závit se rychle zašrouboval. A přesně v tu chvíli se ozval jejich známý rytmus.
TIK! – ŤAK! – TIK! – ŤAK!
V ten den se v jejich malém světě změnilo všechno. Už nebyli jen součástkami. Byli hrdiny. Pochopili, že každý z nich je důležitý a že jen spolu dokážou udržet srdce svého domova v chodu.
A kdo ví. Možná jednoho dne někdo otevře dveře na staré půdě, najde zapomenutý budík a uslyší jeho tiché, věrné tikání. A možná ho vezme dolů, opráší a Tik-Tak se opět bude usmívat na slunci. Ale to už je jiný příběh.