Hrášek, malá zelená kulička, se vesele kutálel po bílém talíři. Vedle něj ležela oranžová paní Mrkvička a zlatavý kousek brambory. Slunce jim oknem svítilo na jejich hladké tváře.
„Jaký krásný den na lenošení!" zasmál se Hrášek.
Náhle se nad nimi zjevil stříbrný obr. Byla to lžíce! Nabrala Hráška i s jeho kamarády a letěli vysoko do vzduchu.
„Držte se!" křičela paní Mrkvička.
Vletěli do tmavé a vlhké jeskyně. Chrum! Hned vedle Hráška přistály dvě obrovské bílé skály a rozdrtily kousek brambory.
„Jaj! Kde to jsme?" pípnul Hrášek vyděšeně.
„Vítej v ústech!" zahřímal hluboký hlas. Ty bílé skály byly zuby. „My jsme Drtiči obři. Připravujeme vás na velkou cestu. Musíme vás zmenšit, abyste se vešli do úzkého tunelu."
Zuby sice vypadaly hrozivě a dělaly veliký hluk, ale Hrášek pochopil, že mu nechtějí ublížit. Jen mu pomáhaly.
Když zuby dokončily svou práci, jazyk, velký a měkký pomocník, posunul všechnu rozdrcenou potravu dozadu. Hrášek se náhle ocitl na začátku dlouhé, kluzké skluzavky.
„Juchúúú!" křičel, když se řítil dolů tmavým tunelem. Byl to jícen. Cesta byla rychlá a zábavná. Ani se nenazdál a s velkým čvachtnutím přistál v něčem měkkém a teplém.
Ocitl se ve velkém vaku, který se jemně pohupoval. Bylo to jako v bazénu plném zvláštní polévky. To byl žaludek.
„Aha, další cestovatel!" přivítala ho paní Mrkvička, která přistála kousek od něj.
Kolem nich plávaly tisíce maličkých kousků jídla, které snědl chlapec Jakub k obědu. Všechno se tu jemně promíchávalo a kroutilo.
„Co se tu děje?" divil se Hrášek.
„Teď přichází ta nejdůležitější část," zašeptala moudrá Mrkvička. „V každém z nás je ukrytý poklad. Síla, vitamíny a všelijaké dobré věci. Ale jsou zamčené. Tyto kapky pomocnice je pro nás odemknou."
V tu chvíli se kolem nich začaly objevovat maličké, téměř neviditelné kapky. Byly to žaludeční šťávy. Jemně se dotýkaly Hráška i Mrkvičky a měnily je na ještě menší a menší částice. Hrášek cítil, jak se z něj uvolňuje něco zvláštního. Byla to zelená energie, jeho tajná síla – vitamíny! Nebolelo to. Byl to jen zvláštní pocit, jako by se měnil na malý obláček plný dobra.
Po nějaké době se celá tato kaše pohnula dál, do dlouhého a úzkého tunelu, který se kroutil jako bludiště. Bylo to tenké střevo. Stěny tohoto tunelu nebyly hladké. Byly pokryté miliony maličkých prstíčků, které se jemně vlnily.
„A kdo jsou tito?" zeptal se Hrášek.
„To jsou Sběrači síly," vysvětlila paní Mrkvička. „Čekají na náš poklad."
A skutečně. Jak plávali kolem, Sběrači síly si z nich opatrně brali všechny ty uvolněné vitamíny a kousky energie. Vzali si žlutou sílu z Mrkvičky, bílou sílu z kousků masa a, samozřejmě, i zelenou sílu z Hráška.
„Kam to všechno berou?" zajímal se Hrášek.
„Posílají to do celého těla chlapce Jakuba," odpověděla Mrkvička. „Díky tvé síle bude Jakub moci běhat, skákat a smát se. Díky mé síle bude mít zdravé oči."
Hrášek se náhle cítil velmi důležitý. Jeho malá zelená kulička se stala palivem pro velkého chlapce! To bylo úžasné poslání. Nebyl jen snědený, on pomáhal!
Hrášek a ostatní zbytky jídla, které už odevzdaly všechnu svou sílu, pokračovaly v cestě dál. Už nebyly plné energie, ale byly plné hrdosti. Splnily svou úlohu. Prošly dlouhým tlustým střevem a nakonec opustily Jakubovo tělo, když šel na záchod.
A Jakub? Po dobrém obědě vyběhl ven a hrál si s kamarády. Měl hodně energie a ani netušil, jaké velké dobrodružství zažil malý Hrášek v jeho bříšku.
Možná i ty, když budeš příště jíst hrášek nebo mrkev, si vzpomeneš na jejich odvážnou cestu. Každé sousto je začátkem úžasného příběhu, který ti dává sílu růst a objevovat svět.