V malém tabletu, který ležel na stole v dětském pokoji, právě vznikal zázrak. Děvčátko jménem Ema dokreslilo svůj nejnovější obrázek. Bylo na něm malé, chloupkaté kotě s velkýma zelenýma očima a směšně zakroucenými kníry.
„Hotovo!" usmála se Ema. „Teď si ho vytisknu a dám na nástěnku."
Prstem ťukla na ikonu s nápisem „Tisk". V tu chvíli se v neviditelném světě uvnitř tabletu začalo velké dobrodružství.
Na zářivé startovací ploše stál v pozoru malý datový balíček jménem Bitík. Byl drobný jako zrnko písku a celý svítil jasným modrým světlem. Kolem něj stály stovky jeho kamarádů, dalších balíčků, a všichni vypadali stejně nedočkavě.
Najednou se nad nimi ozval hluboký a přátelský hlas. Patřil panu Vysílači, moudrému boxu s blikající anténkou, který řídil veškerou komunikaci.
„Pozor, balíčky! Vaše mise začíná!" zahřměl pan Vysílač. „Ema poslala obrázek kotěte. Je příliš velký, aby letěl najednou. Proto jsem ho rozdělil na maličké kousky. Každý z vás nese jeden kousek. Ty, Bitíku, neseš kousek knírů. Tvoje sousedka Bytka nese kousek zeleného očka. Musíte všichni dorazit do tiskárny a tam se správně seřadit. Jinak z toho bude jen šmouha!"
Bitík se odhodlaně nadechl. Cítil svůj důležitý náklad. „Jsme připraveni!" zvolal spolu s ostatními.
„Tak letěte! Vaše cesta vede vzdušným prostorem přímo do tiskárny. Držte se pohromadě a sledujte signál!"
A pak to přišlo. Pan Vysílač je jako neviditelná vlna vystřelil z tabletu ven. Bitík najednou letěl! Kolem něj svištěli jeho kamarádi a všichni spolu tvořili zářivou digitální řeku, která se vlnila pokojem. Byl to úžasný pocit! Viděli Emu, která netrpělivě pohlížela na tiskárnu na druhé straně pokoje.
„Tam musíme doletět!" ukázal Bitík směr.
Cesta se zdála jednoduchá, ale najednou se před nimi zjevila první překážka. Tlustá cihlová stěna mezi obývačkou a Eminým pokojem. Pro lidi to byla jen stěna, ale pro malé datové balíčky to byl obrovský Hradbová zeď, který pohlcoval jejich sílu.
„Letíme skrz!" zakřičel jeden z balíčků.
Když vletěli do husté hmoty stěny, Bitík cítil, jak jeho světélko slábne. Už nezářil tak jasně jako na začátku. Signál od pana Vysílače byl slabší, tišší. Některé balíčky panikařily a ztrácely směr.
„Nevzdávejte to!" zakřičel Bitík. „Musíme se držet při sobě! Když jsme spolu, náš signál je silnější!"
Poslechli ho. Chytili se za pomyslné ručičky a společně, jako jeden organismus, se prodírali stěnou. Fungovalo to! Jejich spojené světlo prorazilo na druhou stranu. Byli unavení, ale všichni to zvládli.
Už se zdálo, že mají vyhráno. Tiskárna byla na dohled. Ale vtom se z kuchyně ozvalo hlasné „BZZZZZ!" a vzduch kolem nich se začal chvět a vlnit jako rozbouřené moře. Maminka zapnula mikrovlnku, aby ohřála mléko. Pro datové balíčky to byla hotová katastrofa. Rušivé vlny z mikrovlnky vytvořily bzučící bouři, která je rozmetala na všechny strany.
„Pomoc! Nevidím cestu!" křičela Bytka, která nesla kousek očka.
„Ztratil jsem se!" plakal jiný balíček, který měl část uška.
Bitík se zběsile točil v chaotickém víru vln. Chvíli letěl ke stropu, pak zase k podlaze. Ztratil přehled o tom, kde jsou ostatní. Všude kolem bylo jen matoucí bzučení. Celá jejich mise byla v ohrožení! Jestli se neseberou, Ema nikdy nedostane svůj obrázek kotěte.
Bitík zavřel oči a soustředil se. Vzpomněl si na slova pana Vysílače. „Sledujte signál." Zkusil se zaposlouchat a skrz všechen ten hluk začal slyšet tenounký, téměř neslyšitelný hlásek signálu z tabletu. Bylo to jako tenký maják v bouři.
„Tudy!" zvolal z plných plic, ačkoli sám nevěděl, zda ho někdo slyší. „Pojďte za mnou! Následujte ten tichý hlas!"
Začal se probíjet směrem k signálu. Pár balíčků, které byly blízko, ho zahlédlo a přidalo se k němu. Jejich spojené světlo opět trochu zesílilo a přilákalo další. Vytvořili malou svítící kouli a společně odolávali bzučící bouři. Postupně nacházeli další a další ztracené kamarády.
„Výborně! Teď rychle do tiskárny, než se bouře vrátí!" velel Bitík.
Jako jeden velký, organizovaný roj dorazili k cílové bráně – k otvoru v tiskárně. Tam na ně už čekal přijímač, který je začal skládat do správného pořadí.
„Kousek knírů, číslo 157, sem!" zavolal přijímač. Bitík se hrdě postavil na své místo. „Kousek zeleného očka, číslo 82!" Bytka se zařadila vedle něj.
Jeden po druhém, všechny stovky balíčků zapadly na své místo jako dokonalá skladačka. V tiskárně to zašramotilo. Ozvalo se bzučení a pomalu se z ní začal vysouvat papír.
Ema radostně vykřikla. V rukou držela nádherný, barevný obrázek svého kotěte. Byl přesně takový, jaký ho nakreslila. Každý knírek, každá tečka na nose, všechno bylo na svém místě.
Bitík a jeho kamarádi uvnitř tiskárny cítili obrovskou hrdost. Jejich mise byla úspěšná.
A tak Bitík a ostatní datové balíčky pochopili, že ačkoli jsou malí a neviditelní, spolu dokážou přenášet celé světy. A že i ten nejdůležitější obrázek se skládá z maličkých kousků, z nichž každý musí bezpečně dorazit do cíle.