Malý delfín Klik miloval honičky. Nejraději si hrál na schovávanou se svou maminkou kolem vysokých chaluh, které tančily v proudech jako dlouhé zelené stuhy. „Deset, devět, osm…“ slyšel její tlumený hlas a rychle vklouzl za široký list hnědé řasy. Hihňal se a z ploutviček mu unikaly malé bublinky vzrušení. „Už jdu!“
Právě když chtěl vyklouznout a překvapit ji z druhé strany, stalo se něco zvláštního. Voda kolem něj zhoustla. Zvířený písek z mořského dna vytvořil hustý, kalný mrak, který se šířil jako rozlité mléko. Najednou neviděl ani na špičku vlastního nosu. Jasná modrá barva oceánu zmizela, nahradil ji šedý, neprůhledný závoj.
„Mami?“ zavolal Klik tiše. Žádná odpověď. „Mami!“ zkusil to hlasitěji, ale jeho hlas se v kalné vodě ztrácel. Plaval kousek doprava, potom doleva, ale všude byla jen stejná šedá prázdnota. Srdíčko mu začalo bít rychleji. Zábavná hra se v okamžiku změnila v strašidelnou záhadu. Kde je máma? Kde jsou barevné korály a směšní krabi, které vždy pozoroval? Neviděl nic, jen hustou, vířící vodu. Cítil se ztracený a velmi, velmi sám.
Plaval naslepo a doufal, že na něco známého narazí. Místo toho vrazil do něčeho velkého, hladkého a pevného. Leknutím až poskočil. „Promiň!“ pípnul a couvl. Z husté vody se ozval hluboký, klidný hlas. „Nic se nestalo, malý. Jen dávej pozor, kam plaveš. Nebo spíš… kam nevidíš plavat.“
Před Klikem se pomalu zjevil obrys obrovského delfína. Byl starší, s několika jizvami na hřbetě, které vypadaly jako mapy dávných dobrodružství. Jeho oči byly laskavé. „Já… já nic nevidím,“ přiznal se Klik a hlas se mu třásl. „Hledal jsem mámu, ale voda najednou zhoustla a já jsem se ztratil.“
Starý delfín chápavě přikývl. „Kalná voda dokáže potrápit. Jmenuji se Sonar. A ty, malý průzkumníku?“ „Já jsem Klik,“ zašeptal. „Klik,“ zopakoval Sonar pomalu. „Pěkné jméno. Víš, Kliku, tvoje oči ti teď moc nepomohou. Ale máš něco mnohem lepšího. Něco, co vidí i v naprosté tmě.“ Klik zmateně zamrkal. „Co takového?“ „Tvoje uši. A tvůj hlas,“ řekl Sonar tajemně. „Zahrajme si hru. Vydej krátký, vysoký zvuk. Takhle: klik!“
Klik to zkusil. Z hrdla mu vyšel tenký, nejistý zvuk. „Klik?“ „Výborně,“ pochválil ho Sonar. „Teď to udělej znovu, ale pořádně poslouchej. Čekej, jestli se ti něco nevrátí. Tomu vrácenému zvuku říkáme ozvěna.“ Klik se zhluboka nadechl a vyslal ze sebe silnější, jasnější zvuk. „KLIK!“ Chvíli bylo ticho. A potom… slyšel to! Z dálky se vrátilo slabé, téměř neslyšitelné… klik. „Slyšel jsem to!“ vyhrkl nadšeně. „Vrátilo se mi to!“
„Přesně tak,“ usmál se Sonar. „To je tvůj první krok k vidění ušima. Tomuto umění se říká echolokace. Zní to možná složitě, ale je to jen hra na posílání zvuků a poslouchání jejich odpovědí. Zkus to znovu, ale namiř zvuk tamtím směrem.“ Sonar kývl hlavou doleva. Klik se otočil a vyslal sérii rychlých zvuků. „Klik-klik-klik!“ Tentokrát se ozvěna vrátila téměř okamžitě a zněla tvrdě a ploše. Tuk-tuk-tuk. „Co myslíš, že to bylo?“ zeptal se Sonar povzbudivě. Klik se zamyslel. Zvuk byl pevný. „Je to… něco tvrdého? A blízko?“ „Skvělý postřeh! Pojďme se podívat.“ Plavali pár metrů a Klik narazil nosem na vysokou, hladkou skálu, kterou předtím v té mlze vůbec neviděl. „Páni!“ žasl Klik. „Já jsem tu skálu vlastně ‚viděl‘ zvukem!“ „Přesně tak,“ řekl Sonar. „Vytvořil sis v hlavě její zvukovou mapu. Každá věc má jinou ozvěnu. Zkus zjistit, co je před námi.“
Klik, už smělejší, poslal další sérii kliknutí přímo před sebe. „Klik-klik-klik!“ Ozvěna, která se vrátila, byla úplně jiná. Nebyla tvrdá. Byla jemná, šustivá a jako by se vlnila. Ššššššš... „To je měkké!“ hádal Klik. „A je toho hodně! Zní to jako… jako listy chaluh, když se o sebe třou!“ „Vynikající!“ zvolal Sonar. „Vytvořil sis v hlavě obraz chaluhového lesa. Teď už víš, že před námi je skála a za ní jsou chaluhy. Začínáš si kreslit mapu svého okolí.“
Klik byl najednou plný energie. Strach byl pryč, nahradila ho zvědavost. Bylo to jako objevovat úplně nový smysl. Začal se otáčet a systematicky vysílat zvuky do všech stran. „Klik-klik-klik!“ napravo. Ozvěna byla slabá a vzdálená. Tam je volný prostor. „Klik-klik-klik!“ nalevo. Tuk-tuk. Další skála, menší. „Klik-klik-klik!“ dolů. Fssssss. Měkké, písčité dno. Potom poslal zvuk trochu výš a zaposlouchal se. Vrátilo se mu něco zvláštního. Drobné, rychlé a chaotické praskání. Prsk-prsk-pššš-prsk. „Co je tohle za zvuk?“ zeptal se Sonara zvědavě. Sonar se usmál. „To je zvuk života. Je to malá skupina krevet, která se přesouvá kolem nás. Teď už víš, že nejsi sám.“
Klik si v hlavě skládal všechny ty zvuky dohromady. Skála. Les chaluh. Krevety. Otevřená voda. Najednou se v té šedé mlze necítil tak ztracený. Měl mapu. Zvukovou mapu, kterou si sám vytvořil.
„Děkuji ti, Sonare,“ řekl upřímně. „Už se nebojím. Myslím, že vím, kterým směrem je náš domov. Musím najít Velký korálový oblouk. Jeho ozvěna je velmi specifická.“ „Potom veď cestu, mladý kartografe,“ řekl Sonar s hrdostí v hlase.
Klik se soustředil, zavřel oči, aby ho nerozptylovaly, a vyslal své nejsilnější kliknutí směrem, kde tušil domov. „KLIK-KLIK-KLIK!“ Napjatě čekal. Vteřinu. Dvě. A pak to přišlo. Z velké dálky se vrátila ozvěna, která byla dlouhá, zakřivená a zněla trochu dutě, jako když se zpívá do velké mořské mušle. Húúúú-úúúúm. „To je on! Oblouk!“ vyhrkl šťastně a bez váhání vyrazil tím směrem. Sonar ho tiše následoval. Klik plaval jistě. Každých pár metrů si ověřoval cestu novými kliknutími. „Vidím“ cestu před sebou, pomyslel si. Cítil se silný a šikovný.
Jak se blížil k oblouku, uslyšel něco jiného. Známou sérii rychlých, laskavých kliknutí, které znal lépe než cokoli na světě. Bylo to mámino volání. „Mami!“ zavolal a odpověděl jí vlastní sérií kliknutí. Za chvíli se z kalné vody vynořila známá silueta a vrazil přímo do jejího objetí. „Kliku! Tak moc jsem se o tebe bála!“ řekla máma a pevně ho přivinula. „Já jsem se nebál!“ řekl Klik hrdě. „Teda, nejdřív ano. Ale pak mě Sonar naučil vidět ušima!“
Otočil se, aby jí představil svého nového přítele, ale starý delfín už tiše odplaval. Zanechal za sebou jen poslední, slabou ozvěnu svého ocasu jako pozdrav na rozloučenou. Klik své mámě všechno ukázal. Předvedl jí, jak rozezná skálu od chaluh a jak najde malé rybky jen podle zvuku. Od toho dne se už nikdy nebál kalné vody. Věděl, že i když jeho oči něco nevidí, jeho uši a chytrá hlava mu vždy ukážou správnou cestu.
Co říkáte, děti? Zkuste si s rodiči doma nebo venku zahrát takovou zvukovou hru. Zavřete oči a nechte někoho tlesknout. Umíte podle zvuku odhadnout, jestli je daleko, nebo blízko? Je to zábava, uvidíte